Já a obranné mechanismy Anny Freud se vrací v Klasicích

Koupit na e‑shopu

Anna Freud v knize Já a obranné mechanismy, která vyšla již v roce 1936 (a v Portále poprvé v edici Spektrum roku 2006), konstatuje, že ačkoliv se psychoanalýza zdánlivě vždy věnovala zkoumání nevědomí (Ono), ve skutečnosti je předmětem zájmu psychoanalýzy Já a jeho poruchy a jejím cílem obnovení celistvosti Já a jeho funkcí. V době vzniku knihy byla myšlenka, že by psychoanalytikové měli brát vážně i Já a jeho funkce, nová a docela neobvyklá, i díky této práci se však v následujících desetiletích dočkala všeobecného přijetí.

Anna Freud se v knize věnuje obranným mechanismům, které Já používá proti tomu, aby do něj pronikaly nelibé stavy (impulzivní jednání, afekty, pudové nároky) pocházející z nevědomí (Ono): takovými obranami jsou např. vytěsnění, projekce, reaktivní formace, popření, sublimace apod., Zabývá se také tím, jaké obranné mechanismy se uplatňují v závislosti na typu úzkosti a nebezpečí, které Já pociťuje. A promýšlí i úlohu analytika: jeho úkolem je obranné mechanismy odhalit (což nemusí být snadné, protože často pocházejí již z dětství a jsou vrostlé do charakteru člověk) a posléze tak demaskovat i pudové impulsy, které jsou ve skutečnosti tím, co pacienta trápí.

Kniha Já a obranné mechanismy se záhy stala jedním z klasických a základních psychoanalytických textů. Díky své přístupnosti a čtivosti ale může poskytnout vhled do psychoanalýzy i laikům.

Anna Freud (1895–1982) byla rakousko-uhersko-britská psychoanalytička židovského původu, dcera zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Je zakladatelkou egopsychologie a dětské psychoanalýzy. Jejím nejvýznamnějším konceptem jsou obranné mechanismy Ega a systém paralelních vývojových linií. Věnovala se též problému puberty a adolescence. Patří do stovky nejcitovanějších psychologů 20. století.

Z originálu The Ego and the Mechanisms of Defence přeložil Petr Babka.

Ukázka:

Kapitola XII

Pudová úzkost v pubertě

Fáze lidského života, za nichž dochází ke stupňování libida, mají velký význam pro analytické zkoumání Ono. Přání, fantazie a pudové procesy, které v jiných dobách probíhají nepozorovaně a nevědomě, vystupují kvůli zvýšenému obsazení do vědomí, a je-li třeba, překonávají překážky, jež jim staví do cesty vytěsnění. Prolamují se do vědomí a stávají se pozorovatelnými.

Je ale mnoho důvodů, aby se o tato období stupňování libida zajímal i analytický výzkum Já. Jak jsme viděli, vede sílení pudových požadavků a nároků nepřímo také k maximalizaci snah individua o zvládnutí pudu. Obecné tendence individuálního Já, nepříliš nápadné v obdobích poklidného pudového života, se opět stávají zřejmými. Mechanismy, které si Já vytvořilo, ať už v období latence, nebo v dospělosti, se mohou rozvinout až k chorobnému pokřivení charakteru.

Čtěte také
Sigmund Freud: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy

V pubertě se zesilují mimo jiné především dva postoje Já vůči pudovému životu, které je opět možné pozorovat v činnosti. Umožňují nám porozumět dvěma typickým zvláštnostem puberty: totiž askezi mladistvých a jejich intelektualitě.

Pubertální askeze

Mezi pudovými výstřelky, náhlými průlomy pudů a podobně můžeme u mladistvých pozorovat zcela protikladný postoj – nepřátelství vůči pudům. To daleko převyšuje vše, co jsme byli zvyklí sledovat při vytěsňování pudů za normálních životních podmínek anebo u lehčího či těžšího neurotického onemocnění. Svou podobou a rozměry se podobá spíše postoji k pudům, s nímž se setkáváme u asketů motivovaných náboženským fanatismem, než projevům vyloženě neurotického onemocnění. Při neuróze se setkáváme s tím, že odmítání pudů a jejich vytěsňování je vždy spojeno s druhem pudu, s jeho kvalitou. To znamená, že například hysterik vytěsňuje genitální hnutí související s objektními touhami oidipského komplexu, zatímco vůči ostatním pudovým přáním (například vůči análním a agresivním hnutím) se chová vcelku lhostejně nebo snášenlivě. U člověka s nutkavou neurózou se vytěsnění zaměřuje na přání análně -sadistická, která se proběhlou regresí stala nositeli jeho sexuality. Týž člověk však toleruje kupříkladu orální uspokojování a nechová velké rozpaky vůči třeba exhibicionistickým choutkám, které přímo nesouvisejí s centrem jeho neurózy. U melancholie jsou zase odmítány především orální tendence, zatímco u fobie si vytěsnění vynucují hnutí, která souvisejí s kastračním komplexem. Ve všech těchto případech však odmítání pudů vykazuje rozdíly. V analýze je vždy možné objevit zcela určitý vztah mezi kvalitou vytěsněného pudu a individuálním založením a odůvodněním jeho vypuzení z vědomí.

Odmítání pudů, s jakým se setkáváme při analýze mladistvých, vypadá ovšem docela jinak. Jeho východisky jsou sice rovněž ta nejpřísněji zapovězená centra pudového života, jako jsou incestní fantazie prepubertálního období nebo vystupňované masturbační jednání, které má tato přání odvádět. Z těchto výchozích bodů se však odmítání rozšiřuje více či méně bez rozdílu na celý život. Už jsem upozornila na to, že v případě mladistvého nejde o to, zda uspokojit ten či onen speciální pud, nebo ho odmítnout. Jde tu o to, zda si vůbec dopřávat pudových požitků, nebo se jich zřeknout. Zdá se, že se mladí v takovéto asketické fázi neobávají kvality pudu, nýbrž jeho kvantity. Jejich nedůvěra vůči požitku je všeobecná. Zdá se jim nejjistější proti vystupňovaným požadavkům postavit vystupňovaný zákaz. Každému pudovému „já chci“ odpovídá Já svým „nesmíš“ – nejinak než to mívají ve zvyku rodiče v počátcích výchovy svých malých dětí. Tato nedůvěra mladistvého vůči pudům se nebezpečně šíří. Má takovou povahu, že se zpočátku, kdy se týká skutečných pudových přání, může přenášet i na ty nejběžnější tělesné potřeby. Z každodenního pozorování známe přece mladistvé, kteří se tvrdě odříkají všech potřeb upomínajících nějak na pohlavnost. Známe mladé, kteří se vyhýbají společnosti vrstevníků, utíkají před všemi zábavami a po puritánském vzoru nechtějí mít nic společného s divadlem, hudbou ani tancem. Do souvislosti se sexuálním zákazem náleží také rezignace na krásu a líbivé ošacení. Starosti si však děláme, když se zdráhání začne rozšiřovat i na věci neškodné, a dokonce nezbytné. Takový mladistvý si například odpírá nejzákladnější ochranu před chladem, libuje si ve všemožném odříkání a vystavuje se zbytečným zdravotním újmám. Nebo si odpírá nejen speciální orální požitky, nýbrž omezuje i svou každodenní potravu na nejskrovnější minimum – „z principu“. Případně se ten, kdo dlouho vyspával, nutí k extrémně brzkému vstávání. A jiný si nedopřeje ani ten nejnevinnější úsměv. V nejzazších případech dochází až k zadržování defekace a vymočení až k míře únosnosti s odůvodněním, že se přece nemusíme hned podvolovat kdejaké potřebě.

