Co dělat, aby měl život smysl, se zamýšlí Harold S. Kushner

Jak žít život tak, aby měl smysl, je otázka, která lidstvo pronásleduje od počátku věků. Harold S. Kushner v této knize nenabízí žádná jednoduchá řešení, jak nalézt svůj „smysl života“. Místo toho ale přemýšlí nad lidskou povahou a duší a snaží se lépe porozumět lidským tužbám, často protichůdným, a dilematům, které z nich pramení. Především se věnuje dvěma mnohdy rozporuplným touhám: být dobrým člověkem a zároveň být člověkem úspěšným, který dosáhne svého. Pozoruje, jak se tyto naše touhy rodí a vyvíjejí a jak spolu zápasí či jak se v člověku sváří touha po pomstě s potřebou spravedlnosti a odpuštění. Také se snaží prohlédnout cestu, jak tyto vnitřní rozpory, které jsou nám vrozené a které cítíme proto, že jsme lidé, překonat a dosáhnout vnitřní integrity. A ukazuje nám, že jakkoliv malými a bezvýznamnými se cítíme být, náš život má - a to z mnoha důvodů – skutečně smysl. Na pomoc si při svých úvahách bere mnoho příběhů a postav z Bible, klasické i dnešní literatury i z historie, psychologické výzkumy i příběhy lidí kolem sebe.

Přečtěte si také: Nový One Minute Manager - jak z pracoviště udělat lidštější místo.

Ukázka:

Během třiceti let, kdy jsem působil jako rabín v kongregaci, jsem viděl mnoho lidí, kteří dospěli ke konci svého života. Držel jsem je za ruce a modlil se s nimi v předvečer zoufalé operace, jež byla jejich poslední nadějí. Viděl jsem, jak s každým týdnem v důsledku vysilující choroby slábnou. Viděl jsem odvahu, lásku i humor tváří v tvář smrti. Umírající mě naučili jednu velkou věc, kterou bych se bez jejich pomoci nikdy nedozvěděl: Většina lidí se nebojí umírání. Bojí se, že nežili. Jak už jsem řekl na začátku této knihy, většinu lidí nestraší vyhlídka na smrt. Mnohem víc je děsí hrůza z bezvýznamnosti, představa, že se narodíme, žijeme, jednoho dne zemřeme – a že na ničem z toho nezáleží. Lidé ve skutečnosti nechtějí žít věčně. Žít věčně by bylo jako číst dobrou knihu nebo dívat se na dobrý film, který nikdy neskončí. Lidé chápou, že příběh jejich života musí mít začátek, prostředek a konec. Zoufale však chtějí žít dost dlouho, aby jej dovedli ke zdárnému konci, aby měli pocit, že se svým životem naložili smysluplně, ať už byl dlouhý, nebo krátký.

Spisovatel Milan Kundera napsal: „Pro každého je těžké přijmout fakt, že zmizí a že si toho v lhostejném vesmíru nikdo ani nevšimne.“ Když Mark Twain nechal Toma Sawyera, aby se ocitl na vlastním pohřbu a slyšel oslavné řeči lidí, kteří si mysleli, že zemřel, využil podle mne univerzální představu, že na svém pohřbu uslyšíme lidi mluvit o tom, jak jim chybíme, a tak pro nás bude útěchou, že na našem životě záleží. Někteří lidé se snaží vykonat velké věci, anebo také věci strašlivé, aby si jich někdo v životě všiml a aby si je pamatoval po smrti. Jiní se snaží dosáhnout ujištění o tom, že vesmír není lhostejný, příklonem k náboženství.

Přečtěte si také: Začněme žít! Pomůže nám s tím Guy Gilbert

Jákob žil poslední roky svého života v pohodlí, usazen v Egyptě, kde byl jeho milovaný syn významným vládním úředníkem, obklopen dětmi a vnuky. Až jednoho dne, jak čteme v 48. kapitole knihy Genesis, vzkáže Josefovi: „Tvůj otec je nemocen.“ Židovská tradice se soustředí na detail, že Jákob je v Bibli první postavou, která je zobrazena jako nemocná. Vzbuzuje to představu světa, kde lidé nejsou nemocní a neslábnou, když stárnou. Žili a žili, až jednoho dne kýchli, duše nosem vylétla a oni zemřeli (proto když někdo kýchne, dodnes říkáme „Na zdraví“ nebo „Pozdravpánbůh“). Jákob se modlil k Bohu, aby ho předem varoval, že se blíží smrt, aby měl čas dát své záležitosti do pořádku a připravit svou rodinu na život bez něho.

Josef přichází k otci a ten vzpomíná na svůj život. Žil dlouho. V době, kdy většina lidí nikdy necestovala dál než za hranice své rodné vsi, pobýval ve třech zemích. Znal bohatství i chudobu, vítězství i prohru. Vzpomínal na noc, kdy se mu zjevil Bůh a ujistil ho, že navzdory jeho chybám a selháním se stane dobrým člověkem a bude důležitý pro svět. Vzpomínal, že kdysi věděl, jaké to je, někoho opravdově milovat. Vzpomínal na to, že ona milovaná bytost, jeho žena Ráchel a Josefova matka, zemřela před mnoha lety. Jákob však dospěl k poznání, že láska a vzpomínky jsou silnější než smrt, a vzpomínka na milovanou jej od té doby nepřestala provázet.

Zdá se mi, že Jákob svůj život dovedl ke zdárnému konci. Dobrota a láska jsou dvě zkušenosti, jež nás ubezpečují, že náš život měl pro svět význam, že jsme nežili nadarmo. Jákob mohl s hlubokým uspokojením rozjímat i nad tím, jak překonal počáteční chyby a morální kompromisy a stal se dobrým člověkem, a jak to, že žil jako dobrý člověk, bylo důležité. Nemohl tušit, že jeho potomci dají světu Bibli, Desatero, proroky a žalmy. Měl však dobré důvody věřit, že každý, kdo si vybere šlechetnost místo sobectví, pravdomluvnost místo klamu, představuje hlas pro svět šlechetnosti a pravdy proti světu sobectví a klamu. Když bude dost lidí volit takto, budeme nakonec žít v šlechetnějším a pravdivějším společenství a všichni z toho budeme mít prospěch.

Knihu koupíte na našem e-shopu.

V našem e-shopu můžete koupit i další bestseller Harolda S. Kushnera, Když se zlé věci stávají dobrým lidem