Jak mi dneska je? Na první větě záleží!

Předkládá celkem 44 různých úvodních vět a každé věnuje samostatnou kapitolu. Ukazuje, jak v úvodních deseti minutách sezení první větu rozvinout, jaké benefity může do terapeutického vztahu přinést i čeho by se měl terapeut při jejím použití vyvarovat či na co konkrétního by si měl dát pozor. Všechna popisovaná zahájení sám vyzkoušel ve své praxi, v textu tedy najdeme nejen instrukce k praktickému provedení, ale i konkrétní příklady, přepisy následných diagnostických rozhovorů s pacienty a také shrnující autorovy teoretické úvahy nad jednotlivými zahájeními.

Mohlo by vás také zajímat: Pověz mi... , Klíče k řešení v krátké terapii , Jak se stát dobrým psychoterapeutem

Celá kniha je velmi prakticky založena, formou jakési cvičebnice dává terapeutům možnost rozvinout jejich vlastní rejstřík zahájení terapeutického sezení a nabízí i některé netradiční formy, které mohou v terapii přinést nečekané výsledky.

Thomas Prünte je certifikovaný psycholog, psychoterapeut, párový terapeut a kouč. Vystudoval psychologii na univerzitě v německém Hamburku a více než 25 let tam provozuje vlastní praxi.

Ukázka:

1. Rád vás vidím!

Kolikrát to už pacient slyšel?

Tento způsob uvítání se snad může zdát banální, ne-li přímo zbytečný. Ale já bych rád nadhodil několik úvah, jimiž chci upozornit na to, že přátelský pozdrav na začátku sezení má svou hodnotu.

Co mě v tomto ohledu přimělo k úvahám, byla bohužel zpětná vazba od pacientů. Během let jsem zjistil, jak pacienty dráždí terapeutův nelaskavý, němý nebo zběžný pozdrav. Především lidi, kteří terapeutickou pomoc vyhledali poprvé, je tím snadné znejistit, protože nemají možnost srovnání. Někteří, jak potom vyprávěli, dokonce věřili, že to tak musí být, nebo hledali vinu u sebe. Tyto informace mi byly dostatečným podnětem k tomu, abych do naší praktické rukověti zahrnul také přátelský pozdrav. Vždyť ani já jsem se nedokázal zcela zbavit toho, abych někdy nepůsobil poněkud skoupě na slovo, když jsem zrovna neměl svůj den.

Jsou však ještě další důvody pro to, aby první kontakt proběhl příjemně. Z výzkumu terapie a vazby je známo, jakou důležitost mají pro úspěch terapie bezpečný rámec a pozitivní základní naladění. Nejistota a úzkosti jsou kontraproduktivní. Ztěžují procesy učení, neboť nalaďují celý organismus na ochranu a obranu. Terapeutova nevlídnost a odmítavá řeč těla jsou nejen nezdvořilé, ale hlavně zcela nevhodné.

Budovat mosty

Ještě zřejměji nám to dojde, když si připomeneme, co je jednou z nejhlubších tužeb člověka od samého narození. Přece touha cítit, že nás přijímají a radostně vítají: Rád tě vidím! Lidé, kterým rádi dáváme nálepku „časné poruchy“, právě tyto zkušenosti nezískali nebo je získali jen zcela neuspokojivě. Prožívali naopak nezájem, lhostejnost, ne-li dokonce vyložené odmítání. Terapeut nemusí při pohledu na pacienta zrovna jásat a volat: „To jsme rádi, že vás máme!“ Ale něco z takového poselství, základní nálada přijetí, pomáhá každému pacientovi. Pomáhá mu, aby v terapii zakotvil. Teprve pak může vzniknout prostor, v němž může být pacient sdílný a svěřovat terapeutovi svá citlivá témata. Proto bych rád připomněl několik nejobvyklejších uvítacích otázek, které lze využít pro vytvoření takového mostu.

● Našel jste to bez potíží?

● Ordinaci jste našel snadno?

● Měla jste dlouhou cestu?

● Našel jste místo k parkování?

● Přijela jste hromadnou dopravou?

Tyto prosté úvodní otázky navozují důvěru. Pacient vnímá terapeuta hned při prvním kontaktu jako někoho, kdo jej podporuje, zajímá se o něj a myslí to s ním dobře. Nasnadě je analogie s dobrou matkou, která doma vítá své dítě. A rozhodně neuškodí vstřícný oční kontakt! A také představení typu: Dobrý den, já jsem Felix Bezstarostný. Rád vás vidím!

Ať mi čtenář odpustí, že tu mluvím o takových samozřejmostech. Ze zpráv od pacientů však víme, že někteří terapeuti občas prostě zapomínají uvést své jméno. Nikomu nepřisuzujme zlý záměr v této věci. Možná jsou v tom polehčující okolnosti: stres a přetíženost. Ale představit se jménem je důležité. Vždyť nový pacient pochopitelně nemůže vědět nebo předpokládat, že člověk, který mu otevřel dveře, je právě terapeut.

Pár slov pro orientaci

Pacienta, který do naší praxe přichází poprvé, bychom neměli nechat bez orientace. Měli bychom mu pomoci, aby se u nás vyznal. 

● Tady máme čekárnu. Posaďte se prosím na chviličku. Hned jsem tu pro vás.

● Na stole jsou nápoje a sklenice. Nabídněte si něco k pití, když budete chtít.

● Šatnu najdete tamhle.

● WC je na konci chodby.

Ať klidně riskuji, že tu zase připomínám něco banálního, ale přece: Jestliže máme společnou praxi s dalšími kolegy nebo pracujeme na klinice, kde v čekárně sedí jiní pacienti, pak se při pozdravu raději obejdeme bez uvádění pacientova jména – i z důvodu ochrany osobních údajů. Často se to v naší praxi nestává, ale přece jen si vybavuji dva tři pacienty, kteří sebou trhli, když jsem nahlas vyslovil jejich jméno. Nesmírně citlivě reagují v této situaci zejména lidé, kteří mají terapii silně spojenu se studem, ale i ti, kdo patří k místní honoraci. Pamatujme, že první sezení začíná před sezením!

Knihu Jak mi dneska je můžete zakoupit v našem e-shopu.