Mohlo by vás také zajímat
Sigmund Freud: Psychopatologie všedního života

Tento druh odmítání pudů se od obvyklého vytěsnění odlišuje ještě v jednom bodě. V podmínkách neurózy obvykle pozorujeme, že kdekoli je uspokojování pudu narušeno vytěsněním, nastupuje na jeho místo uspokojení náhradní. Hysterie k tomuto cíli používá konverzi, tzn. odvádí sexuální vzruchy do jiných, sexualizovaných částí těla nebo tělesných pochodů. Nutkavá neuróza si opatřuje regresivní náhradní slast a fobie přinejmenším sekundární zisk z nemoci. Kromě toho se na místě zapovězeného uspokojení objevují přesunuté požitky – reaktivní výtvory. O skutečných neurotických symptomech, nápadech, ticích, nutkavém jednání, splínu apod. navíc víme, že jsou to kompromisní dohody v případech, kdy se příkaz Já a Nadjá nedokáže prosazovat energičtěji než pudové touhy Ono. Naproti tomu u mladistvých, jak se zdá, neponechává odmítání pudů žádný prostor pro podobná náhradní uspokojení, děje se zřejmě jiným mechanismem. Místo kompromisních výtvorů, které odpovídají neurotickým symptomům, místo obvyklých přesunů, regresí a obrácení proti vlastní osobě se zde askeze takřka pravidelně zvrhá v pudový exces, za něhož je náhle bez jakýchkoli ohledů na omezení zvnějšku dovoleno vše, co bylo dosud zakázáno. Tyto pudové excesy jsou jako takové pro svůj disociální charakter jistě nepříjemné lidem kolem dotyčného mladistvého, nicméně z pohledu analytika se jedná o okamžitá spontánní zhojení asketického stavu. Kde k takovému samozhojení občas nedochází, jelikož Já má jakýmsi tajemným způsobem tolik síly, aby dovedlo odmítání pudů do důsledného závěru, tam dochází k ochromení životních činností, tedy ke katatonnímu stavu svého druhu. A ten už nenáleží obvyklému průběhu puberty; je to jistý druh psychotické změny.

Vyvstává nyní otázka, jsme-li skutečně oprávněni oddělovat právě popsané zamítání pudů v pubertě od běžného zamítání pudů pomocí vytěsnění. Důvody pro takové rozlišení by nám mohla v počátku procesu poskytnout převaha úzkosti z kvantity pudů nad úzkostí z kvality pudového požadavku, na jeho konci pak ústup náhradního uspokojení a kompromisních výtvorů ve prospěch příkré souslednosti a následnosti – lépe řečeno střídání rezignace na pudy s pudovými excesy. Na druhou stranu víme, že i u toho nejobyčejnějšího neurotického vytěsnění hraje značnou roli kvantitativní obsazení pudu, který má být potlačen, a že i v podmínkách nutkavé neurózy je následnost zákazu a povolení běžná. A přece to vypadá, že v případě askeze mladistvých jde o proces primitivnější a méně složitý než u pravého vytěsnění. Zdá se, že máme co do činění se zvláštním případem vytěsnění, ne-li dokonce s jakýmsi předstupněm vytěsňovacích akcí.

Mohlo by vás také zajímat
Sigmund Freud: Krysí muž a Vlčí muž. Slavné klinické případy

Analytické studium neuróz nás již před drahnou dobou dovedlo k domněnce, že v člověku je sklon k odmítání určitých pudů, zejména sexuálních, dán předem jako fylogenetické dědictví, před jakoukoli zkušeností a bez zvláštního výběru. Je to pozůstatek, sedlina po všech těch pudových vytěsněních, která prováděly mnohé generace před námi. V individuálním životě nejsou znovu zaváděna, jen se v nich pokračuje. Bleuler pro tento dvojaký postoj člověka k pudovému životu – konstitutivní odmítání a zároveň žádostivost – razil pojem ambivalence.

V klidových obdobích života však pro nás toto primární nepřátelství k pudům, tento strach Já ze síly pudů, jak to nazýváme, zůstává pojmem víceméně teoretickým. Domníváme se, že jej v základu můžeme nalézt všude tam, kde individuum vyvíjí jakoukoli pudovou úzkost. Pro pozorovatele bývá ovšem překryt mnohem zřetelnějšími a hlučnějšími projevy, jejichž původ je v reálné úzkosti a v úzkosti svědomí. Můžeme je odvodit z událostí individuálního života, které na jedince působí jako šok.

Je možné, že tím, co stupňuje primární nepřátelství Já vůči pudům až ke vzniku vlastního živoucího obranného mechanismu, je kvantitativní nárůst pudové síly v náporu puberty a během ostatních pudových návalů v individuálním životě. To, co nám předvádí pubertální askeze, by pak vlastně nebyly kvalitativně podmíněné vytěsňovací akce. Jednalo by se jednoduše o primární a primitivní vrozené nepřátelství mezi Já a pudem.

Knihu Já a obranné mechanismy koupíte na našem e-shopu.