Jak ovlivňují vaši předci váš život? Nejsou to jenom geny, co vám odkázali...

Kazuistika:

Jeden kolega mi vyprávěl o přípravném rozhovoru před účastí v sebezkušenostním výcviku, který musí absolvovat v rámci dalšího vzdělávání. Vyprávěl vedoucímu skupiny o své rodině. Prý tehdy mluvil o tom, jak uctívá svého otce, který je mu vzorem a vůdčí postavou, a to svou lékařskou činností i otcovskou náklonností, s níž byl vždy ochoten synovi naslouchat. Rovněž o své matce může říci jen samé pozitivní věci. V rodině vždy obecně panovala dobrá nálada.

Tu a tam se sice o něco přeli, ale pokaždé to konstruktivně a férově vyřešili. I se svými sestrami si dobře rozumí. Vzájemně se účastní svého života, podporují se, a přitom si nic nepředpisují. Tak to v rodině chodilo odjakživa. Vždyť i rodiče mívali velice dobrý vztah se svými rodiči. Vedoucí prý reagoval tak, že se na mého kolegu udiveně podíval. Prý „nechápe ani slovo“ z toho, co mu kolega povídá. A jestli prý ho nenapadlo, že si svou rodinu, zejména otce, bezmezně idealizuje? Má podezření, že „pod tou fasádou svatosti“ něco z rodinných témat jen čeká, až to někdo konečně začne zkoumat. Můj kolega byl po tomto rozhovoru konsternován a já jsem mu musel dát za pravdu. Jistěže se za zdánlivou svatostí rodinné fasády mohou skrývat i velké konflikty, jenže pro takovou domněnku musíme být schopni uvést důvody. Postoj a očekávání onoho vedoucího byly po jeho profesionálních zkušenostech očividně natolik zformovány negativitou rodinných konstelací, že už si ani nedokázal představit, že existují nejen intaktní, ale dokonce i vynikající a vzorné rodiny. S takovým myšlením se v „odborných kruzích“ bohužel setkáváme často. Nejeden dobrý a posilující vztah k blízké osobě takový terapeut pokazí. Můj kolega potom sebezkušenostní skupinu neabsolvoval u tohoto vedoucího, nýbrž u jeho kolegyně, která na pozitivní vylíčení rodiny odpověděla úsměvem a výrokem „no, konečně jedna pořádná rodina“. Ve skupině samotné pak bylo ke zpracovávání dostatek konfliktního potenciálu mimo vztahový rámec rodiny.

Kazuistiky:

Karel, věk 54 let, je v terapii s úzkostnou poruchou. Svou matku líčí jako rovněž velice úzkostnou ženu, která se vyhýbá každému riziku a která ho vychovávala s přílišnou bdělostí. Otec je prý distancovaný muž, jenž se od výchovy dětí do značné míry držel stranou. Při rodinné anamnéze jsme narazili na více takových rodinných příslušníků, kteří buď byli úzkostní, nebo se vyhýbali vztahům. Výjimku tvořila babička z otcovy strany. Ta se totiž dala rozvést, když manželství s dědečkem neprobíhalo dobře. Nebála se potom navázat nový vztah, a to v době, kdy to nebyla žádná samozřejmost, tím spíše pro ženu. Kromě toho se babička krejčovinou nejen držela nad vodou, ale byla v tom prý vysloveně úspěšná, čemuž odpovídal i její výdělek. Karel, který je nespokojený jak v zaměstnání, tak v soukromí, tuto babičku vysloveně vymazal. Zařadil si ji jako „odepsanou“. Ve svém prožívání natolik přijal definici sebe samého jako úzkostného člověka, že už ani neviděl, že má samozřejmě i „geny“ této své babičky, jak se později vyjádřil. Tento aspekt mu velmi pomohl ke vzniku zcela speciální hrdosti na tuto babičku a k identifikaci s její odvahou. Na rozdíl od svého dosavadního vnímání měl teď v linii předků někoho, kdo mu poskytoval jiný princip než jen úzkostnost a opatrnost.

Jáchym, věk 36 let, má syna s ADHD, který dělá velké starosti jemu i manželce. Na terapii přišel Jáchym proto, že má k synovi ambivalentní postoj (nejednou si pomyslel, že by bylo lepší, kdyby syn ani nepřišel na svět, a to mu způsobovalo pocity viny). Jáchymovým vzorem je jeho dědeček, který se vždycky dokázal vyhýbat nacistům a zapojil se do hnutí odporu. Dědeček je pro něj příkladem silného muže, který se neskloní a má správné motivy – úplný opak Jáchymova otce. Toho totiž Jáchym vnímá jako oportunistu a nerozhodného člověka. Jednoho dne přijde na návštěvu Jáchymova teta, která prohlásí, že Jáchymův syn Nik má nejen modré oči Jáchymova dědečka, ale také zcela určité gesto ruky, když si odhrnuje vlasy z obličeje, jí dědečka připomíná. Jáchymovi jako by spadly šupiny z očí. Teta má pravdu! Od té chvíle hledí Jáchym na syna z jiného zorného úhlu. Poznává v něm nepoddajnou povahu svého dědečka. Nik sice i nadále dává rodině svou poruchou zabrat, ale Jáchym k němu má mnohem lepší postoj a v konfl iktech stojí při něm. Hrdost na dědečka teď přenáší také na svého syna. V sociálních konfl iktech, které vznikají kvůli ADHD, už Jáchym nevidí jen patologičnost, ale též onu nepřizpůsobivost, neústupnost, kterou tak obdivuje na svém dědečkovi.

K tématu též čtěte: Úvod do transgenerační psychologie rodiny

Liliana, věk 18 let, si opravdu dobře rozumí jen se svou nejbližší kamarádkou. Velmi se izolovala od rodiny, což vyvolává strach u jejích rodičů a sourozenců. Na nátlak své matky jde Liliana k psychiatrovi. Vypráví mu o velkých výkyvech nálady a nutkání k sebepoškozování, jemuž se někdy poddává a tluče hlavou o zeď. Má potíže s usínáním, protože se nedokáže uvolnit a mívá noční můry. Témata její rodiny „ji štvou“, protože se točí kolem všedních věcí, jako jsou peníze, práce a dovolená. Zpočátku je těžké získat si k Lilianě přístup. Stojí mezi námi nejen to, že se ke mně nerozhodla chodit ze své vůle, ale také její strach, že možná jednám jako „prodloužená ruka“ rodiny a mám za úkol dát ji s rodinou zase dohromady. Několik návštěv v ordinaci probíhá tak, že Liliana přijde pokaždé se zpožděním a pak dává najevo odmítání tím, přežvykuje žvýkačku a sedí se založenýma rukama. Potom však led přece jen začne roztávat. Důležité je doporučení k jedné poměrně nekonvenční terapeutce, k níž Liliana okamžitě pocítí důvěru. O rodinných tématech, která vnímá jako maloměšťácky všední, a o rodičích a sourozencích, podle jejích slov „nesnesitelných“, nechce nic vědět. Ale přece jen se v zorném poli ocitá jeden člen rodiny. Ve Frankfurtu žije totiž jedna prateta z matčiny strany, s níž rodina neudržuje žádný kontakt. Tato psychicky svérázná a osamocená paní je pravá „kočičí dáma“. Žije ve společné domácnosti asi s 25 kočkami. Liliana se o ní v terapii zmíní spíše náhodně a vlastně jen proto, aby ilustrovala, jak „praštěná“ je její rodina. Terapeutčina poznámka, že tahle prateta jistě nežije maloměšťáckým životem, Lilianu přiměje k zamyšlení. Nakonec tetu Ludmilu navštíví, což velice trápí její rodinu, která to chápe spíše jako zhoršení stavu její mysli. Když se Liliana vrátí, je nad onou „sladkou tetou“ a spoustou koček dočista u vytržení. V životě své pratety poznává jinakost, cosi „nenalinkovaného“, dočista nevšedního a neměšťáckého. Tetiny psychické zvláštnosti slouží Lilianě spíše k identifikaci – vždyť s „těmi normálními“ ve své rodině „neví, co si počít“. Liliana se stěhuje z domu do sdíleného pronájmu. Její pedagogické vzdělání pokračuje. Tím prvním, co si do nového bytu pořídí, je kočka („Ale jenom jedna!“). Terapie probíhá nadále dobře, Lilianina nálada se stabilizuje a impulzy k sebepoškozování už nejsou tak časté. Sílící měrou se také dokáže opět sbližovat s rodiči a sourozenci. Jejich způsob života, který Liliana dosud odmítá, už pro ni není tak nebezpečný od té doby, co v rodině – v postavě tedy Ludmily – vnímá i zástupkyni nekonvenčnosti. Liliana je dost chytrá, než aby si pratetinu psychickou poruchu mylně vykládala jako cosi žádoucího nebo si idealizovala způsob jejího života. Je jí zcela zřejmé, jaké negativní důsledky má porucha pro tetu Ludmilu. Ale přese všechno Lilianu velmi uklidnilo, že její rodina nevyplodila jen samé „povrchní maloměšťáky“. I takový může být efekt faktoru předků: Hrdost na pratetu Ludmilu, psychicky nemocnou kočičí dámu, pomohl Lilianě v jejím osobním vývoji a poněkud ji smířil s její rodinou.