Sylvie Tenenbaum je psychoterapeutka s pětatřicetiletou praxí a kniha Deprese, odkaz předků je srozumitelně napsaným průvodcem pro klienty i jejich terapeuty. Na základě příkladů ze své práce formuluje postupy, jak se osvobodit od negativních vazeb na minulost a vzít si z ní posilující vědomí. Sama o úspěšné psychoterapii tvrdí: „To, co bylo součástí rodinného nevědomí, se nesmazalo, ale bylo vyneseno na světlo a poté přestavěno. Pacient se zbaví prokletí a obohatí se pozitivním odkazem, což je pro něho požehnání. Země je jeho předkům lehčí a jeho dětem se bude lépe dýchat. Tato forma terapie je často reakcí na požadavek mnoha předků, kteří přes všechno zlé, co sami zažili, přejí svým potomkům jen to nejlepší. Genealogické dědictví nemusí vždy znamenat utrpení, i kdyby bylo sebesilnější. Díky depresi, i když je tak bolestná, se pacientům otevřely dveře do vlastní paměti. Nebylo to pro ně snadné, ale znovu našli svou životní energii.“

Právě proto je uvědomění si rodové paměti často zásadní etapou v terapii deprese. Umožňuje opět dojít klidu tím, že se od tohoto tlaku osvobodíme. A nabytý klid pak předáme svým dětem: bude to ten nejkrásnější dárek, jaký dostanou.

Odhalte Tajemství předků - ovlivňují vás nejen geny, ale také prožitky

Ukázka:

Naše nevědomí obsahuje velmi živou a přesnou paměť na data a jisté shody okolností jsou v této souvislosti opravdu překvapivé. Výroční data některých událostí jsou jako vytesaná do kamene našeho rodového, rodinného nevědomí (a také nevědomí kolektivního, pokud se dotýká více rodin; je společné v rámci mafie nebo i jednoho státu, ale také například více států či národů). Jedná se o synchronicitu, kterou popsal Carl Gustav Jung. Toto spojení „ne-náhody“ a „ne-koincidence“ mezi dvěma událostmi se zjevně netýká jen bolestných nebo dramatických situací (ale také „šťastných“ náhod). Tuto synchronicitu lze vysledovat v podobnostech mezi datem početí nebo narození dítěte a datem výročí úmrtí předka. Nebo mezi datem svatby či jiné šťastné události s rozchodem, nečekaným onemocněním, nehodami, exilem, začátkem těžké nemoci. Tyto chvíle naneštěstí zanechávají stopy méně příjemné.

Naše nevědomí obsahuje velmi živou a přesnou paměť na data

Utrpení, kterému se vyhýbáme, není nikdy integrováno a zůstává nedořešené. Pro potomky, a tedy nevinné oběti reality, kterou předtím prožil jejich předek, je zdánlivě nespravedlivé, že musí totéž prožívat znovu a ještě bolestněji. V téže rodině prožívá znovu a znovu neštěstí svého předka několik generací. Sezónní deprese jsou většinu času spojené s rodovým dědictvím a objevují se v době kolem výročí úmrtí nebo rodinného traumatu. Existují deprese přímo spojené s truchlením, a to i velmi starým, které neproběhlo či bylo velmi bolestné, anebo když nedošlo k rituálu pohřbení (nebo kremace). To je tedy výroční syndrom. Transgenerační přenos je ještě silnější, pokud jde o podobnost jmen. Jedna moje přítelkyně nesnášela podzim a zimu. Se smíchem říkala, že asi v minulém životě umřela zimou. Na začátku druhé světové války utekla z rodného Rumunska před nacismem. Byla to tenkrát dospívající dívka. Po dlouhém období v Paříži, kde pokračovala ve studiu, odjela přes Atlantik na Floridu, „kde je pořád teplo“. Po válce zjistila, že mnoho členů rodiny zemřelo zimou na útěku přes zasněžené Karpaty… Včetně tety, po které moji přítelkyni pojmenovali. Jejím dětem už není pořád zima, jsou jen zimomřivé.

Juliette, 61 let: „Moje matka zemřela v šedesáti dvou letech na kardiomyopatii a měla také diabetes druhého typu. Já jsem už prodělala dvě plicní embolie a dvě hepatitidy. Chodím velmi pravidelně ke kardiologovi, protože se mi hodně zvýšil krevní tlak, a právě jsem zjistila, že mám podle posledních laboratorních výsledků diabetes druhého typu.“ Vůbec se jí nechce umřít v šedesáti dvou letech, tak jako umřela její matka.

Knihu Deprese, odkaz předků koupíte na našem e-shopu