Najít smysl v našich selháních můžeme pomocí víry i terapie zároveň

Autorem knihy NAJÍT SMYSL V NAŠICH SELHÁNÍCH je francouzský kněz a terapeut Joël Pralong: ten je přesvědčen, že terapie a duchovní doprovázení se při řešení pocitů selhání, neúspěchu a nesmyslnosti života nevylučují, ale mohou se podporovat. Na pomoc si bere na jedné straně zakladatele logoterapie Viktora E. Frankla, na druhé straně světici Terezii z Lisieux.

Najít smysl v našich selháních obálka Koupit na e‑shopu

Pralong tvrdí, že pokud máme nějaký cíl, který nás přesahuje, cosi „tam nahoře“, co nám umožní znovu najít smysl našeho života, drží nás na nohou a nutí nás jít dál, překonat se, pak nezůstaneme v zajetí našich selhání, neúspěchů nebo protivenství. Neúspěch může ve skutečnosti představovat odrazový můstek, který člověka vynese k duchovnímu cíli, jenž naplní jeho duši. 

Psychoterapie pracuje na frustraci spojené s hendikepem, na traumatu, které se často zrodí z výsměchu ostatních. Pomůže pacientovi překonat zranění, vypátrat nové hodnoty, nový potenciál ve svém nitru, o který se může opřít. 

Duchovní sféře naproti tomu přísluší hledat smysluplný důvod k existenci mimo sebe sama, najít vyšší smysl utrpení. Duchovní úkol, který je potřeba splnit, cíl, jenž člověka přesahuje, k němuž se celý život orientuje a který mu poskytuje novou radost ze života. A právě k tomuto duchovnímu cíli chce Pralong čtenáře ve své knize dovést: nejedná se však o knihu s předem připravenými návody, ale o pozvání „zajít kousek dál“, než kde je člověk právě teď. 

Právě v tomto smyslu se snaží člověku pomoci psychoterapie, především logoterapie (terapie zaměřená na smysl) Viktora E. Frankla, která člověka, na rozdíl od jiných psychoterapeutických technik soustředících se na minulost pacienta, orientu „dopředu“, „vzhůru“, hledá s ním nový cíl a vyšší smysl. A také tak různé duchovní proudy, z nichž autora nejvíce inspiruje tzv. „malá cesta“ Terezie z Lisieux. V knize jsou obě tyto cesty představeny a zaměření je především na mnoho společného, co je spojuje.

Přeložila Kateřina Bodnárová.

Knihu Najít smysl v našich selháních koupíte na našem e-shopu.


Ukázka:

MALÁ CESTA A LOGOTERAPIE: OHROMNÝ ZÁVAZEK!

Viktor Frankl nás učí, že jakmile pacient zjistí, co je jeho cílem, musí zapojit veškerou svou zodpovědnost a shromáždit všechny své duchovní síly, aby tohoto cíle dosáhl. Jeho terapie není žádná berlička pro lenochy: je to duchovní elektrošok! Jde o morální závazek podle přesných kritérií, s nímž se setkáme i v Bibli. Terezie tato kritéria znala, čerpala je z evangelií a zvláš z Nového zákona, jak je popisuje evangelista Matouš (5–7), sloužila jí jako skoby zaražené do skály, aby podržely lano bratrské lásky k druhým. Každý den prožínajit vala to, co popsala krátce po svém obrácení ve 13 letech, potřebu zapomenout na sebe, aby potěšila druhé, zdroj její radosti! Heroický závazek Terezie vůči druhým a její smysl pro zodpovědnost v komunitě, její dynamika a duchovní realismus pocházely od samotného Boha, zrodily se z jeho lásky, která se v ní rozhostila.

Když prokazuji lásku: ten, kdo ve mně jedná, je Ježíš. (RkC 12v)


Čtěte také
Joël Pralong: Cesta důvěry se svatou Terezičkou

Právě prostřednictvím bratrské lásky jsme ve spojení s Bohem a svými bližními. Láska představuje to největší převzetí zodpovědnosti, které existuje. Když projevujeme lásku k bližním, jsme plně zodpovědní! Jenže jak být zodpovědní a angažovat se, když stojíme před neúspěchem, jsme na zhroucení? Když do nás choroba, deprese, postižení vetknou zhoubnou hořkost? Když jed, který nás paralyzuje úzkostí a nechutí k životu, způsobí, že si zoufáme nad životem? Jaké poučení z logoterapie a z malé cesty si můžeme vzít?

Akceptovat svou slabost, svou nicotnost, svou závislost na druhých, „něžně milovat svou ubohost“ (viz Terezie). To je potřeba k obrácení! Nikdy nezaškodí to zopakovat: není možné dojít dál než k prožitku Boží lásky (viz vánoční milost), ke „smyslu, cíli, který nás přesahuje“ (viz Frankl). Není jiné cesty než akceptovat postavení maličkého dítěte, které je naprosto závislé na své matce. A Bůh maličké miluje! Zpočátku ale dochází ke zhroucení, pak se vynoří pocity studu, viny, hněvu, vzdoru, až to nakonec člověk vzdá: „Potřebuju pomoc!“ Je třeba přejít od efektivnosti k neefektivnosti, od „milovat, abych se zalíbil a získal uznání“ k „nechat se milovat i se svými slabostmi“, nezištně, přejít od pokořování k pokoře.

Je potřeba souhlasit s tím, že zůstaneme ubozí a bez síly, a to je nejtěžší ze všeho. (…) Ach, zůstaňme tedy hodně daleko od všeho, co se třpytí, milujme svou maličkost, libujme si v tom, když nic necítíme. Potom budeme chudí v duchu a Ježíš pro nás přijde. A budeme sebedál, přetvoří nás v plameny lásky! (DT 197)

Tak se pokorně zařaďme mezi nedokonalé, pokládejme se za malé duše, které Bůh musí v každém okamžiku podpírat… Opravdu, stačí se ponížit a s láskou snášet své nedokonalosti… (DT 243)

Jak člověk může přijmout zodpovědnost, závazek, když jej ochromuje utrpení? Když vám úzkost a deprese brání mluvit, nebo dokonce i myslet? Co dělat? Nic! Být tu a nabídnout Pánu nelichotivý obraz sebe sama, se všemi svými „mouchami“. Nebránit se mlčení, neschopnosti se modlit. Jedna sestra se Terezie, která byla tou dobou na lůžku a strašlivě trpěla, zeptala, jak se modlí. Odpově zněla: „Nemodlím se, miluji ho (Ježíše)!“

Odhodlat se k odevzdanosti Otci jako Ježíš na kříži: „Otče, odevzdávám se ti!“ Stačí to jen vyslovit, na půl úst. Pán slyší, je tady. Je to akt víry, která odmítá nechat se zcela zaplavit úzkostí.

Čtěte také
Viktor E. Frankl: Léčba smyslem

Odhodlat se k obětování… Frankl a Terezie jsou na stejné vlnové délce, když tvrdí, že utrpení nemá žádný smysl samo o sobě, ale že nechává člověka nahlédnout do vyššího smyslu, který utrpení přesahuje a spojuje duši s Bohem. Po své konverzi se Terezie svobodně rozhodla odevzdat všechno Pánu, z lásky, protože chtěla zachraňovat duše s Ježíšem. Její obětování představuje skutečný apoštolát, nejvyšší misi po vzoru Ježíše, protože zachraňuje svět. Obětování pomáhá, aby člověk netrpěl úzkostí. Stačí jen věřit, mít trochu dobré vůle: „Pane, obětuji ti svou úzkost z lásky k tobě a pro spásu duší.“ V tomto smyslu bychom mohli porozumět následující pasáži svatého Pavla: „Co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, tj. církev.“ (Ko 1,24) Co chybí Utrpení Kristovu? Obětování našich traumat, našich úzkostí, našich nedostatků, aby mohly šířit světlo. Od té doby žhnoucí rány šíří toto světlo po celém světě a Terezie zachraňuje duše. Její život se odehrává v obětování celého jejího bytí a hnacím motorem je jí velká touha po lásce.

Chtěla jsem milovat, vášnivě milovat Ježíše, podávat mu tisíce důkazů lásky, dokud jsem toho schopna. (Rk A 47v)

… od svého zasvěcení se Lásce vše, co dělám, pohyby, pohledy, dělám s láskou. (Vstupuji do života, 8. srpna 1897)

Utrpení tedy otevírá dveře k Bohu, duše uniká, aby se s ním spojila. I smrt může představovat nejvyšší dar sebe samého pro život s Bohem. Je to nekonečný a neustále opakovaný příběh o zrnku pšenice, které bylo vhozeno do země a musí zemřít, aby mohlo nést plody. Zrnko pod zemí puká, je zničeno, trpí, ale toto utrpení mu dává příležitost nabídnout ze sebe to nejlepší: malinký výhonek a později klas, naplněný novými zrnky!

Kultivovat vůli. Frankl se jednou zeptal depresivního pacienta, má-li ještě vůli se snažit. Velmi pravdivá odpově zněla: „Mám vůli více či méně slabou, podle toho, zda chci, nebo nechci!“ Takže je tu ještě prostor pro vůli, je třeba ji cvičit, přimět se dělat, co můžu, všechno, co můžu, ale bez „tlačení na pilu“. Terezie to řekla jinak: „Zvednout svou malou nožku na první stupeň schodiště a hledět přitom na Ježíše na vrcholu schodiště.“ Krásná ilustrace, jak by se měl člověk snažit neuzavírat se do sebe. A dělat, co může, nikoli z donucení, ale z lásky k Ježíši.

Jaká milost, když se ráno cítíme bez odvahy, bez síly cvičit se v nějaké ctnosti. Pak přišel čas, abychom přiložili sekeru ke kořeni stromu; (…) Je to obtížná chvíle, kdy je člověk v pokušení všechno nechat tak, ale v neprožité lásce je všechno napraveno a Ježíš se na nás usmívá a pomáhá nám, i když to není hned zjevné. (…) Láska všechno zmůže, i ty nejnemožnější věci se jí nezdají těžké, Ježíš se nedívá na naše velké činy ani na jejich obtíže, ale na lásku, s jakou jsou vykonány. (DT 65)

* * *

Knihu Najít smysl v našich selháních koupíte na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru