Černobílé prázdniny pod jezevčím pařezem

Setkáním s mysliveckým psem Bivojem na dvoře hájenky začínají Černobílé prázdniny - kouzelný dětský příběh Lucie Šavlíkové plný lidských i zvířecích hrdinů a jejich dobrodružství. Na útěku před Bivojem se Honzíkovi propadne noha do dutiny pod starým pařezem, kde ke svému úžasu objeví noru jezevce Petra. Později se seznámí ještě s Petrovými přáteli, zajícem Pizizubkou a myškou Sisi, a společně s nimi se postaví nejen jezevčíku Bivojovi, ale všemu, co mír a klid v lese ohrožuje. Odměnou za jeho statečnost a vynalézavost jsou mu nejen přátelství lesních zvířátek a příběhy vyprávěné jezevcem Petrem, ale nakonec i rozluštění jednoho dávného tajemství. 

Knížka má - navzdory názvu - moc hezké barevné ilustrace od výtvarnice Komáry a ideálním společníkem bude pro mladší čtenáře okolo 8 let, například pokud zrovna stůňou, stejně jako na začátku příběhu malý Honzík. 

Ukázka:

Vyběhl jsem z lesa na malou mýtinku, otáčel jsem se, abych zjistil, jestli mám Bivoje pořád v patách, a najednou mi zmizela země pod nohama; lépe řečeno pod jednou nohou. Pravá teniska se mi probořila vedle velkého pařezu a zajela do hlíny jako nůž do másla. Ale pak se stalo něco, s čím bych nikdy nepočítal. Uslyšel jsem tlumené řinčení a potom láteření: „Hromsecmazecjezevec, kdo mi to šlape do obýváku?!“

Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem dostal strach, že už z té honičky blouzním. Copak pařez může mluvit? Nohu jsem měl ale pořád zapadlou v díře, takže jsem se nemohl podívat, co to tam dole je. Dokonce jsem měl pocit, že mě někdo drží za kotník.

Mohlo by se vám také líbit: Gorila a já - příběh o jednom zvláštním přátelství

„Pomoc!“ vykřikl jsem. „Nechte mě, já nic neudělal!“ 

„Ale udělal, čuliníku navoněná! Totiž uličníku umouněná!“

Sevření povolilo. Pomalu jsem nohu vytáhnul, dřepl jsem si a opatrně jsem nahlédl do otvoru. Dopadalo do něj dost světla na to, abych viděl dovnitř, a neuvěříte mi, co jsem tam spatřil! Uprostřed podzemní nory stál jezevec v županu, na nose měl kulaté brýle, na hlavě pletený baret, na nohou chemlonové bačkory, v puse fajfku, ruce založené v bok a ukrutánsky se mračil.

„Morcec hadry, rozšlápl jsi mi sváteční servis!“ hudroval. Až teď jsem si uvědomil jednu neuvěřitelnou věc – vždyť já tomu jezevci rozumím! Nechápal jsem, jak je to možné. A ještě mi vrtala hlavou jedna věc – měl jsem pocit, že je mi na tom chlupáčovi něco povědomé. Nemohl jsem ale přijít na to, co. Podíval jsem se tam, kde ještě před chvílí vězela moje noha, a fakticky: stál tam malinký stoleček jako pro panenky a na něm spousta porcelánových střepů. Zřejmě to, co zbylo ze servisu.

„Pvo-pvomiňte, já-já nevad…“ koktal jsem a nedokázal jsem si srovnat v hlavě, jestli se mi to zdá, jestli mám zase horečku, nebo jestli mě Bivoj nakazil vzteklinou a já mám vidiny.

„Rád nerad, je po servisu,“ bručel dál jezevec.

Lucie Šavlíková působí jako nakladatelská redaktorka. Vystudovala obor překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě UK a k literárním překladům se ve volném čase ráda vrací. Stála u zrodu několika důležitých projektů podporujících dětské čtenářství. Po létech práce s texty jiných autorů, zejména těch dětských, se rozhodla zkusit štěstí a napsat také něco vlastního. A tak vznikly Černobílé prázdniny, které jsou její literární prvotinou. Žije v Praze, má tři dospělé děti a jednu čokoládově hnědou fenku.

Dřepěl jsem u díry a nakukoval s otevřenou pusou do jezevčí nory. Kromě stolečku jsem zahlédl ještě houpací křeslo, vedle něj na stoličce gramofon, takový ten starý s klikou a velikou troubou, rozestlanou postel, poličky s knihami a dýmkami a několik dveří s nápisy jako Spýš, Záchot a Umívárna. Vrtalo mi hlavou, kde se uvnitř bere světlo, a pak jsem si všiml, že z kořínků na stropě visí světlušky a svítí ostošest.

„Kterej ty seš?“ zeptal se jezevec a zamžoural na mě kulatýma očičkama za brýlemi. „Zajíců? Kanců? To se ani neumíš představit?“ 

„Honza Meles,“ vydechl jsem.

„Aha… kdo by si to byl pomyslel,“ zamručel dost zaraženě jezevec, „vida, vida. Já jsem Petr. Jezevec Petr.“

Vykulil jsem na něj oči. Ten Petr, který mi po tatínkovi posílal sádrová zvířátka? A dobroty? A co od něj prý táta měl ty svoje pohádky? Ten Petr, v kterého už nějakou dobu nevěřím? To je mi pěkný morous, pomyslel jsem si překvapeně, když jsem se vzpamatoval z prvního šoku. Vždycky jsem si ho představoval spíš jako takového hodného jezevčího dědečka.

„No jo, u všech zelených šišek,“ mumlal Petr, „jak nemám být morous, když jsem se zrovna chystal vypít si ostružinový čaj a jít na kutě, a ty mi rozšlápneš servis!“ Zřejmě uměl číst myšlenky… Nebo jsem to řekl nahlas?

„Na kutě? Jako spát?“ Připadalo mi divné, že se chystá do postele ráno.

„Jakpak ne! Copak nevíš, že jezevci jsou noční tvorové a ve dne spí? Hochu, hochu, co vás to v těch školách učí! Na každý pád si teď budu muset povědět pohádku, abych se uklidnil.“

„Nemohl bych si ji taky poslechnout?“ špitl jsem nesměle.

„Pro mě za mě, sedni si blíž a poslouchej. Ale nepřerušovat!“ zaprskal jezevec.

Vzpomněl jsem si na Bivoje a rychle se rozhlédl kolem.

„Co hledáš? Loňský sníh?“ durdil se netrpělivě Petr.

„Ne, ale honil mě takový vzteklý salám a já se bojím, aby…“

„Sem se hned tak neodváží,“ přerušil mě jezevec Petr s hrdostí v hlase a bylo jasné, že ví, o kom mluvím. Posadil se do houpacího křesla, nacpal si jednu z dýmek a dodal: „Takže žádný strach a koukej být zticha. Vyprávím.“

Knihu Černobílé prázdniny můžete zakoupit na našem e-shopu