Pohádka by o sobě neměla pochybovat. Rozhovor s Alžbětou Dvořákovou

Vzpomínám si, že jsi mívala barvité sny, které jsi nám ve škole s oblibou líčila. Třeba jak tě pronásledoval Ježíš ve výtahu. Nevymýšlela sis?

            Ty si to pamatuješ! Tenhle sen se mi zdával opakovaně. Myslím, že poprvé krátce po Velikonocích. Babička mě vzala do kostela, kde byl Boží hrob. Nejspíš mě ve snu honila právě ta socha, z pohledu dítěte byla děsivá. S Ježíškem nebo Jezulátkem jsem si to nijak nespojovala. Jinak děkuju za optání, noční můry mi zůstaly. Mám synestezii, prý to s tím může trošku souviset, synestetici bývají občas hrozně přecitlivělí, ale nic přesnějšího se zatím neví. Ovšem není to vždycky špatné, někdy mívám stejně intenzivní pěkné sny v živých barvách a s hudbou. Těším se, až ráno přestaneme vstávat podle budíku.

Psala jsi už na základce příběhy nebo básničky?

            Psala. A naštěstí se skoro žádné nezachovaly. Ale nedávno jsem jeden svůj spisek měla v ruce. O prázdninách jsme se s bratrancem poflakovali po malém městě, kde bydlely obě moje babičky, a za parkem, kam nikdy nikdo nechodil, jsme objevili opuštěný dům. Majitelé ho nevyklidili dokonale, nechali tam i nábytek, co se jim už nehodil. Bratranec býval vždycky o něco odvážnější, a tak se jako první vydal i na půdu. Ale tam byla jen podlaha z dřevěných prken, asi shnilých, a on se jednou nohou propadl. Celý večer jsem o tom domě psala „knihu“ na skládaný toaletní papír. Babička, u které jsem zrovna pobývala, mi moje odpolední zážitky nevěřila. Říkala mi Bětko, což u ní bylo něco jako nadávka, protože jinak mě oslovovala jen samými zdrobnělinami, a chodila mi „sahat na nos“. Druhý den jsme se do toho domu s bratrancem pochopitelně vydali znovu a já jsem si v kůlně troufla sebrat pohozenou podkovu. U oběda jsem ji babičce předložila jako důkaz. Zareagovala zajímavě. Zabavila knihu i podkovu a řekla mi, že to na mě poví místnímu policajtovi. Knihu jsem nedávno našla v jejím šuplíku.

Co jsi jako dítě četla?

            Četla jsem úplně všechno, co se nabízelo. Namátkou si vzpomínám třeba na Erbenovy pohádky s ilustracemi Artuše Scheinera, na Medvídka Pú, na Pipi, na Malou čarodějnici, na Hrubínovy pohádky a básně nebo na prostorové knížky ilustrované a vystavěné Vojtěchem Kubaštou. Třeba jeho Žabího krále a leporelo O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, kde se zatáhne za záložku a rozevře se koruna stromu. Na prvním stupni jsem ráda četla Bibi Karin Michaelisové, samozřejmě mayovky, dlouho jsem si vymýšlela šťastnější konec pro Vinnetoua, nějaké verneovky, Cestu kolem světa za osmdesát dní umím skoro zpaměti, a protože jsme měli velkou domácí knihovnu, brzy jsem si v ní našla i Daphne du Maurier nebo Raymonda Chandlera. Nějaký čas jsem se ve spodní polici knihovny vyhýbala antologii detektivních povídek Bez motivu, protože měla na obálce bílého pavouka. Dokud mě konečně nenapadlo zabalit si ji do desek.

Dostávala jsi knihy i k Vánocům? Vzpomínáš si na nějakou obzvlášť? Dáváš svým dětem knihy k Vánocům?

            Dostávala i dávám. Na Vánoce býváme s širokou rodinou, a proto máme v poslední době docela přísné limity na počet dárků, abychom nad nimi společně neseděli úplně celý Štědrý večer. U knížek se tyhle limity tak trochu obcházejí, do balíčku se jich dá totiž narovnat celý komínek, nových i z antikvariátu, takže těch míváme pod stromem požehnaně. Vzpomínám si, že jsem od Ježíška dostala Malou čarodějnici. Po Štěpánu jsme jeli s rodiči na hory do Janských Lázní, ale mně se tam kvůli ní nechtělo učit lyžovat. A o Vánocích 1981, kdy tu byl sníh jako na severu Kanady, jsem pod stromkem našla drsný kanadský příběh „psovlka“ Vlčák Kazan a Barí, syn Kazanův.

Máš ráda klasické, nebo moderní pohádky?

            To ti nedokážu říct. Mám ráda obojí, klasické pohádky a legendy i ty moderní, a nenapadá mě, jak vymezit skupinu nejoblíbenějších. Ale minulý týden jsem si četla v Tolkienově zamyšlení o pohádkách, a tak si půjčím jeho zajímavý postřeh - je těžké odpustit autorovi, který popírá, že magická země Faerie opravdu existuje. Pohádka by o sobě neměla pochybovat. Když to, o čem Tolkien píše, hodně zjednoduším: Hrdina, co se ráno probudí v trávě, zívne a řekne si, že to byl opravdu zvláštní sen, zklamává. Děti i dospělé. A druhá věc je, že žádné pohádky ani legendy moc nefungují, když se začnou komerčně využívat. Což si naštěstí uvědomují i někteří obchodníci. V Irsku jsme šli do kopce, na jehož vrcholku je podle legendy pohřbená královna Medb. Vytahovala jsem z batohu lahev vody z obchodu pro turisty a viděla jsem, že je na ní nějaký dodatečný nápis. Byla jsem připravená na „Královniny krůpěje“ a dopředu mě to otravovalo, ale bylo tam napsáno: „Tohle je prostě obyčejná voda! Žádné víly, žádní skřítkové, žádné tajemné prameny. Normální H2O.“ Chutnala dobře.

Nasměrovala tě k psaní naše paní, respektive soudružka učitelka Bartušková?

            Jestli mě nasměrovala paní učitelka Bartušková ke psaní, to nevím, ale pamatuju si, jak si od nás nechala při opravování sešitů vykládat obsahy knih. Což od ní byla docela slušná oběť.

Jak vůbec vzpomínáš na základní školu?

            Kradení penálů a pronásledování zlodějů, plavání pod dohledem plavčice s tyčí a rozčesávání zašmodrchaných vlasů, ta gumová čepice musí ještě dneska někde na smetišti smrdět chlórem, toulání s partou dětí na kolech, taška zapomenutá v samoobsluze, zakopávání krabiček od antiperlí na školním pozemku, tempery a voskovky, písek a voda v botách, nejen mých, ale všech holek, stará paní učitelka klavíru, bývalá operní pěvkyně, co neučí prstoklad, ale nepřetržitě povídá, v mém případě se tím rozhodně o nic nepřichází, taška zapomenutá na nádraží, moje kamarádka Daniela, při přespávání u nás spolu čteme Kocoura Vavřince, u ní zase Čtyřlístky, vy všichni ve třídě a chápavá paní učitelka Bartušková. Když jsem dostala za vysvědčení štěně, vzala jsem ho a šla jsem na paní Bartuškovou zazvonit. A když ses opravil na tu soudružku - tak samozřejmě červenomodrá krepáková mávátka, ale s tím asi ona neměla moc společného. Z druhého stupně mi utkvěly spíš jiné věci, třeba korzování po chodbách nebo překvapený výraz našeho spolužáka, kterého jiný spolužák vyhodil z okna v prvním patře. Ale i tam jsme měli výbornou češtinářku, paní učitelku Veselou, na které bylo snad úplně nejlepší, že byla opravdu veselá, takže její hodiny měly šťávu.

Paní učitelka Veselá nám s oblibou četla knihy svérázného polárníka Eskymo Welzla. Neinspirovalo tě to náhodou k napsání tvé prvotiny Nanukova dobrodružství, která se částečně odehrává za polárním kruhem?

            Eskymo Welzl! Úplně jsem na něj zapomněla. Určitě mě seznámil s kraji za polárním kruhem, ale myslím, že jsme tehdy nejvíc četli Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Což bylo vlastně skryté varování před redakční prací - dobrodruh Welzl dlouze vypráví a redaktorovi, který to zapisuje, postupně dřevění ruka. Ale tuhle výstrahu jsme nejspíš oba vzali na lehkou váhu.

Pravda, paní redaktorko… Nicméně, od absolventky filozofické fakulty bych očekával, že bude debutovat spíš generačním románem s prvky postmoderny a feminismu než příhodami malamutího štěněte Nanuka…

            Aha. Ale já jsem měla dva malé kluky, původně to bylo vyprávění pro ně, o našem psovi Yukonovi - a pak jsem ho rozšířila na dětskou knížku. Způsob, jakým se děti učí vnímat příběh, i co čtou, mě zajímá. Říkáš, román s prvky postmoderny… Děti žijí v postmoderním světě, kolem nich se bourá tolik tabu, že jim už asi do dospělosti na bourání žádná nezbudou, a narážkami, citacemi a emotivními hesly se v poslední době v kultuře a politice, přesně v duchu postmodernismu, metá na všechny strany. Ale děti se potřebují nejdřív rozkoukat a zorientovat, naučit se kriticky uvažovat. Než se dostanou pod ruku lidem, co by v jiném století se svými pozorovacími a formulačními schopnostmi nejspíš byli spisovatelé nebo novináři, ale v tom našem se dali na marketing všeho možného. Tím chci říct, že knížky pro děti beru vlastně docela vážně. A k té absolventce filozofické fakulty - hodně jsme se tam zaměřovali na literární historii, třeba na českou literaturu devatenáctého století. Tipla bych si, že v rámci studia většina z nás asi načetla a rozebrala na mikročástice mnohem víc Julia Zeyera nebo Otokara Březiny než Jáchyma Topola, takže průpravu a „kvalifikaci“ na literární skorobezčasí - na pohádky - mám odtamtud snad správnou.

