Vysoká citlivost se může stát vaší předností, tvrdí Rolf Sellin

Tématu vysoké citlivosti se v posledních letech dostává velké pozornosti, což je i zásluhou nyní již slavné knihy Vysoce citliví lidé mezi námi od Rolfa Sellina z roku 2011. My vám tuto knihu, jež česky již kdysi vyšla, nyní přinášíme v aktualizovaném a upraveném překladu.

Vysoce citliví lidé mezi námi - obálkaZhruba 15–20 % lidí je citlivějších na podněty ve svém okolí. Mnozí to vnímají jako zátěž – mnohdy v důsledku nepochopení okolí, které dané jedince pokládá za přecitlivělé. V posledních letech se ale tomuto zajímavému a i od psychologů dlouho opomíjenému fenoménu začíná dostávat pozornosti. Kniha Rolfa Sellina Vysoce citliví lidé mezi námi, která v německém originále vyšla poprvé v roce 2011, k tomu značně napomohla.

Rolf Sellin se v knize nezabývá jen popisem existence vysoce citlivých lidí a vylíčení mnohostranných problémů, kterým musí čelit. Otázka, kterou si klade a na kterou v knize pomáhá čtenářům nalézt odpověď, je: jak se stane, že mnozí vysoce citliví lidé jsou šťastní, vnitřně bohatí a navenek úspěšní, zatímco jiný tato vloha tíží jako břemeno? 

V knize se čtenáři dozvědí, jak důležité je vlastní vysokou citlivost přijmout a přestat se snažit být někým, čím nejsem. Právě pokusy se přizpůsobit a „nebýt tak přecitlivělý“, ke kterým je mnoho vysoce citlivých lidí tlačeno již od dětství, jsou tím, co většinou vede k problémům s tímto nadáním a brání je rozvinout v přednost. Člověk, který to dělá, obětuje vnímání sebe samého a následně má problém přijmout vlastní pozici v životě. Spojené s tím jsou problémy s vymezením hranic a rychlá ztráta energie při kontaktu s vnějším světem. 

A právě schopnost vymezit si hranice, naučit se své citlivé vnímání vědomě prožívat a používat, vnímat své tělo a vlastní potřeby, jsou tím nejdůležitějším, pokud chceme svou vysokou citlivost změnit z břemene na dar. Praktická a přehladná Sellinova kniha nám tuto cstu ukazuje a usnadňuje: obsahuje množství sebeposuzovacích testů, podnětů k zamyšlení a cvičení, díky nimž mohou vysoce citliví lidé konečně pochopit, proč jsou „jiní“ a v čem spočívá jejich vnitřní bohatství. 

Rolf Sellin je původní profesí architekt, který o sobě zjistil, že je vysoce citlivý. Když se učil pracovat se svou citlivostí, vyvinul metody, které dnes ve svých seminářích a knihách zprostředkovává nejen hypersenzitivním laikům, ale i psychoterapeutům a psychologům. V Portále vyšla jeho kniha Blíž tě nepustím (2019).

Do češtiny přeložila Jana Pecharová.

Ukázka:

Mezi idealizováním a tlakem
k přizpůsobení: vysoce citlivé děti

Vysoce citlivé děti jsou vysloveně dobří pozorovatelé. Už brzy přijímají všechny věci a jevy ve svém okolí. Nejraději mají, když nejsou vystaveny žádným velkým změnám a všechno zůstává při starém. Rodiče si nemusejí dělat starosti s všelijakými dekoracemi nad postýlkou dítěte, spíš je důležitá spolehlivost a stálost. Tyto děti jsou rychle předrážděné. Pak nepomůže péče ani všemožné zoufalé snahy je uklidnit, ale jen citlivá, smyslová přítomnost matky, která je sama klidná a je také schopná klid vyzařovat.

 Blíž tě nepustím  Sellin, Rolf  Portál, 2019  Přečtěte si i další knihu Rolfa Sellina: Blíž tě nepustím.

Pokud dospělí na svých dovolených hledají změnu a podněty, aby se zotavili, tak přesně takové cizí prostředí pro vysoce citlivé děti znamená obzvláštní zátěž. Když je toho na ně moc, dokážou rodičům dovolenou pořádně narušit. Často teprve při druhém nebo třetím pobytu na stejném místě se cítí dobře.

Vysoce citlivé děti potřebují mnohdy značnou dobu, aby si zvykly na nové poměry. Zvlášť když jde o nové hry nebo sporty, často váhají, než se dají přimět, aby se jich zúčastnily.

TOMÁŠ, který je sám vysoce citlivý, vypráví po mé přednášce na téma vysoce citlivých dětí o své desetidenní dovolené u moře s tříletým vysoce citlivým synem. Všechny jeho pokusy, aby ho přiměl ke koupání v moři, byly neúspěšné. Jakuba sice zcela zřejmě zajímala voda a vlny, ale raději si hrál daleko od vody na suchém písku. Poslední den k tomu však konečně došlo: Jakub zřejmě po dlouhém pozorování usoudil, že možné nebezpečí při brouzdání ve vodě je zvládnutelné, a vychutnával si hru v mělké vodě. A radost měl rovněž otec – i proto, že nepodlehl pokušení, aby nějakou manipulací syna přiměl překročit hranice, a nezpůsobil mu tím nějaké trauma: Jakub zcela sám dobyl fascinující svět moře!

Na jedné straně jsou vysoce citlivé děti velmi důvěřivé, na straně druhé před nimi nemůžeme nic předstírat. Například jim nemůžeme předvádět zdravý a pohodový život, pokud takový opravdu není. Tyto děti trpí skrytým napětím právě tak jako otevřenými konflikty. Rodiče proto stojí před velkou výzvou, aby starosti a potíže ve svém soužití řešili ohleduplně a respektovali názor druhého. I konflikty lze totiž zvládnout bez násilí a navodit kulturu porozumění. Podobný respekt a porozumění potřebují i děti samotné, a tím i jejich hranice a vymezený individuální prostor.

ILONA, která byla na jedné přednášce o vysoce citlivých dětech, mi později vyprávěla následující příběh: Její sedmiletý vysoce citlivý syn si spálil prst o hořící svíčku. Okamžitě vyskočila a donesla mast na popáleniny, aby ho ošetřila. Chlapec to odmítl. Dříve se snažila pečovatelsky a výchovně prosadit, což pravidelně vedlo k hádce a slzám. Připomněla si mou přednášku a obzvlášť pasáž, že to jsou často starostliví rodiče, kdo nejen překračuje hranice svých dětí, ale masivními přehmaty doslova obsadí prostor dítěte. „Tak jsem zatáhla za nouzovou brzdu!“ Nejdřív synovi nabídla mast, kterou se skeptickým pohledem odmítl. Pak mu navrhla, aby mast nejdřív vyzkoušel na nespáleném prstu. To dovolil. Když se přesvědčil, že mu mast nijak neškodí, dovolil, aby Ilona spálené místo potřela – možná taky proto, aby udělal matce radost. (Otázku, zda je mast na popáleniny v takovém zjevně málo závažném případě vhodná, nebo zda bylo její použití zbytečné a přehnané, tu necháme stranou.)

Vnímání a smyslový život

Jestli z vysoce citlivého dítěte bude jednou šťastný člověk, závisí i na tom, jak bylo zacházeno s jeho vnímavostí. Respektujte proto všechno, co dítě vnímá, i když naprosto nemusíte odpovídat na všechny jeho požadavky a přání, která se z toho třeba vyvinou. Oddělujte nezpochybnitelné vnímání od důsledků, které mohou být zpochybněny.

Osmiletý MAREK a jeho matka dávají příklad toho, jak oddělit vnímání a důsledky. „Mami, ty vždycky říkáš, že paní Steinerová je milá dobrá sousedka. Já pozoroval, jaká je, když ji nikdo nevidí. Ona se jen mile tváří. Je závistivá a nepřející. A nás děti nemá vůbec ráda.“ Na to matka: „Slyším, co říkáš. Přesto bych chtěla, abys k ní byl přívětivý!“

 První pomoc pro vysoce citlivé  Hammarstedt, Asa-Saga  Portál, 2021Další novinka k tématu vysoké citlivosti: První pomoc pro vysoce citlivé

Důležité je podporovat dobrý vztah dítěte k jeho tělesnosti, abychom zabránili ztrátě vnímání těla na základě pokusů o přizpůsobení. Vnímáním těla se může dítě vycentrovat a vyhnout se podrážděnosti. Přímý smyslový, tělesný kontakt s hmotou, s hlínou, vodou, stromy a zvířaty, navíc umožňuje konkrétní zkušenosti při objevování světa a podporuje vytváření takového způsobu vnímání, který se příznivě projevuje na schopnosti koncentrace a učení.

V této souvislosti je právě pro vysoce citlivé děti důležitý pohyb a sport. Nepříjemné na sportu je pro tyto děti jen to, že jim radost z něho mohou zkazit hlučné agresivní děti, kterým jde o rivalitu a vítězství, a hvízdání tělocvikářů. Často jsou zatlačeny do defenzivní pozice, z níž se už mnohdy nedostanou.

Vhodné jsou proto všechny hravé sporty spojené s obratností a důmyslem. Obzvlášť příznivé jsou pro vysoce citlivé děti, ale i dospělé východoasijské disciplíny, jako tajči nebo jóga, džudo, jung-čchun nebo karate, protože kromě jiného pěstují vědomé zacházení s životní energií, sebecentrování a zacílení energie. Bojová umění a sebeobrana navíc zvyšují pocit bezpečnosti a vlastní hodnoty.

Vysoce citlivé dítě potřebuje čas, aby se mohlo stáhnout a zpracovat všechny podněty, které přijalo a které na něho mohou doléhat. Obzvlášť intenzivně najde cestu k sobě v umělecké tvorbě, ať už jde o malování, modelování, hudbu, nebo psaní. Kromě jiného se dozví, jakým způsobem a pomocí jakých metod umělecké dílo vzniká, což mu usnadní změnit své často tíživé představy o dokonalosti hotových artefaktů.

„Výchovná opatření“

Vysoce citlivé děti chtějí samy od sebe všechno dělat dobře. A ještě víc: Chtějí to udělat obzvlášť dobře, takže samy sebe trýzní vysokými nároky. Nadávání nebo trestání proto rozhodně není namístě. Právě naopak, vaším chápavým přístupem a trpělivým objasňováním problémů můžete přispět k tomu, že se vaše dítě naučí shovívavě zacházet samo se sebou. Vlastní chyby pronásledují vysoce citlivé dítě ještě dlouho. Samo se velmi radikálně kritizuje, takže další výčitky jsou naprosto zbytečné. Pomozte svému dítěti raději přijmout objektivní stanovisko a rozvinout sebehodnocení. Avšak opatrně: Nepředstírejte obdiv a nechvalte něco, za co se dítě samo kritizuje. Dali byste tím dítěti jen pocit, že ani vy mu nerozumíte, neberete ho vážně a jen ho chlácholíte, takže se svou nespokojeností zůstává naprosto samo.

 Přecitlivělost není slabost  Sand, Ilse  Portál, 2016Čtěte také: Ilse Sand - Přecitlivělost není slabost

(Mnohý dospělý je na tomto místě postaven před problém: Když výchova nespočívá v řízení – a mnozí lidé mají tuto zvláštní představu –, co jí potom je? Tato otázka sice dalece překračuje hranice této knížky, aby tu mohla být pojednána, ale chtěl bych na tomto místě odkázat na knihy Jespera Juula a Jana-Uweho Roggeho.)

Vliv na dítě nemají jen rodiče. Působí na ně sourozenci, kamarádi, spolužáci a všechny oblíbené postavy z médií. Právě vlivu médií se nedá zabránit, přestože v této oblasti je pro vysoce citlivé dítě skryto značné nebezpečí. A tak ho lze pouze regulovat.

Zacházení s dítětem – a se sebou samým

Když jste si přečetli tyto stránky o vysoce citlivých dětech, došli jste možná k závěru, že většina těchto doporučení by vlastně měla platit pro všechny děti. V tom vám dávám naprosto za pravdu. Ale právě od těch vysoce citlivých se můžeme dozvědět, co děti potřebují. Vysoce citlivé děti totiž obzvláště silně reagují na náš obvyklý a hojně rozšířený způsob „odchovu lidí“, který se v mnohých oblastech rozhodně nedá označit jako „přiměřený druhu“.

Pro vysoce citlivé rodiče je vysoce citlivé dítě opravdovým prubířským kamenem: Jak zacházím jako dospělý se svou vlastní citlivostí? Nepřenáším na dítě vlastní zkušenost a nesnažím se u něho potlačit to, co bylo pro mě neblahé? Nebo naopak: Nerozmazluji své dítě a nechovám je jako v bavlnce, protože mi nebylo dopřáno rozvinout mou vlastní citlivost? Mnohdy právě vysoce citliví rodiče svoje děti ještě víc zatěžují vlastní citlivostí.

ŠTĚPÁN, 53 let, strojní inženýr, vypráví: „Jako chlapec jsem se nacházel neustále ve válce na dvou frontách. Venku jsem se musel mít na pozoru před jinými chlapci, proti nimž jsem se musel nějak prosadit. A když jsem přišel domů, očekávala mě druhá fronta: moje vysoce citlivá matka. Nemohl jsem se jí svěřit s žádnými nástrahami a boji, protože mi svým strachem a pokusy vložit se do věci ještě víc dávala zabrat. Můj otec mou situaci vůbec neznal a nervoval mě svými chytrými radami, když se o tom něco dozvěděl. A to mě ještě víc zraňovalo.“

Vztah k vysoce citlivému dítěti se může pohybovat v riskantním napětí mezi znehodnocením, ignorancí, nevhodnými pokusy se přizpůsobit a ještě nebezpečnější idealizací. I když vysoce citlivé dítě už mnohé chápe, nemělo by se zapomínat, že je to dítě a má právo jím být a prožít své neopakovatelné dětství. Idealizace nepředstavuje pro dítě jen přetížení, nýbrž bývá taky známkou nebezpečného splynutí rolí rodičů a dětí, možného přivlastnění nebo duševního zneužití, k němuž mnohdy dochází velmi láskyplně.

Vysoce citlivé děti jsou pro své rodiče i své okolí darem. Potřebují rodiče s velkou prozíravostí, kteří respektují jejich hranice a jsou schopni jim zprostředkovat jistotu, takže děti mohou ve svých hranicích růst. Vysoce citlivé děti cítí, co je pravá, co domnělá výchova a co skutečně dospělí sami prožívají. Představují proto stálý podnět pro vlastní vývoj rodičů.

Knihu Vysoce citliví lidé mezi námi můžete koupit na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru