Smysl života podle Alfreda Adlera

Komplex méněcennosti, komplex nadřazenosti a touha po moci, důležitost pořadí mezi sourozenci, škodlivost rozmazlování... To jsou pojmy, které se staly stavebními kameny psychologie 20. století a v obecném povědomí zůstávají i dnes. Málokdo ale ví, že tím, kdo je rozpracoval a přisoudil jim zásadní důležitost, byl rakouský psycholog Alfred Adler. Ve svém shrnujícím díle SMYSL ŽIVOTA se právě těmto otázkám věnuje, prohlubuje je a završuje své celoživotní názory.

Smysl života obálkaAlfred Adler (1870-1937) je možná v obecném povědomí zastíněn jmény slavnějšími jako Jung, Freud, Rogers, ale přesto patří ke klíčovým osobnostem psychologie 20. století, jehož myšlenky a koncepty daly vzniknout mnoha pozdějším psychologickým školám a dodnes jsou mnohé z nich všeobecně známé i laické veřejnosti.

Adler založil vlastní školu individuální psychologie. Ta stojí na třech principech: chápe člověka jako individuum, nedělitelnou a ucelenou bytost, dále vychází z přesvědčení, že jedinec je charakterizován cíly, jichž se ve svém jednání snaží dosáhnout (tz. účelovost lidského jednání, přesvědčení, že možnost porozumět člověku leži v pochopení jeho cílů, jakkoliv mohou být nevědomé, nikoliv v pochopení jeho minulosti, jak tomu bylo u Freudovy psychoanalýzy), a konečně vyzdvihuje jako základní lidskou potřebu pocit sounáležitosti s druhými. Právě toto, dostatečně silně nabytá a prožívaná zkušenost pocitu sounáležitosti, zařazení se do společnosti, je tím, co Adler považuje za „smysl života“ či životní styl.

Významnými body se v rámci této Adlerovy nauky staly koncepty komplexů měněcennosti a kompenzačního komplexu nadřazenosti a touhy po ovládání druhých, dále věnoval velkou pozornost pořadí jednotlivce mezi sourozenci a z tohy plynoucích důsledků a v neposlední řadě rozmazlování: poněkud zavádějící pojem malý tyran má svůj prapůvod právě u Adlera. Všechny tyto koncepty Adler v této své shrnující knize ze sklonku svého života (vyšla 1933) rekapituluje a završuje - samotnému smyslu života je v knize věnováno překvapivě málo prostoru. 

Alfred Adler (1870–1937) se narodil na vídeňském předměstí do rodiny židovského obchodníka. Stal se lékařem a po počátečním příklonu k psychoanalýze se s Freudem rozešel a založil vlastní školu individuální psychologie. Nejvíce proslul svým pojednáním o souvislosti mezi pocitem méněcennosti a pudem k moci, které bylo částečně ovlivněno tím, že trpěl tělesným postižením. Byl autorem více než 300 knih a statí na téma lidských vztahů, výchovy či psychoterapie. Zemřel ve skotském Aberdeenu. Bývá považován za předchůdce soudobé humanistické psychologie.

V Portále již vyšel jeho stěžejní spis Člověk, jaký je.

Knihu Smysl života můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

Kapitola VII

Komplex nadřazenosti

Čtenář se teď plným právem zeptá, kde bychom asi u komplexu méněcennosti našli snahu o získání převahy. Kdyby se nám nepodařilo dokázat toto snažení v četných případech komplexů méněcennosti, pak by se individuální psychologie jako věda vyznačovala takovým rozporem, že by na něm musela ztroskotat. Ale větší část této otázky je již zodpovězena. Jedinec, který nemá dostatečně silný pocit sounáležitosti, couvne ve snaze získat převahu tam, kde mu hrozí nebezpečí nebo porážka. Tento defi cit se projeví otevřenou nebo skrývanou bojácností. Snaha získat převahu se projevuje i tím, že jedince drží na ústupové čáře od problému pospolitosti nebo ho nutí se mu vyhnout. Uvězněný v rozporu svého „ano, ale“, zabývá se takovými myšlenkami, které se blíží spíše k onomu „ale“ a které jeho myšlenkový svět udržují zakletý tak, že se může věnovat jedině, anebo hlavně důsledkům utrpěného šoku. Tím spíš, že se vždy jedná o jedince, kteří se od dětství bez náležitého pocitu sounáležitosti téměř výlučně zabývali pouze sami sebou, tím, co by jim přineslo slast, a tím, k čemu měli odpor. Můžeme zde rozlišovat zhruba tři typy, u kterých disharmonický životní styl zveličil zvlášť zřetelně jednu součást jejich duševního života. 

Také by vás mohlo zajímat: Alfred Adler - Člověk jaký je.

První typ zahrnuje osoby, u kterých sféra myšlení vládne výrazovým projevům. Druhý typ se vyznačuje rozbujelostí citového a pudového života. Třetí typ se vyvíjí směrem k aktivitě. Nikdy se nestane, aby u daného jedince zcela chyběl některý z těchto tří rysů. Každý nezdar proto – tím, jak přetrvává působení šoku – odhalí velice dobře i tuto stránku jeho životního stylu. Zatímco obecně u zločince a sebevraha se uplatňuje, jak se zdá, více aktivity, vyznačuje se část neuróz zdůrazněním pocitové stránky, pokud se – jako je tomu většinou u nutkavé neurózy a v psychózách – neobjeví silnější akcent na myšlenkový materiál.14 Závislý jedinec je téměř vždy citový člověk. Tím, že se odloučí od svého životního problému a nevyřeší ho, přesune tento úkol na lidské společenství, které takto vlastně vykořisťuje. Nedostatek spolupráce jednoho jedince musí nahradit vyšší výkon druhých, rodiny nebo společnosti. Je to tichý, nerozumný zápas proti společenskému ideálu, který se tu vede, trvalý protest, který neslouží dalšímu rozvoji pocitu sounáležitosti, ale má v úmyslu ho přerušit. Osobní převaha stojí vždy v protikladu ke spolupráci. A z tohoto pohledu je také patrné, že se v případě selhání jedná o jedince, jejichž vývoj ve smys - lu stát se bližními se zastavil a kterým schází už samo správné vidění věcí, správný sluch, mluva a úsudky. Místo common sense jsou obdařeni „osobní inteligencí“ a té dokáží chytře využít k pojištění svých scestných řešení. Vylíčil jsem zhýčkané dítě jako parazita, který se ustavičně snaží o to, aby na něho druzí přispívali. Stane-li se z toho jeho životní styl, je možné pochopit, že se mu pak naprostá většina selhání zdá být způsobena druhými (to oni za to mohou), ať už se jedná o rozněžněnost, majetek, o materiální nebo duchovní práci. Okolní společenství, přestože se proti takovému podsouvání brání i silnými prostředky nebo slovy, musí, třebaže nechápajíc, z vlastního pudu sebezáchovy vyvinout přirozenou laskavost a ochranu, neboť jeho trvalým úkolem není pomýlené trestat nebo se jim mstít, nýbrž vysvětlovat a napravovat. Vždy jde však u daného jedince o protest proti nutnosti soužití, které se tomu, kdo se nevyškolil v pocitu sounáležitosti, zdá nesnesitelné, odporuje jeho osobní inteligenci, ohrožuje jeho snahu dosáhnout osobní převahy. Je příznačné, že pokud jde o pocit sounáležitosti a o moc, kterou má, každý dobře ví, že větší či menší selhání a scestí jsou něco nesprávného, cosi, co se vymyká normě; jako kdyby v tomto smyslu musel každý vzít pocit sounáležitosti v potaz. Dokonce i autoři, kteří ve své vědecké zaslepenosti, občas obdaření rysy geniality, vidí tuto uměle vypěstovanou vůli k osobní moci zahalenu tu jako zlý prapůvodní instinkt, tu zase jako výraz nadčlověka nebo jako prapůvodní sadistický pud, jsou nuceni sklonit se před pocitem sounáležitosti v jeho ideální podobě. I zločinec ve chvíli, kdy má před očima svůj cíl, musí plánovat a hledat, jak by svůj čin ospravedlnil, aby mohl překročit hranici, která ho dělí od stavu, ve kterém je vyvázán z pospolitosti s druhými. Vycházíme-li z fi xního bodu ideálního pocitu sounáležitosti, jeví se každá odbočka jako pokoutný trik šilhající po cíli, jímž je dosažení osobní převahy. Vyhnout se porážce, odrazit se ode dna lidského společenství je pro většinu z těchto jedinců spojeno s pocitem převahy. A tam, kde se je snaží strach z porážky udržet v dostatečném odstupu od spolupracovníků, prožívají nebo si i užívají odstup od životních úkolů s jistým ulehčením a jako určité privilegium, které druzí nemají. I tam, kde trpí, jako například v neuróze, jsou zcela v područí svého přesvědčení o výhodě, třebaže trpí a nevědí, kudy má vlastně vést jejich křížová cesta, aby se zcela osvobodili od životních úkolů. Čím větší je jejich utrpení, tím méně jsou sklíčeni, tím více jsou prosti skutečného smyslu života. Toto utrpení, které je tak nerozlučně spjato s ulehčením a osvobozením od životních otázek, se může jevit jako sebetrestání pouze tomu, kdo nechápe výrazové formy jako součást celku, ba víc, kdo se v nich nenaučil vidět odpověď na otázky, které klade lidské společenství. Neurotické utrpení pak vidí jako něco samostatného, přesně tak, jako ho vidí neurotik.

Přečtěte si také: Viktor Frankl - Utrpení z nesmyslnosti života.

Myslím, že nejtěžší pro čtenáře nebo pro oponenta mých názorů je přijmout to, že i poníženost, slouhovství, nesamostatnost, zbabělost a masochistické rysy, jasné známky pocitu méněcennosti, vyvolávají pocit úlevy nebo dokonce privilegovanosti. Snadno lze pochopit, že jde o protesty proti aktivnímu řešení životních otázek ve smyslu sounáležitosti. Stejně jako to, že jde o úskoky představující snahu vyhnout se porážce tam, kde se vyžaduje pocit sounáležitosti, jehož mají tito jedinci prostě málo, jak vyplývá z jejich celkového životního stylu. Většinou za ně musejí převzít úkoly druzí, nebo jim je dokonce – jako v masochismu – nadiktují, často proti jejich vůli. Ve všech případech selhání je jasně vidět zvláštní postavení, které si jedinec zařídil a které také občas zaplatil utrpením, stěžováním si, pocity viny, aniž se ovšem tohoto místa chce vzdát, neboť mu vzhledem k nedostatečné připravenosti pro pocit sounáležitosti nabízí zdařilé alibi tváří v tvář otázce: „Kdes ty vůbec byl, když jsem rozděloval svět?“

Komplex nadřazenosti, tak jak jsem ho popsal, je většinou jasně vidět na postoji, na charakterových rysech a míněních o vlastním nadčlověčím nadání a schopnostech. Můžeme ho jasně vidět i v přehnaných nárocích na sebe a na druhé. Nos nahoru, být ješitný na to, jak vypadám, ať noblesně, nebo za - ned baně, neadekvátní touhy, přehnané mužské vystupování u žen a zženštilé vystupování mužů, pýcha, citové vzplanutí, snobství, vychloubání, tyranizování, malicherné vytýkání – to, co jsem popsal jako charakteristickou ponižující tendenci, přehnaný kult hrdinů, stejně jako sklon chovat se podlézavě před prominentními osobami nebo ovládat slabé, nemocné, menší, zdůrazňování sebe samého, zneužívání hodnotných idejí a hnutí za účelem ponížení druhých atd. – to všechno může zaměřit naši pozornost právě na výskyt komplexu nadřazenosti. Stejně tak vystupňované afekty, jakými jsou hněv, pomstychtivost, smutek, entuziasmus, rozpačitý smích, neposlouchání a odvracení zraku při setkání s druhým člověkem, zavádění hovoru na vlastní osobu, přehnaný entuziasmus jako reakce na nicotný podnět, velmi často ukazují na pocit méněcennosti ústící do komplexu nadřazenosti. Také pověrčivost, víra v telepatické či podobné schopnosti, v předvídavá vnuknutí vyvolávají oprávněné podezření na komplex nadřazenosti. Chtěl bych ty, kteří přijali ideu sounáležitosti za svou, ještě varovat před tím, aby samu ideu nevyužívali k vlastnímu komplexu nadřazenosti nebo aby ji někomu ukvapeně neo tloukali o hlavu. Totéž platí o znalosti komplexu méněcennosti a jeho zastírající nástavbě. Člověk je rázem podezřelý, jestliže se s oběma pojmy ohání příliš unáhleně. Nevyvolá tím nic jiného než – často oprávněnou – oponenturu. Ani při oprávněném konstatování těchto faktů by neměl zapomínat na obecné lidské chybování, které s sebou nese to, že i ušlechtilé a vznešené charaktery mohou propadnout komplexu nadřazenosti a dopustit se tak chyby. Vůbec už nemluvě o tom, že – jak krásně řekl Barbusse – „i ten nejlepší člověk se občas nevyhne opovržlivému pocitu“. Na druhou stranu nás mohou tyto drobné, ne zrovna uhlazené rysy vést k tomu, abychom individuálněpsychologickou pozornost obrátili k pochybením v podstatných otázkách života, porozuměli jim a dovedli je vysvětlit. Slova, fráze, „zaručené“ duševní mechanismy a znalosti o „typickém“ jsou nám k ničemu, chceme-li pochopit „jednotlivé“. V případě dohadů nám však mohou posloužit k osvětlení určitého zorného pole, ve kterém, jak doufáme, bychom mohli najít ono jedinečné dané osobnosti, právě onu jedinečnost, kterou máme poradensky objasnit, pokaždé zvažujíce, o jaký stupeň pocitu sounáležitosti máme své objasnění doplnit.

Vyabstrahujeme-li za účelem krátkého přehledu stěžejní ideje v procesu vývoje lidstva, abychom odhalili jejich kvintesenci, zjistíme nakonec tři formální linie pohybu, které momentálně jedna za druhou propůjčují hodnotu veškerému lidskému konání. Po téměř idylickém tisíciletí, kdy v důsledku: „Ploďte a množte se!“ mohla země už jen stěží nasytit všechny, zjevilo se lidstvo jako ideál spásy titánů, herkulů a imperátorů. Až do dnešních dnů nacházíme – v kultu hrdinů, bitevním opojení a ve válkách – silné dozvuky zaniklých časů, chválené lidmi urozenými i neurozenými jako ta nejlepší cesta k rozmachu lidstva. Zrozen z přílišné těsnosti planety vede tento muskulární pud k zotročování a vyhlazování slabších. Zápasník miluje jednoduché řešení: když je málo žrádla, patří jemu. Miluje jednoduché a jasné počty – takové, které hovoří pro něj. Porozhlédneme-li se po naší kultuře, uvidíme, že takové myšlení je velice rozšířené. Ženy jsou z mnoha činností téměř úplně vyloučeny, připadají v úvahu jen jako rodičky, ctitelky, vychovatelky. Potravy však neobyčejně přibylo. A dále přibývá. Není duch nejjednodušší cesty k moci již dávno nesmyslný?

Zásadní dílo pro pochopení psychoanalýzy. To jsou Freudovy Přednášky k úvodu do psychoanalýzy

Zbývá ještě starost o budoucnost a také o potomstvo. Otec uchvátí, co může, pro své děti. Dělá to pro budoucí generace. Stará-li se o pátou generaci, pak se stará současně o potomky nejméně dvaatřiceti dalších osob své generace, které mají stejné právo mít potomky.

Zboží se kazí. Může se ale proměnit ve zlato. Ve zlatě lze hod notu zboží vyčíslit. Je možné si koupit sílu druhého. Je možné mu rozkazovat, a co víc, je možné druhému vštěpovat určité smýšlení, dávat smysl jeho životu. Je možné ho vychovat tak, aby ctil sílu a zlato. Je možné dát mu takové zákony, které ho zapojí do služby moci a majetku.

Ani v této oblasti nenachází žena uplatnění. Tradice a výchova spustily na její cestě závory. Může obdivovat (a tím se účastnit), nebo stát zklamaně stranou. Může vzdávat hold moci, nebo se bránit proti vlastní bezmoci, což se většinou děje. Mějme přitom na paměti, že odpor jednotlivce se většinou dostane na scestí.

Většina mužů a žen může uctívat sílu a majetek zároveň, ženy v nečinném obdivu, muži v nadějném úsilí. Žena má od dosažení tohoto kulturního ideálu větší odstup.

K šosákům uctívajícím sílu a majetek patří, se svým harmonickým úsilím dosáhnout osobní převahy, také šosáci mezi vzdělanci. Vzdělání je (také) moc. Životní nejistota dosud – obecně řečeno – nepřišla na lepší řešení než na touhu po moci. Je načase zamyslet se nad tím, zda je právě toto ta jediná a nejlepší cesta k životním jistotám a k rozvoji lidstva. Můžeme se leccos naučit i ze struktury života ženy. Neboť žena se dodnes nepodílí na moci vzdělaneckého zpátečnictví.

A přesto jak muži, tak ženy dobře chápou, že žena by se při rovnocenné připravenosti mohla úspěšně účastnit této moci měšťanstva. Platonská idea o nadřazenosti muskulární síly musela už přece ve sféře nerozumové (nevědomé) ztratit na významu. Jak jinak obecně zužitkovat tichou i otevřenou revoltu ženského světa (mužský protest), která má tisíce variant?

Nakonec všichni přece ujídáme jako paraziti z nesmrtelných výkonů umělců, géniů, myslitelů, vědců a objevitelů. To oni jsou skutečnými vůdci lidstva. Oni jsou motorem světových dějin, my jsme jen – rozvodnou deskou dějin. Mezi mužem a ženou až dosud rozhodovala síla, majetek a vypínavost vzdělanců.

Proto ten povyk a tolik knih o lásce a manželství. Avšak velké činy, ze kterých žijeme, se vždycky prosadily jako nejvyšší hodnota. Jejich prosazení se většinou okázale neslaví. Užitek z nich však máme všichni. Těchto velkých činů se účastní i ženy. Síla, majetek a vzdělanecká domýšlivost určitě zamezily tomu, aby jich bylo ještě víc. Celým vývojem umění však zní mužský hlas. Zde je žena náhradnicí muže, je druhořadá. Tak dlouho, dokud některá z nich nepozdvihne svůj ženský hlas, aby ho rozvinula i zde. Stalo se to zatím ve dvou uměních, na divadle a v tanci. V těchto druzích umění se může projevit jako žena. A také tu již dosáhla vrcholných výkonů.

Knihu Smysl života můžete koupit na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru