Léčba smyslem - základy a aplikace logoterapie Viktora E. Frankla

Kniha Viktora E. Frankla LÉČBA SMYSLEM je založena na sérii jeho přednášek z roku 1966 a jejím ústředním pojmem a tématem je Franklova logoterapie: psychoterapie zaměřená na hledání smyslu lidského života.

Léčba smyslem - obálka

Frankl dostal za úkol ve svých přednáškách pro Jižní metodistickou univerzitu v Dallasu představit základy logoterapie a její aplikace. V první části knihy, věnované základům logoterapie, zdůrazňuje její systematickou povahu. Jejími základními kameny jsou tři vzájemně propojené předpoklady: 1) svoboda vůle, 2) vůle ke smyslu a 3) smysl života. Jejich podstatu Frankl objasňuje v konfrontaci s jinými psychoterapeutickými a filozofickými směry: s Freudovou psychoanalýzou, Adlerovou individuální psychologií či Yalomovou existenciální psychoterapií. Důležitým pojmem je i sebepřesah - schopnost a ochota člověka věnovat se i něčemu jinému než sobě samému, což je pro Frankla samou vymezující vlastností lidství.

I způsoby využití logoterapie, kterým se Frankl věnuje v druhé části knihy, jsou tři: lze ji požít jako prostředek léčby noogenních neuróz, dále pro léčby psychogenních neuróz (tj. neuróz v konvenčním slova smyslu) a konečně se jejím prostřednictvím dají ošetřovat somatogenní neurózy.

V závěrečné kapitole pak Frankl pojednává o dialogu mezi logoterapií a teologií.

Viktor E. Frankl (1905–1997) byl profesorem neurologie a psychiatrie na Vídeňské univerzitě a profesorem logoterapie na United States International University v Kalifornii a dalších amerických univerzitách. Je tvůrcem tzv. logoterapie a existenciální analýzy jakožto „třetího vídeňského směru psychoterapie“, který se zaměřuje na hledání smyslu v lidském životě. Ve svých knihách Frankl mj. využil své zkušenosti vězně nacistických koncentračních táborů. V Portále vyšly jeho knihy Utrpení z nesmyslnosti života a Teorie a terapie neuróz.

Ukázka:

Existenciální vakuum: Výzva pro psychiatrii

Poté, co jsme se zabývali smyslem, nyní obrátíme pozornost k lidem, kteří trpí pocitem nesmyslnosti a prázdnoty. Stále více pacientů si stěžuje na to, co označují jako „vnitřní prázdno“, a to je důvod, proč jsem dal tomuto stavu název „ existenciální vakuum“. V protikladu k vrcholným zážitkům, které tak příhodně popsal Maslow, by se o existenciálním vakuu dalo uvažovat jako o „zážitku propasti“.

Zdá se, že etiologie existenciálního vakua spočívá v následujících skutečnostech. Zaprvé člověku na rozdíl od zvířete žádné pudy a instinkty neříkají, co musí dělat. Zadruhé mu na rozdíl od dřívější doby žádné konvence, tradice a hodnoty neříkají, co by dělat měl; a často dokonce ani neví, co si v zásadě přeje. Místo toho si přeje dělat to, co dělají druzí, nebo dělá, co po něm druzí chtějí. A tak se stává kořistí konformismu a totalitarismu, přičemž konformismem se vyznačuje Západ, kdežto totalitarismus je příznačný pro Východ.

Mohla by vás zajímat i jiná slavná Franklova kniha: Utrpení z nesmyslnosti života.

Existenciální vakuum je jev, který sílí. Dnes už i freudovská psychoanalýza uznává, jako tomu bylo i na mezinárodním setkání, které se konalo v Německu, že stále více pacientů trpí nedostatkem spokojenosti a smyslu v životě. A co víc, psychoanalytici přiznávají i to, že tento stav má za následek mnoho „neukončitelných analýz“, protože léčba na lehátku se pro tyto lidi doslova stává jediným životním štěstím. Samozřejmě že freudovští psychologové neužívají logoterapeutický výraz „existenciální vakuum“, který jsem vytvořil před více než desetiletím; ani nevyužívají logoterapeutické techniky, aby si s tímto jevem poradili. Avšak uznávají, že existuje.

Existenciální vakuum nejen u lidí sílí, ale také se rozšiřuje. Například jeden československý psychiatr ve své přednášce o existenciální frustraci zdůraznil, že existenciální vakuum pociťují i lidé v komunistických zemích.

Jak bychom tedy s tímto jevem měli zacházet? Dalo by se předpokládat, že si musíme vypomoci zdravou životní filozofií, abychom ukázali, že život opravdu má smysl, a to pro každého člověka. Toto tvrzení se zakládá na konceptu postojových hodnot, který jsme rozpracovali v předchozí kapitole, kde jsme rovněž zdůraznili, že mizení tradic postihuje pouze obecné hodnoty, ale ne jedinečný smysl.

Ovšem Sigmund Freud filozofií pohrdal a odmítl ji jako pouze jednu z nejlépe působících podob sublimace potlačené sexuality. Osobně věřím, že filozofie nepředstavuje pouhou sublimaci sexu, ale spíše že sex často slouží jako snadný únik přesně od těch filozofických a existenciálních problémů, které člověka trápí.

V jednom americkém časopise se můžete dočíst následující výrok: „Jsme si jisti tím, že nikdy v dějinách světa nebyla nějaká země tak posedlá sexem jako Amerika dnes.“ To je kupodivu citát z Esquire. Ale má-li pravdu, podporoval by hypotézu, že průměrný Američan rovněž více než jiní lidé trpí existenciální frustrací, a proto má sklon ke kompenzování tohoto stavu sexem. V této souvislosti by se dalo pochopit, proč improvizované statistické šetření provedené mezi mými studenty na lékařské fakultě Vídeňské univerzity ukázalo, že 40 % rakouských, západoněmeckých a švýcarských studentů zná existenciální vakuum z vlastní zkušenosti. Ovšem mezi amerických studenty, kteří navštěvovali přednášky, které jsem pro ně měl v angličtině, to nebylo 40, ale 81 %.

Hlavní projevy existenciální frustrace – nuda a apatie – se staly výzvou pro pedagogiku i pro psychiatrii. Řekli jsme, že ve věku existenciálního vakua se vzdělávání nesmí omezit na předávání tradic a poznání a spokojit se s tím, ale spíše musí kultivovat lidskou schopnost nalézat onen jedinečný smysl, na nějž nemá dopad hroucení obecných hodnot. Touto lidskou schopností nacházet smysl v jedinečných situacích je svědomí. Proto musí vzdělávání vybavit člověka prostředky, jak nalézt smysl. Místo toho však vzdělávání často existenciální vakuum ještě prohlubuje. Pocit prázdnoty a nesmyslnosti, který studenti zakoušejí, je posilován tím, že jsou jim předkládány vědecké objevy redukcionistickým způsobem. Studenti jsou vystavováni indoktrinaci v podobě mechanistické teorie člověka a relativistické filozofie života.

Čtěte také: Teorie a terapie neuróz.

Redukcionistický přístup má sklon člověka reifikovat, zvěcňovat, zacházet s ním, jak by to byla pouhá věc, res. Avšak podle slov Williama Irwina Thompsona „lidé nejsou objekty, které existují jako židle nebo stoly; žijí, a pokud zjišťují, že jejich život je redukován na pouhou existenci židlí a stolů, páchají sebevraždu“. Autor tohoto výroku v žádném případě nepřehání.

Když jsem přednášel na jedné důležité univerzitě této země, děkan pro studentské záležitosti v reakci na mou přednášku řekl, že by mi mohl dát celý seznam studentů, kteří zjevně spáchali nebo se alespoň pokusili spáchat sebevraždu z důvodů existenciálního vakua. Existenciální vakuum byl jev, který mu nebyl neznámý, protože se s ním každodenně setkával ve své poradenské praxi.

Dobře si vzpomínám, jak jsem se cítil, když jsem byl redukcionismu ve vzdělávání vystaven v 13 letech jako student gymnázia. Když nám jednou učitel přírodních věd řekl, že život není nakonec nic než proces spalování, proces oxidace, vyskočil jsem a zvolal: „Profesore Fritzi, pokud tomu tak je, jaký smysl pak život má?“ Můžeme říct, že v jeho případě se nejednalo o redukcionismus, ale ironicky o případ toho, co by on sám musel označit jako „oxidacionismus“.

V této zemi si řada osob, které se angažují v oblasti pedagogiky, všimla nudy a apatie, které jsou mezi studenty zjevné. Například Edward D. Eddy společně se dvěma kolegy zkoumal 20 reprezentativních amerických vysokých škol a univerzit a vedl rozhovory se stovkami jejich zaměstnanců a studentů. Ve své knize došel k závěru, že „v téměř každém kampusu od Kalifornie po Novou Anglii se mluví o apatii studentů. Bylo to téma, o němž jsem se zaměstnanci i studenty mluvil nejčastěji.“

Při rozhovoru s profesorem Hustonem C. Smithem, nazvaném „Hodnotové dimenze ve výuce“ (str. 22), se mě tento filozof z Harvardu zeptal, jestli je možné vyučovat hodnoty. Odpověděl jsem, že nikoli, protože hodnoty je třeba žít. Stejně tak nemůže být dán smysl; to, co může učitel svým studentům dát, není smysl, ale spíše příklad, osobní příklad svého vlastního nasazení a oddanosti tématu výzkumu, pravdy a vědy. Pak se mnou profesor Smith chtěl hovořit o apatii a nudě, ale já jsem mu jeho otázku vrátil tím, že jsem se ho zeptal, jak můžeme očekávat, že se u průměrného amerického studenta rozvine něco jiného než nuda a apatie. Co jiného je nuda než neschopnost projevit zájem? A co jiného představuje apatie než neschopnost převzít iniciativu? Ale jak by měl student převzít iniciativu, pokud ho někdo učí, že člověk není nic než bojiště soupeřících osobnostních aspektů jako id, ego a superego? A jak by měl student projevit zájem, jak by měl dbát na ideály a hodnoty, pokud mu někdo káže, že ty nejsou ničím než reaktivní formací a obrannými mechanismy? Redukcionismus pouze podrývá a narušuje přirozené nadšení mladých lidí. Entuziasmus a idealismus mladých amerických lidí musí být velmi neúnavný; jinak nechápu, proč se tak velká část z nich účastní humanitárních projektů jako Peace Corps a VISTA.

Mohlo by vás také zajímat: Alfred Adler - Smysl života.

Ale jak si máme poradit s určitým případem existenciálního vakua; máme jej uchopit spíše terapeuticky než profylakticky? Naznačuje výraz „poradit si s“ existenciálním vakuem, že se jedná o léčbu nemoci? Můžeme se tu přihlásit k výroku Sigmunda Freuda, který kdysi napsal v dopise princezně Bonapartové: „Ve chvíli, kdy se někdo ptá na smysl nebo hodnotu života, je nemocný.“

Chybné chápání existenciálního vakua jako patologického jevu je výsledkem jeho projekce z noologického prostoru do psychologické roviny. Podle druhého zákona dimenzionální antropologie a ontologie tento postup nutně způsobuje diagnostickou víceznačnost. Rozdíl mezi existenciálním zoufalstvím a emoční poruchou mizí. Nedá se už rozlišit mezi duchovním strádáním a duševní nemocí.

Existenciální vakuum není nic neurotického; nebo pokud se přece jen jedná o neurózu, pak je to neuróza sociogenní, nebo dokonce iatrogenní – tedy neuróza, kterou způsobuje lékař, jenž předstírá, že ji léčí. Jak často lékař vysvětlí pacientovu starost o konečný smysl života tváří v tvář smrti tím, že se jedná o kastrační úzkost! Pro pacienta to znamená úlevu, když se dozví, že si nemusí dělat starosti s otázkou, zda život stojí za to, aby byl žit, ale může se místo toho prostě postavit před skutečnost, že se ještě nevyřešil jeho oidipský komplex. Takový výklad by zajisté nechal vzniknout racionalizaci existenciálního zoufalství.

* * *

Knihu Léčba smyslem koupíte v našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru