ZPŮSOB BYTÍ, zásadní kniha Carla Rogerse

Carl Rogers je považován za zakladatele humanistické psychologie a terapie zaměřené na člověka. Základní předpoklad tohoto přístupu spočívá v tom, že lidé disponují ve svém nitru obrovským potenciálem k osobnostnímu rozvoji. Tento potenciál je možné využít a podpořit růst každého člověka. Partnerem pro takovou podporu může být terapeut, psycholog, ale i učitel, rodič, nadřízený. Je však třeba, aby terapeut akceptoval klienta a projevoval mu zájem, důvěru a porozumění.

„Lidé, kteří jsou akceptováni a oceňováni, začínají mít větší zájem o vlastní já,“ vysvětloval Rogers svůj postup. „A jakmile člověk porozumí sám sobě a váží si sebe sama, stane se jeho já shodným
 s jeho prožíváním. Tak se tento člověk stane opravdovějším, autentičtějším a úspěšnějším při změně vlastního já. “

Knihu uvozuje pětice osobních Rogersových statí především o komunikaci. Pro autora byla zásadní komunikace podle hesla naslouchat a být naslouchán a respektován, bez jakýchkoli náznaků zastrašování, přesvědčování či manipulace.

Druhá část knihy je zaměřena na Rogersovy profesionální názory a aktivity. Popisuje zde přístup zaměřený na člověka a možnosti jeho využití nejen v psychoterapii, ale celkově v přístupu k životu, ve způsobu bytí, jenž lze aplikovat na jakoukoli situaci, ve které je jedním z cílů růst osobnosti.

Třetí oddíl je věnován výchově. Rogers byl přesvědčen o tom, že na člověka zaměřený přístup uvolňuje tolik síly k osobnostní změně, že je možné jí využít i v učení. Zasazoval se o to, aby výuka vedle kognitivního zahrnovala také emotivní učení, aby se učitelé zaměřovali na celou osobnost žáka a vytvářeli učební prostředí plné akceptace a empatického porozumění.

V závěrečné části se Rogers zamýšlí nad budoucností lidstva a jeho perspektivami. Předpokládá velké sociální změny a definuje „člověka zítřka“, který v „novém“ světě dokáže žít.

Způsob bytí doprovodil předmluvou Irvin D. Yalom, slavný americký psychoterapeut a spisovatel, známý především svými romány i české veřejnosti: „Věřil, že jednotlivci disponují aktualizační tendencí, tedy jakousi vnitřní tendencí k růstu a naplnění. Touto svojí vírou v aktualizační tendenci se zařadil mezi humanistické myslitele, jako byl Nietzsche, Kierkegaard, Adler, Goldstein, Maslow a Horneyová.“ 

Šíří svých témat a zaměřením na pozitivní profesionální vztah bude kniha Způsob bytí podnětná pro všechny v pomáhajících profesích či studují psychologii, medicínu, pedagogiku či filozofii.

Rogersův Způsob bytí je v nakladatelství Portál první knihou ediční řady „Klasici“. 

O autorovi:
Carl Ransom Rogers (1902–1987) je zakladatel humanistické psychologie a na klienta/člověka zaměřené psychoterapie. Vystudoval teologii, pedagogiku a psychologii, pracoval nejprve dvanáct let jako poradenský psycholog v Rochestru s delikventními a týranými dětmi. Později působil jako profesor psychologie na univerzitách v Ohiu, Chicagu a Wisconsinu. Na člověka zaměřené poradenství demonstroval také v pedagogice, výchově a rovněž při řešení lidských konfliktů národních i mezinárodních. Jeho mezinárodní úsilí bylo tak rozsáhlé, že byl navržen na Nobelovu cenu míru.

Knihu Způsob bytí můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

Empatie: Nedoceněný způsob bytí

Předkládám zde tezi o nutnosti přezkoumat a přehodnotit onen zvláštní způsob bytí s druhým člověkem, který nazýváme „empatickým“. Jsem přesvědčen, že tento fenomén, který je nesmírně důležitý jak pro porozumění osobnostní dynamice, tak pro uskutečnění změn osobnosti a chování, poněkud přehlížíme. Je to jeden z nejkřehčích a nejmocnějších nástrojů, jež ke vzájemné komunikaci máme. Bez ohledu na všechno, co bylo na toto téma řečeno a napsáno, jde o způsob bytí, který ve vztahu mezi dvěma lidmi jen zřídka vidíme v plném květu. Své pojednání začnu vlastním příběhem, jenž se nepříliš přesvědčivě vztahuje k danému tématu.

Mé osobní váhání

Ve své terapeutické práci jsem velice záhy zjistil, že samo naslouchání, je-li velice pozorné, je důležitou cestou k pomoci. Když jsem si nebyl jist, co mám dál podniknout, naslouchal jsem. Byl jsem velice překvapen, do jaké míry může být tak pasivní způsob interakce užitečný.

Později mi jedna sociální pracovnice, která prošla výcvikem v Rankeho přístupu, pomohla dojít k poznání, že nejefektivnější je naslouchat pocitům a emocím, jež se ozývají v klientových slovech. Myslím, že to byla ona, kdo přišel na to, že nejlepší je „zrcadlit“ tyto pocity nazpět klientovi. Slovo „zrcadlit“ mi bylo v dalších letech protivné, ale tehdy mi pomohlo mou terapeutickou práci zlepšit, za což jsem byl vděčný.

Poté jsem přešel na celý úvazek na státní univerzitu v Ohiu, kde jsem s pomocí studentů konečně dokázal uvést do chodu zařízení pro nahrávání mých rozhovorů a rozhovorů mých studentů. Nelze dost dobře vyjádřit vzrušení, když jsme se v našich hodinách mačkali kolem přístroje, který zaznamenával naše hlasy. Zas a znovu jsme přehrávali nejasná místa, v nichž se rozhovor zjevně přestal dařit, nebo okamžiky, ve kterých klient učinil významný krok vpřed. (Tento způsob stále považuji za jednu z nejlepších cest, jak se jako terapeut zdokonalit.) V průběhu mnoha hodin, jež jsme nad těmito nahrávkami strávili, jsme došli k názoru, že naslouchání pocitům a jejich „zrcadlení“ tvoří nesmírně komplexní proces. Nakonec jsme dokázali přesně určit, která reakce terapeuta proměnila bohatý tok významných sdělení v povrchní a neplodnou hromadu slov. Stejně tak jsme byli schopni vystopovat poznámku, jež klientovu jednotvárnou a nesouvislou řeč dokázala změnit v soustředěné zkoumání sebe sama.

Bylo celkem přirozené, že v kontextu tohoto poznání byl kladen větší důraz na obsah terapeutových reakcí než na empatickou kvalitu jeho naslouchání. Díky tomu jsme se stali velice citlivými k technikám, které poradce či terapeut užívá. Stali jsme se experty na detailní analyzování proměnlivého průběhu rozhovorů, a toto podrobné studium nám mnoho dalo.

Avšak tendence zaměřovat se na terapeutovy odpovědi měla otřesné důsledky. Již dříve jsem se setkal s nepřátelstvím, ale tentokrát byly reakce ještě horší. Tento přístup se během několika let stal známou technikou. „Nedirektivní terapie,“ říkalo se, „je technikou zrcadlení klientových pocitů.“ Ještě horší karikaturou bylo prosté: „v nedirektivní terapii opakujete poslední slova, která klient pronesl“. Tímto naprostým překroucením našeho přístupu jsem byl tak šokován, že jsem po řadu let o empatickém naslouchání neřekl prakticky nic. Když už jsem něco řekl, tak jen na podporu empatického postoje, aniž bych dále rozváděl, jak by mohl být ve vzájemném vztahu uskutečněn. Raději jsem pojednával o kvalitách pozitivního přijetí a terapeutově kongruenci, jež jsem spolu s empatií považoval za faktory, které jsou základem terapeutického procesu. Také zůstaly často nepochopeny, ale alespoň je nikdo nekarikoval.

Nejnovější požadavek

V průběhu let však přibývalo vědeckých důkazů, které vedly k přesvědčivému závěru, že velká míra empatie ve vzájemném vztahu je pravděpodobně nejmocnějším faktorem v navození změny a učení. Cítím tedy, že nastal čas, abych zapomněl na karikatury a zkomoleniny minulosti a znovu se na empatii zaměřil.

Ještě z jednoho důvodu se to zdá být příhodné. Ve Spojených státech se v posledním desetiletí či dvou dostala do středu pozornosti celá řada nových přístupů k terapii. Gestalt terapie, psychodrama, primární terapie, bioenergetika, racionálně-emotivní terapie a transakční analýza jsou těmi nejznámějšími, avšak je jich mnohem víc. Zčásti je jejich přitažlivost vysvětlitelná skutečností, že terapeut je očividně expertem, který aktivně ovládá situaci, často velice dramatickými způsoby, ve prospěch klienta. Pokud si to vykládám správně, cítím pokles zájmu o takové expertní vedení. Zájem a fascinace behaviorální terapií, což je jeden z dalších přístupů založených na expertize, je však podle mého názoru stále větší. Technologická společnost je potěšena tím, že našla technologii, jíž může formovat lidské chování podle cílů stanovených terapeuty či společností, aniž by znala názor lidí nebo měla jejich souhlas. Avšak i v tomto případě si hloubaví jedinci pokládají celou řadu otázek, neboť fi lozofi cké a politické důsledky „změny chování“ jsou stále zřetelnější. U mnoha lidí tak pozoruji ochotu podívat se jinýma očima na způsoby bytí s lidmi, při kterých je síla hledána v člověku, nikoli v expertovi. To mne tedy znovu vede ke zkoumání významu slova „empatie“ a toho, co o ní víme. Možná, že čas k ocenění její hodnoty právě dozrál.

Původní definice

Termínu empatie byl přiřazen nespočet Definic, přičemž já sám jsem jich vytvořil několik. Před více než dvaceti lety (Rogers, 1959) jsem se pokusil stanovit úzkostlivě přesnou Definici, která byla součástí formálního vyjádření mého pojetí a teorie. Zněla následovně:

Prožívat stav empatie či být empatický znamená vnímat vnitřní referenční rámec druhého člověka s přesností, emocionálními složkami a významy, které k němu patří, jako bych byl oním člověkem, avšak aniž bych kdy ztratil onu dimenzi „jako by“. Znamená to tedy cítit bolest nebo radost druhého tak, jak ji cítí on, a vnímat jejich příčiny stejně, jako je vnímá on, avšak bez toho, že bych pozbyl vědomí toho, že je to, jako bych já cítil bolest či radost a podobně. Ztratím-li tuto dimenzi „jako by“, pak se jedná o identifi kaci. (str. 210–211; viz také Rogers, 1957)

Prožívání jako užitečný pojem

V současné době vycházím z pojmu „prožívání“, jak ho formuloval Gendlin (1962). Jeho pojem mnoha způsoby obohatil mé myšlení, jak bude zřejmé i z tohoto pojednání. Ve stručnosti jde o jeho názor, že v lidském organismu ustavičně probíhá tok prožitků, ke kterým se může jedinec zas a znovu obracet jako k referencím, jež mu umožňují odhalit význam daných prožitků. Empatický terapeut citlivě poukazuje na „pociťovaný význam“, který je obsahem klientova prožitku v daném okamžiku, aby mu či jí pomohl soustředit se na tento význam a dovedl ho nebo ji dále až k jeho či jejímu plnému a otevřenému zažití.

Možná, že následující příklad pomůže objasnit jak pojem prožívání, tak jeho vztah k empatii. Jeden muž učinil při skupinovém setkání nejasnou narážku na svého otce. Facilitátor reagoval: „Znělo to, jako byste se na svého otce zlobil.“ Muž odpověděl: „Ne, to si nemyslím.“ „Jste s ním snad nespokojený?“ „No, ano, možná,“ řekl poněkud váhavě. „Možná, že jste se v něm zklamal.“ Muž okamžitě odvětil: „To je ono! Jsem zklamán, že není silnou osobností. Myslím, že jsem ve vztahu k němu vždycky cítil zklamání, již od svých klukovských let.“

S čím tento muž správnost oněch slov srovnává? Podle Gendlinova názoru, se kterým se ztotožňuji, je srovnává s probíhajícím psychofyziologickým tokem ve svém nitru a zkoumá, zda mu vyřčená slova odpovídají. Tento tok je naprosto skutečný a lidé ho užívají jako směrodatný zdroj. V tomto konkrétním případě slovo „zlost“ pociťovanému významu vůbec neodpovídá. „Nespokojenost“ už je blíže, ale není to úplně ono. „Zklamání“ s ním koresponduje beze zbytku a zpravidla podněcuje další tok prožitků.

Dnešní definice

Dovolte nyní, abych se v tomto pojmovém rámci pokusil o popis empatie, který by mne uspokojoval dnes. Nebudu ji už nazývat „stavem empatie“, protože jsem přesvědčen o tom, že jde spíše o proces. Snad se mi podaří tuto vlastnost vystihnout.

Empatický způsob bytí s druhým člověkem má několik aspektů. Je to vstupování do osobního percepčního světa druhého a dokonalé zabydlení se v něm. Je třeba být citlivý, vteřinu po vteřině, k proměnám pociťovaných významů plynoucích v nitru druhého člověka, včetně strachu, vzteku, něhy, zmatku nebo čehokoli jiného, co druhý prožívá. Znamená to dočasně žít životem druhého člověka, orientovat se v něm taktně a vzdát se vlastního hodnocení. Předpokládá to pociťovat významy, kterých si je ten druhý sotva vědom, avšak nepokoušet se o odkrytí zcela nevědomých pocitů, neboť to by ho příliš ohrožovalo. Patří sem též vyjadřování vlastních pocitů vztahujících se ke světu druhého, přičemž aspekty, jichž se protějšek obává, jsou nahlíženy svěžím a rozvážným pohledem. Předpokládá to intenzivně ověřovat správnost svých pocitů s míněním druhého a nechat se vést odezvami, které od něho dostávám. Je třeba být důvěrným společníkem druhého člověka v jeho či jejím vnitřním světě. Poukazováním na možné významy v toku prožívání se druhému člověku dostává pomoci v soustředění se na užitečné zdroje a v plnějším prožívání jejich významů, což vede k plynulejšímu toku jeho prožívání.

Být takovýmto způsobem s druhým znamená prozatím odložit vlastní názory a hodnoty s cílem vstoupit do jeho světa bez předsudků. Svým způsobem to také znamená odložit své já. Toho se mohou odvážit pouze lidé, kteří jsou si sami v sobě jisti natolik, že se nemusejí bát toho, že by se ve světě druhého člověka ztratili, ať se ukáže být sebevíc podivným či bizarním.

Věřím, že tento popis dostatečně vysvětluje, že dovednost empatie je komplexní, náročná a mocná – ačkoli současně jemná a citlivá – cesta k bytí.

Pracovní definice

Předchozí popis by se stěží mohl stát pracovní definicí použitelnou ve výzkumu. Přesto byly takové pracovní Definice formulovány a široce užívány. Například Barrett-Lennardův inventář vztahů, který vyplňovaly oba protějšky vztahu, pracovně Definuje empatii použitými položkami. Některé z položek tohoto inventáře vymezující kontinuum empatický–neempatický následují:

Má smysl pro to, jak svou skutečnost prožívám.

Rozumí tomu, co říkám ze svého vlastního, objektivního pohledu.

Rozumí mým slovům, ale ne tomu, co cítím.

Barrett-Lennard (1962) má také specifickou pracovní formulaci empatie, na jejímž základě své položky vystavěl. Protože výše uvedenou definici pochopitelně přesahuje, je dostatečným důvodem, abychom si ji zde uvedli.

Kvalitativně je (empatické porozumění) aktivním procesem touhy znát plné, přítomné a proměnlivé vědomí druhého člověka, snahy vnímat jeho komunikaci a význam, a převést jeho slova a gesta v praktický význam, který odpovídá přinejmenším těm aspektům jeho vědomí, jež jsou pro něj v daném okamžiku nejdůležitější. Jde o prožívání vědomí skrytého „za“ vnější komunikací druhého, ale s neustálým uvědoměním si skutečnosti, že toto vědomí vzniká a probíhá v nitru druhého.

Dále existuje přesné měřítko empatie, které navrhl Truax (1967) spolu s dalšími pro použití v diagnostice. Tímto měřítkem lze spolehlivě posuzovat i krátké úseky nahraných rozhovorů. Charakter tohoto měřítka se pokusím přiblížit uvedením Definice 1. fáze, což je nejnižší úroveň empatického porozumění, a 8. fáze, která představuje velice vysoký (přestože ne nejvyšší) stupeň empatie. Toto je tedy 1. fáze:

Terapeut si neuvědomuje ani ty nejzřejmější klientovy pocity. Jeho reakce neodpovídají klientově náladě ani obsahu jeho výroků. Přítomna není měřitelná úroveň empatie, a tedy ani žádná přesnost. Terapeut je zřejmě znuděn, lhostejný, popřípadě aktivně nabízí radu, nevyjadřuje však vlastní uvědomění klientových aktuálních pocitů. (str. 556–557)

8. fáze je Definována následovně:

Terapeut přesně interpretuje všechny klientem projevované pocity. Dokáže odhalit také ty nejhlouběji skryté oblasti klientových pocitů, vyjadřuje významy jeho zkušenosti, kterých si klient takřka není vědom. Vstupuje do pocitů a zkušeností, jež jsou klientem pouze naznačeny, a činí tak citlivě a přesně. Zpřítomnělý obsah může být pro klienta nový, není však cizí. Přestože terapeut v 8. fázi dělá chyby, nejsou takového druhu, aby bránily úspěšnému procesu. Spíše se projevují váhavou reakcí terapeuta, který je k těmto chybám také citlivý, a v průběhu setkání okamžitě mění své odpovědi a dává neustále najevo, že přesně ví, o čem je řeč a co bude obsahem následujícího klientova zkoumání vlastního nitra. Terapeut vykazuje sounáležitost s klientem cestou pokusu a omylu. Tón jeho hlasu vyjadřuje vážnost a hloubku jeho empatického porozumění. (str. 566)

Definice určená pro moderního člověka

Eugene Gendlin a další (Gendlin a Hendricks, nedatováno) v současné době vyvíjejí iniciativu pomáhajících komunit nazvanou „Proměny“, jež má mnohé důsledky pro práci s odcizenou a etnicky rozrůzněnou populací chaosu, který nazýváme městským životem. Právě tento cíl sleduje příručka Jak mluvit, jež byla vytvořena pro běžné lidi, aby jim usnadnila „porozumění druhým lidem“.

Tato příručka začíná pojednáním „O absolutním naslouchání“, z něhož je následující ukázka:

Nejde o nachytávání lidí na švestkách. Poslouchejte a opakujte tomu druhému to, co říká, pěkně pomalu tak, jak se mu to právě vybavuje. Nikdy do toho nepleťte žádné své problémy či myšlenky, nikdy tomu druhému nevkládejte do úst slova, která neřekl. (…) Abyste ukázali, že mu zcela rozumíte, řekněte jednu dvě věty, jež budou přesně odpovídat tomu, co chtěl ten druhý právě říct. Většinou to bude vašimi vlastními slovy, ale ty nejdůležitější věci zkuste pojmenovat slovy toho druhého.

Příručka obsahuje i řadu podrobných návodů, včetně návodů „jak poznat, jestli to dělám dobře“.

Zdá se tedy zřejmé, že empatický způsob bytí, přestože je pojmově vysoce strukturovaný, lze popsat i v termínech, které snadno pochopí dnešní mladí lidé či obyvatelé přeplněného městského centra. Jde o velice široké pojetí.

Knihu Způsob bytí můžete koupit na našem e-shopu.