Zygmunt Bauman: Tekutá modernita

Tekutá modernita, jedna z nejdůležitějších knih slavného sociologa Zygmunta Baumana z roku 2000, vychází po osmnácti letech opět v češtině a rozšiřuje naši řadu Klasiků.

Tekutá modernita obálka

Britský sociolog polského původu Zygmunt Bauman přišel ve své nejslavnější knize Tekutá modernita s metaforou tekutosti a zkapalňování pevných těles, tj. postupným nahlodáváním a vyřazováním institucí, vztahů či tradic, které byly imunní či lhostejné vůči běhu času. A přestože je podle něj možné vnímat celou modernitu jako snahu o takovéto „zkapalňování pevných těles“, rozdíl je ten, že zatímco v dřívějších fázích modernity se tak dělo proto, aby uvolnila místo pro nově vytvořená pevná tělesa, která měla být ideálně ještě pevnější a trvanlivější než ta stará (jejichž zpuchřelost byla považována za jejich slabinu), tak nynější fáze tekuté modernity se vyznačuje tím, že toto „zkapalňování“ je nejvyšším a jediným cílem. Budovat nová pevná tělesa už se nikdo nesnaží. Ba naopak, rozpouštění postopilo z úrovně velkých systémů a politiky níže, ke společenským institucím a nakonec i každodennímu životu, bylo „rozpuštěno“ vše, co jakkoliv omezovalo jedince. Výsledkem pak je, že současná postmoderní společnost je silně individualizovaná, privatizovaná a konzumní a zároveň se neustále mění, téměř postrádá pevné body, jichž by se mohl člověk zachytit. Do popředí se dere „nomádský“ způsob života, člověk proplouvá světem jako turista, mění místa, zaměstnání, partnery, hodnoty, politickou a sexuální orientaci, aniž by vytvářel a participoval na tradičních sítích vztahů a zodpovědností. Ty nahradila osobní, zcela individuální volba.

Zygmunt Bauman (1925–2017) byl polsko-britský sociolog a filozof, jeden z nejvýznamnějších teoretiků společenských věd. V roce 1968 byl donucen vzdát se polského občanství a emigrovat do Izraele, poté se přestěhoval do Velké Británie. Působil jako profesor na univerzitě v Leedsu. Světového uznání se dočkaly jeho sociální teorie zabývající se modernitou, holokaustem, konzumním způsobem života, globalizací, postmodernou a tekutou modernitou. Napsal více než 50 knih a byla mu udělena řada ocenění, např. evropská cena Amalfi za sociologii a společenské vědy, cena Theodora W. Adorna nebo Cena Nadace VIZE 97.

Knihu přeložil Lubomír Drozd.

Knihu Tekutá modernita můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

II.

Individualita

Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil,
abys setrvala na jednom místě.
Chceš-li se dostat jinam,
musíš běžet alespoň dvakrát tak rychle!

LEWIS CARROLL


Je těžké si uvědomit a ještě těžší pochopit, že před necelými padesáti lety zastupovaly dvě knihy, Konec civilizace Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella, dvě strany probíhajícího sporu o podstatu obecně rozšířených neblahých tušení, čeho se je třeba od budoucnosti obávat a jaké hrůzy přinese, pokud se tomu zavčas nepodaří zabránit.

Nelze pochybovat o tom, že tento spor byl opravdový a upřímný, neboť světy, které tak živě vykreslili oba zmínění vizionáři dystopie, si byly podobné jako noc a den. Zatímco Orwellův svět byl světem ošuntělosti a bídy, nouze a nedostatku, Huxley líčí zemi nadbytku a rozmařilosti, hojnosti a přesycení. Lidé obývající Orwellův svět byli, jak lze tušit, deprimovaní a vyděšení; ti, které vylíčil Huxley, byli bezstarostní a hraví. Bylo tu ještě mnoho dalších rozdílů, které nebyly o nic méně nápadné; oba tyto světy si protiřečily takřka v každém detailu.

A přece tu bylo něco, co obě vize spojovalo (jinak by těmto dystopiím chyběl jakýkoli styčný bod ke vzájemné komunikaci, natož ke sporu). Společná jim byla předtucha pevně kontrolovaného světa. Osobní svoboda nebyla omezena jen na pouhopouhý klam nebo na úplné nic, ale lidé, kteří se naučili stoprocentně poslouchat příkazy a dodržovat stanovené postupy, pociťovali k osobní svobodě hluboký odpor. Všechny nitky držela v rukou malá elita, takže zbytku lidí nezbývalo než se životem pohybovat jako loutky. Svět byl rozdělen na ovládající a ovládané, plánovače a ty, kteří plány plnili – ti první své plány udržovali v tajnosti, ti druzí do nich nechtěli ani nebyli schopni nahlédnout a pochopit jejich smysl. Byl to svět, ve kterém byla jakákoli jiná alternativa nepředstavitelná.

To, že nás v budoucnosti čeká jen čím dál méně svobody a o to více kontroly, dohledu a útlaku, předmětem sporu nebylo. Orwell a Huxley se shodli i na konečném osudu světa. Odlišně viděli jen cestu, která nás tam dovede, pakliže zůstaneme dostatečně nevědomými, netečnými, spokojenými a nevšímavými, abychom věcem nechali jejich přirozený průběh.

Mohlo by vás také zajímat: Erich Fromm - Strach ze svobody.

Horace Walpole v roce 1769 napsal v dopise siru Horáci Mannovi, že „svět je komedií pro ty, kteří myslí, a tragédií pro ty, kteří cítí“. Význam „komického“ a „tragického“ se však časem mění a v době, kdy Orwell a Huxley sáhli po peru, aby načrtli obrysy tragické budoucnosti, měli oba tito autoři pocit, že tragédií světa je vytrvalé a nekontrolované prohlubování propasti mezi stále silnějšími a nepřístupnějšími vládci a čím dál bezmocnějším zbytkem ovládaných. Oba pronásledovala noční můra, ve které již lidé nebyli pány svých životů. Podobně jako pro myslitele jiné doby – Aristotela a Platóna –, kteří si nedokázali představit společnost (dobrou nebo špatnou) bez otroků, byla i pro Huxleyho a Orwella nepředstavitelná společnost (ať už šťastná, nebo nešťastná), v níž by neexistovali manažeři moci, plánovači a dozorci, kteří společně sepisují životní scénář, jehož se mají držet ti ostatní, a kteří společně inscenují představení, vkládají svým hercům věty do úst, a pokud by chtěl někdo samostatně improvizovat, vyhodí ho anebo zavřou do žaláře. Nedokázali si představit svět bez kontrolních věží a řídicích panelů. Úzkosti jejich doby, stejně jako její sny a naděje, se otáčely kolem Kanceláří Nejvyššího Velení.

Kapitalismus těžký a lehký

Nigel Th rift by příběhy Orwella i Huxleyho patrně zařadil do kategorie „Jošuova diskurzu“, který staví do protikladu k „diskurzu Genesis“. (Diskurzy jsou podle Thrifta „metajazyky, které lidem říkají, jak žít jako lidé“.) Zatímco v Jošuově diskurzu je řád pravidlem a ne-řád spíše výjimkou, v diskurzu Genesis je pravidlem ne-řád a výjimkou je spíše řád. „V Jošuově diskurzu je svět (a zde Thrift cituje Kennetha Jowitta) centrálně organizován, přísně ohraničen a je až hystericky posedlý neproniknutelnými hranicemi.“ Chtěl bych vysvětlit, že „řád“ znamená monotónnost, pravidelnost, opakování a předvídatelnost; situaci nazýváme „uspořádanou“ tehdy a jedině tehdy, když v ní k určitým událostem dochází s mnohem vyšší pravděpodobností než k jejich alternativám a u jiných událostí je zase velká nepravděpodobnost, že k nim dojde, anebo jsou úplně vyloučeny. To pak znamená, že někdo někde (osobní či neosobní Nejvyšší bytost) musí zasahovat do pravděpodobností, manipulovat s nimi a předem ovlivňovat výsledek tak, aby k událostem nedocházelo nahodile.

Uspořádaný svět Jošuova diskurzu je světem přísně řízeným. V takovémto světě všechno slouží nějakému účelu, i když není jasné (pro někoho zatím, pro většinu napořád), o jaký účel jde. V takovém světě není prostor pro nic, co nemá užitek nebo účel. Navíc žádný účel by v takovém světě nebyl sám o sobě uznán jako oprávněný. Aby došlo k jeho uznání, musí sloužit udržování a zachování uspořádaného celku, řádu. Oprávnění nevyžaduje jen sám řád – ten je takříkajíc „svým vlastním účelem“. Zkrátka takový je a nemůže jinak: víc o tom vědět netřeba, ani nelze. Možná je zde proto, že ho sem vložil Bůh svým jednou provždy daným aktem Božího stvoření. Anebo proto, že ho sem vložily lidské, avšak Bohu podobné bytosti, které ho uchovávají svou neustávající snahou o plánování, budování a řízení. V naší moderní době, kdy si Bůh vzal dlouhodobou dovolenou, zůstává úkol plánování a udržování řádu na lidech.

Jak zjistil již Karl Marx, ideje vládnoucích tříd bývají ideje mi vládnoucími (toto tvrzení můžeme při svém novém chápání jazyka a jeho fungování pokládat za pleonasmus). Přinejmenším po dvě stě let vládli světu manažeři kapitalistických podniků – oddělovali uskutečnitelné od nepřijatelného, racionální od iracionálního, rozumné od nesmyslného a i jinak určovali a vymezovali okruh alternativ, do nichž se měly vtěsnat lidské životní trajektorie. Právě jejich vize světa spolu se světem jako takovým, utvářeným a přetvářeným v duchu této vize, živila dominantní diskurz a naplňovala ho obsahem.

Čtěte také: José Ortega y Gasset - Vzpoura davů.

Až donedávna to byl Jošuův diskurz, nyní je to stále více diskurz Genesis. Navzdory tomu, co předpokládá Th rift, však dnešní setkání podnikání a akademického světa, tvůrců světa a jeho vykladačů uvnitř téhož diskurzu není žádnou novinkou. Nejde o kvalitu typickou pro nový („měkký“, jak říká Thrift), poznání chtivý kapitalismus. Akademická sféra už několik století nemá žádný jiný svět, který by mohla zachytit do svých pojmových sítí, o němž by uvažovala, popisovala jej a interpretovala, než ten, který sedimentoval z kapitalistické vize a praxe. Po celou tuto dobu se podnikání a akademická sféra neustále setkávaly, i když se zdálo – protože se jim nedařila vzájemná konverzace –, že udržují odstup. Místo jejich setkání, tak jako dnes, pokaždé určoval a zařizoval první z obou partnerů.

Svět, který se držel Jošuova diskurzu a dodával mu na věrohodnosti, byl světem fordovským. (Termín „fordismus“ použili jako první už před mnoha lety Antonio Gramsci a Henri de Man avšak právě tak jako Hegelova „Minervina sova“ byl znovuobjeven, vstoupil do povědomí a začal být obecně užíván teprve tehdy, když slunce svítící na fordovské postupy začalo zapadat.) Alain Lipietz v retrospektivním pohledu uvádí, že fordismus byl v době, kdy stál na vrcholu, zároveň modelem industrializace, akumulace i regulace:

Šlo o kombinaci forem přizpůsobování očekávání jednotlivých činitelů i jejich neslučitelného chování vzhledem ke kolektivním principům akumulativního systému… 

Součástí industriálního paradigmatu byl taylorovský princip racionalizace a neustálé mechanizace. Tato „racionalizace“ se zakládala na oddělení intelektuální a manuální stránky práce (…) společenské vědění bylo systematizováno shora a začleňováno do soustrojí plánovačů. Když Taylor a taylorovští inženýři zavedli na začátku 20. století tyto principy, jejich výslovným cílem bylo prosadit kontrolu vedení nad dělníky.

Fordovský model však představoval něco více – epistemologické staveniště, na němž se budoval celý světonázor, který se odtud majestátně tyčil nad totalitou žité zkušenosti. Způsob, jímž lidé rozumějí světu, bývá ve všech dobách praxeomorfní: vždy se utváří podle praktických znalostí a postupů dané doby, podle toho, co lidé dokážou dělat a jak si při tom počínají. Fordovská továrna – s pečlivým oddělováním plánování a realizace, iniciativy a plnění příkazů, svobody a poslušnosti, invence a předurčení, s pevným propojením protikladů uvnitř takovéto binární opozice a hladkým přenosem příkazů od prvního prvku každého takového páru ke druhému – byla do té doby nepochybně nejvyšším výdobytkem sociálního inženýrství usilujícího o řád. Není proto divu, že pro každého, kdo se snažil pochopit, co se odehrává ve všech rovinách lidské reality – v globálně společenské rovině i v rovině individuálního života –, představovala metaforický vztahový rámec (i když odkaz na něj se neuváděl). Její skrytou i zjevnou přítomnost je snadné zjistit i v tak odlehlých představách, jako byl sebereproduktivní parsonovský „sociální systém“, jemuž vládne „centrální soustava hodnot“, anebo sartrovský „životní projekt“, který člověku při jeho celoživotním úsilí o vytváření identity slouží jako usměrňující plán.

Vlastně se zdálo, že kromě fordovské továrny jiná alternativa neexistuje a že šíření fordovského modelu do každé společenské skuliny již nestojí v cestě žádná vážnější překážka. Spor mezi Orwellem a Huxleym stejně jako střet mezi socialismem a kapitalismem byl v tomto ohledu v podstatě rodinnou hádkou. Koneckonců, komunismus chtěl pouze zbavit fordovský model jeho tehdejších skvrn (nikoli nedokonalostí) – nepříjemného zmatku, který vytvářel volný trh, jenž bránil defi nitivnímu a totálnímu zrušení nepředvídatelnosti a nahodilosti a způsoboval, že racionální plánování nedokázalo pokrýt všechny oblasti života bez výjimky. Jak řekl Lenin, vize socialismu se naplní, až se komunistům podaří „spojit sovětskou moc a sovětskou organizaci řízení s nejnovějším pokrokem kapitalismu“, přičemž „sovětská organizace řízení“ umožňovala, aby se „nejnovější pokrok kapitalismu“ (což je, jak neustále opakoval, „vědecká organizace práce“) přelil z továren a naplnil veškerý společenský život.

Mohlo by vás ještě zajímat: Alfred Adler - Smysl života

Fordismus byl sebevědomím moderní společnosti v její „těžké“, „objemné“, „nepohyblivé“ a „pevné“ fázi. V tomto stadiu společné historie bylo kapitálu, řízení a pracovní síle tak či onak souzeno zůstat ještě dlouho, možná navždy, ve vzájemné společnosti. Byly provázány kombinací velkých továrních budov, těžkých strojů a masivní pracovní síly. Aby dokázaly přežít, neřku-li působit efektivně, musely se „opevnit“, vytyčit hranice, vykopat zákopy a natáhnout ostnatý drát. Tato pevnost ovšem musela být dost velká, aby se do ní vešlo vše, čeho bylo třeba, mělo-li se vydržet dlouhodobé, možná že bezvýchodné obléhání. Těžký kapitalismus byl posedlý objemem a velikostí, a proto také hranicemi, jejich upevňováním a neproniknutelností. Génius Henryho Forda nakonec objevil způsob, jak všechny obránce jeho průmyslové pevnosti udržet uvnitř jejích zdí – jak odrazit pokušení dezerce nebo zběhnutí na druhou stranu. Sorbonnský ekonom Daniel Cohen to vyjádřil následovně:

Henry Ford se jednoho dne rozhodl, že dělníkům „zdvojnásobí“ mzdy. Veřejně deklarované zdůvodnění tohoto kroku, slavná věta „Chci, aby moji dělníci byli placeni tak dobře, aby si mohli kupovat moje auta“, byla samozřejmě míněna jako vtip. Nákupy dělníků by představovaly pouze směšný zlomek jeho obratu, mnohem větší část jeho nákladů činily jejich mzdy. Skutečným důvodem ke zvýšení mezd bylo to, že musel čelit hrozivé fl uktuaci pracovní síly. Rozhodl se tedy, že dělníkům okázale přidá a pokusí se je udržet na řetězu…

Tento neviditelný řetěz, který poutal dělníky k pracovišti a bránil jim v pohybu, byl, jak říká Cohen, „srdcem fordismu“. Rozbití tohoto řetězu bylo také rozhodující, přelomovou změnou v životní zkušenosti spojované s úpadkem a urychleným zánikem fordovského modelu. „Kdo začne svou kariéru u Microsoftu,“ uvádí Cohen, „nemá představu, kde skončí. Začít u Forda nebo Renaulta naopak znamenalo téměř jistotu, že tato kariéra začne i skončí na stejném místě.“

Kapitál ve svém těžkém stadiu byl mnohem pevněji fi xován k místu a totéž platilo i pro pracující, které si najímal. Dnešní kapitál již cestuje nalehko, jen s příručními zavazadly, k nimž patří pouze kufřík, mobilní telefon a přenosný počítač. Může se zastavit takřka všude a nikde nemusí zůstat o nic déle, než potřebuje ke svému uspokojení. Pracovní síla však zůstává znehybněna stejně jako v minulosti – místo, o kterém se dříve předpokládalo, že k němu zůstane pracující připoután jednou provždy, ovšem ztratilo svou někdejší trvalost a stálost; marně hledá nějakou oporu, všechno kolem se propadá kamsi do tekutých písků. Někteří obyvatelé světa jsou v pohybu, pro ostatní je tím, co odmítá zůstat v klidu, samotný svět. Jošuův diskurz vyznívá naprázdno, když samotný svět, jenž byl kdysi současně zákonodárcem, rozhodčím i nejvyšším odvolacím soudem, vypadá čím dál víc jako jeden z hráčů, nenechá nikoho nahlédnout do karet, chystá léčky a čeká jen na příležitost ke švindlu.

Pasažéři na lodi jménem „Těžký kapitalismus“ věřili (samozřejmě nikoli vždy moudře), že vybraní členové posádky, kteří mají právo vstupovat na kapitánský můstek, dovedou loď do cílového přístavu. Cestující tedy mohli veškerou svou pozornost věnovat studiu a dodržování pravidel, jež pro ně byla stanovena a napsána tučnými písmeny na každé chodbě. Jestliže si stěžovali a reptali (nebo se dokonce proti něčemu bouřili), bylo to proto, že kapitán nevedl loď do přístavu dosti svižně, anebo proto, že byl výjimečně nevšímavý k jejich pohodlí. Oproti tomu pasažéři letadla jménem „Lehký kapitalismus“ ke své hrůze zjišťují, že pilotní kabina je prázdná a neexistuje žádná možnost, jak z tajuplné černé skříňky s označením „automatický pilot“ dostat jakoukoli informaci o tom, kam letadlo letí, na jakém letišti přistane, kdo vybírá místo přistání a jestli existují nějaká pravidla, jež by umožnila cestujícím přispět k bezpečnému přistání.

Knihu Tekutá modernita můžete koupit na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru