Profese policejního psychologa

Ukázka je z knihy Policejní psychologie (L. Čírtková, 2000)

Psychologové vstupují do policie původně jako typičtí zástupci své profese a zajišťují činnosti, na které jsou dobře připraveni předcházejícím studiem. V počátcích svého působení u policie plní totiž psychologové tradiční úkoly známé z praktického provozování psychologie práce: výběr a přípravu personálu. Psychologové vybírají vhodné uchazeče na základě posuzování psychické způsobilosti k výkonu profese a připravují je, tj. participují na přípravě (vzdělávání) policistů v podobě výuky vybraných témat vědecké psychologie. Tento obraz se v posledních 15 letech výrazně změnil. Změny, kterými prošla profese policejních psychologů v zahraničí, se postupně prosazují i v našich podmínkách. Vznikají zajímavé možnosti uplatnění psychologů v relativně nových profesních oblastech. Co tomu předcházelo?

Počátky působení policejních psychologů

První kontakty mezi policií a psychologií se datují do dvacátých let. Hlavní okolnost, která podnítila systematický vstup psychologů do resortu určeného k zajišťování bezpečnosti, byl výběr vhodných uchazečů o policejní povolání. Podobně jako v jiných pracovních odvětvích jsou psychologové pověřeni tím, co je v očích veřejnosti chápáno jako klasické psychologické "řemeslo", tj. posuzováním psychické způsobilosti pro výkon profese.

Podle poznatků personální psychologie je nutné pracovníka nejen vybrat, ale také odborně připravit. Proto k výběru záhy přistupuje i aspekt přípravy. Zavedení psychologie do přípravy policistů je přitom motivováno plauzibilní úvahou, že dobrý policista musí být "znalcem" lidské povahy. Typické souvislosti utváření profese policejního psychologa lze ilustrovat na následujících konkrétních údajích.

V Německu jsou psychotechnická vyšetření prováděna od dvacátých let (Stein a Poppelreuter, 1990). K tvorbě vhodných výběrových procedur brzy přibývá další úkol. Je jím psychologické proškolování určené pro vyšší policejní pozice. S nástupem fašismu je však slibný start policejní psychologie razantně přerušen, a v roce 1933 je psychologie dokonce vyškrtnuta ze seznamu předmětů vyučovaných na tehdejším policejním institutu v Berlíně. V roce 1949 se psychologie vrací do policejního školství, ovšem se statusem druhořadého předmětu. To je zapříčiněno různými faktory, mimo jiné i tehdejším nedostatkem praktických psychologických poznatků relevantních pro typické policejní činnosti pořádkové, kriminální i dopravní služby. V roce 1964 zřizuje bavorská policie vlastní psychologické pracoviště, tzv. policejněpsychologickou službu (Polizeipsychologischer Dienst). Do vínku dostává úkol zkoumat základní psychologické otázky běžných i mimořádných policejních situací a produkovat poznatky pro zkvalitnění policejního výkonu.

Ve Švýcarsku se psychologie etabluje u policejního sboru města Curych. Byla to osobní zásluha tehdejšího policejního ředitele, který (sám právník) byl psychologii příznivě nakloněn (Bosshard, 1990). Od roku 1922 vyžadovalo policejní ředitelství města psychotechnické osvědčení. Každý uchazeč se musel podrobit vyšetření na Psychotechnickém institutu (dnešní Institut pro aplikovanou psychologii). K vlastnímu vzniku profese policejního psychologa dochází až začátkem sedmdesátých let. V důsledku zkušeností se studentskými nepokoji z konce šedesátých let byl požádán opět Institut pro aplikovanou psychologii o psychologickou přípravu výkonných policistů pro situace vyžadující komunikaci a ovládání agresivně vyladěných skupin. Současně byli v roce 1969 vybráni dva policisté ke studiu na tomto institutu. Po tříletém studiu získali diplom "podnikového psychologa" (Betriebspsychologe) a stali se prvními zaměstnanci nově zřízeného psychologického pracoviště.

V Rakousku vstupuje psychologie do policie svou propedeutickou funkcí (Walter, 1990). V roce 1958 je poprvé zařazena do profesní přípravy vyšších policejních pozic. Výuka psychologie souvisí s novým náhledem na poslání policie, které je vyjádřeno heslem "blíže k občanovi". O institucionalizované policejní psychologii lze však hovořit až od roku 1974, kdy vzniká centrální psychologické pracoviště při spolkovém ministerstvu vnitra, pověřené dvěma základními úkoly: personálním výběrem a vzděláváním, tj. výukou psychologie pro policisty. Do jeho kompetence byla zahrnuta rovněž realizace výzkumných aktivit. První výzkum řešil příčiny značné fluktuace nových policistů ještě v průběhu studia na nástupních policejních školách.

Obdobným vývojem prošla i domácí policejní psychologie. K prvním psychologickým odborným činnostem pro policejní služby patřilo posuzování psychické způsobilosti uchazečů. V období první republiky platila zákonná povinnost podrobit se psychologickému vyšetření pro zájemce o práci u policie i četnictva. Vyšetření prováděl výhradně Psychotechnický ústav v Praze a doporučující závěr psychologického vyšetření byl limitující podmínkou pro přijetí žadatele. V souvislosti s politickým vývojem byla v roce 1937 tato povinnost zrušena. Psychologické posuzování způsobilosti pro výkon policejní profese bylo obnoveno až v roce 1970 a svěřeno interním pracovníkům, tj. policejním psychologům. V sedmdesátých letech se psychologie také výrazněji prosazuje v policejním školství. Lze říci, že dochází k institucionalizaci policejní psychologie u nás s tím, že k jejím hlavním úkolům patří oblast personálního výběru a dále sféra psychologické průpravy policistů.

Policejní psychologie v současnosti

Dnes je uplatnění psychologů v policii přijímáno bez výhrad a pochybností. To však neznamená, že by policejní psychologové nemuseli bojovat o svou profesionální reputaci. První generace policejních psychologů v jednotlivých zemích obstála v novém aplikačním terénu a vytvořila standard profese policejního psychologa. Profesní základ reprezentovala a dodnes reprezentuje personální diagnostika nebo pedagogické působení v policejním školství.

V různých zemích jsou tato dvě základní zaměření různě akcentována a postupně doplňována o další úkoly. Právě zmíněné další úkoly sehrály podstatnou roli pro nastartování změn v pojetí činnosti policejních psychologů. Jakmile je akceptována a stabilizována sama profese policejního psychologa, začínají se prověřovat faktické možnosti využití psychologů jako odborníků na lidské chování a prožívání. V praxi to znamená, že psychologové jsou ad hoc zapojováni do řešení konkrétních problémů policejní praxe. Jsou např. žádáni o odborná stanoviska ke složitým kriminálním případům, podílejí se na public relations a mediální komunikaci (styk s veřejností, utváření image policie), jsou konzultováni v kauzách problematických pracovních výkonů (posouzení příčin selhání jednotlivce či pracovní skupiny při policejních akcích) a zapojují se do policejní prevence kriminality.

Mnohé z těchto úkolů značně překračují původní psychologickou rutinu (tj. personální výběr a vzdělávání). Tradiční psychologické jevy jako osobnost, motivace, stres, agrese, komunikace jsou "pasovány" do konkrétně definovaných kontextů. Ilustrativně uveďme psychologický odhad osobnosti neznámého pachatele podle scény deliktu, vypracování zásad komunikace s obětí trestného činu či šokovaným oznamovatelem, který právě přišel na místo tísně a komunikuje s policejním operátorem. Od policejních psychologů se požaduje, aby vypracovali jasné zásady, jak se má chovat oběť loupežného přepadení či znásilnění, aby zvýšila své šance na přežití. Takto vymezené úkoly představují policejně artikulovaná zadání pro psychologa, jejichž řešení vyžaduje notnou dávku odborné invence. Vznikají nové, aplikované poznatky. Postupně se utváří poznatková báze, která je označována jako "policejní psychologie".

Sám pojem policejní psychologie není zatím jednoznačně definován. Obdobně jako třeba dopravní psychologie či psychologie reklamy je chápán jako problémově koncipovaná oblast zkoumání, která je provozována jako praktická služba (service) a současně jako nauka, tj. aplikovaná disciplína v systému psychologické vědy s vlastním předmětem zkoumání a výzkumnými ambicemi.

V roce 1985 se poprvé koná mezinárodní fórum policejní psychologie. Nejdříve se scházejí policejní psychologové ze zemí NATO na pracovním setkání. Následuje mezinárodní kongres policejní psychologie v Quantiku (USA, Virginie), organizovaný tamní akademií FBI. Na pořadu jednání jsou odborné otázky, především formulace problémových okruhů, které ve svém souhrnu vytvářejí osnovu nově vznikající nauky policejní psychologie. Jsou publikovány první oborové práce: Modern Police Psychology (Chandler, 1990), Brennpunkte der Polizeipsychologie (Stein, 1990), Úvod do policajnej psychológie (Čech, 1998).

Policejní psychologie dnes představuje pestrou, rychle se rozvíjející, ale i odborně náročnou profesi. Nové úkoly a zadání mnohdy překračují penzum znalostí čerstvých absolventů jednooborového studia psychologie. Vedle podrobných znalostí základních psychologických disciplín je totiž nutné dobře se orientovat především ve forenzní (soudní) psychologii a kriminální psychologii. Policejní psycholog se neobejde bez elementárních znalostí práva, především trestního (hmotného i procesního). Nezbytný je také vhled do policejních činností včetně jejich právní úpravy. To vše činí z policejní psychologie atraktivní profesi pro absolventy univerzitního studia s chutí dále se vzdělávat a s ambicemi působit v živém aplikačním terénu.