Po Nanukovi následovaly příběhy o kocourovi Herkulovi. Měla tato postava nějaký předobraz v realitě?

            Když jsem dala Herkula přečíst svým synům, jeden po druhém se mě v ústraní opatrně zeptali zhruba na totéž: Hele, mami, kdo je ten kocour? Takovou sebereflexi jsem vůbec nečekala. Určitá inspirace tam sice je, ale ani jeden z kluků není takhle herkulovitě protivný. Veškeré pohyby, třeba skoky na klávesnici nebo neohrabané šplhání na strom, mi samozřejmě předvedl náš kocour a jeho předchůdci.

A předobraz tohoto fiflenovitého kocoura v literatuře? Líný Garfield, zlý kocour z Trnkovy zahrady, nebo snad protivný kocour z televizní reklamy GE Money Bank?

            Myslíš, že je Herkules fiflenovitý? Asi máš pravdu, komentuje rozcuchaný kožich kočky Komtesy. Ale já bych řekla, že je hlavně dětštější a mnohem zbrklejší než jeho hubená kamarádka. Hodně se vytahuje, uráží se, lituje se, povykuje, bývá předpojatý, ale úplný pitomec to snad není. Aspoň doufám, že z toho takhle nevyšel, protože je taky přemýšlivý a zvědavý. Přímý předobrázek v žádné knížce kocour Herkules asi nemá, ale protože se literatura mluvícími kocoury i jinými mluvícími zvířaty jen hemží, určitě mi něco z toho uvízlo v hlavě. Mluvící zvířata jsou ovšem možná dneska v knihách docela potřeba. Autorka odborné studie, kterou jsem nedávno překládala, říká, že podle jejích zjištění si spousta lidí, zvlášť ti, kteří nejsou v pravidelném kontaktu se zvířaty, tak nějak automaticky představuje, že zvířata vlastně vůbec nepřemýšlejí. Že se tu kolem nás jen tak potulují s prázdnou myslí. Mě by dost potěšilo, kdyby děti knížky bavily a zároveň si díky nim dobře uvědomovaly, že každá kočka, co běží kolem, nejspíš o něčem uvažuje - jasně, ne o strašidlech, ale o něčem. Že má svoje vlastní plány a někam míří. Že to není jen nějaký rozvrněný strojek, do kterého se hodí granule a který celý den tupě čeká, až si s ním přijdou pohrát. A aby na to myslely i děti ve velkých městech. Tam ta kočka totiž ani nechodívá kolem. Spousta lidí v Praze nebo Brně se za celý den pořádně nesetká s žádným větším zvířetem.

Závěr knížky Herkules a strašidla je docela strašidelný, zápletka malinko připomíná horor Stephena Kinga Osvícení. Jaké máš reakce od čtenářů?

            Naživo jen příznivé, ale v diskusích na webu se objevily i dvě velmi nesouhlasné. Zpytovala jsem svědomí, přemýšlela jsem, jestli jsem to se strašením dětí opravdu nepřehnala, ale pořád si za těmi posledními kapitolami stojím. Myslím, že školním dětem nevadí temnější atmosféra a většinou už dokonale chápou nadsázku, a u těch předškolních zase předčítá rodič. Považuje-li to za vhodné, něco upraví nebo vynechá. V příběhu zápasí dobro se zlem jako v klasických pohádkách. A protože skutečné zlo přece není ukradená žvýkačka nebo ztracená růžová botička, musí se projevit. Vítězí věrnost a odvaha a zlo si to odnese ve velkém, ale mohlo dopadnout i o dost hůř. V klasické pohádce nebo bajce by ho možná zvířata strčila na lopatě do pece. A nakonec, to říkal už Chesterton, že děti mají v pohádkách rády spravedlnost. Ve druhém díle posíláme Herkula a Komtesu na zámek, kde bubnují poplašené hodiny, tenhle příběh je o dost mírnější.

Co ještě skrývá tvůj spisovatelský šuplík?

            Na začátku ses mě ptal na sny, a já mám zrovna v šuplíku dětskou knížku, ve které sny, ne moje, ale někoho jiného, hrají důležitou roli. Zatím nevím, jak se bude jmenovat, říkáme jí Modrá hodina. Napsala jsem ji trochu jiným způsobem než ty předchozí. U Herkula jsem, minimálně pro nejméně zkušené čtenáře, počítala se spolupracujícím rodičem. S někým, kdo při čtení moduluje hlas. U Modré hodiny se zase snažím, aby rodičův hlas nebyl tak potřeba.

Rozhovor vedl Jan Nejedlý, časopis Rodina a škola 10/2017