Nekonvenční posel víry: Farář Josef Kordík

Koupit na e‑shopu

Knihu JOSEF KORDÍK: FARÁŘ NA ČTYŘKOLCE tvoří čtyři části. První je Sedmero vzpomínek Josefa Kordíka na osobnosti, se kterými se setkával a kteří již nejsou mezi námi (Petruška Šustrová, Václav Havel, František Lízna a Karel Dománek, Ivan Martin Jirous, Stanislav Novák, Květoslava Patočková a Vladimír Komárek). Druhou část tvoří rozsáhlý rozhovor Boba Fliedra s Josefem Kordíkem, pořízený mezi červencem 2023 a únorem 2024. Třetí část se skládá z pěti kratších rozhovorů o Josefovi s lidmi, kteří ho dobře znají - s profesorem Karlovy univerzity Tomášem Petráčkem, s vrahem odsouzeným ke dvaceti letům vězení, který v knize vystupuje pod jménem Ladislav Veleba, s mluvčí Charty 77 z let 1980–1981 Marií Hromádkovou, s dlouholetým přítelem Lubomírem Živnůstkou a Václavem Vackem, někdejším Josefovým spolužákem z bohoslovecké fakulty a spolubydlícím z kněžského semináře. Závěrečnou částí je Kniha, která by nemusela být – dosud knižně nevydaný text, který Josef Kordík napsal v roce 1981 s vidinou, že jednou ho bude moci zveřejnit. Obsahuje detailní vzpomínky na tehdejší dobu a působení kněze v drsném prostředí severních Čech.

Knihu pak doplňuje 16 stran obrazových příloh - archivních fotografií a písemných dokumentů.

Ukázka:

Místo o žalmech mluvíš o jásotech. K těm částem této starozákonní knihy, které by se daly označit jako chvalozpěvy nebo díkůvzdání, takové pojmenování sedí. Jsou v ní ale i texty, kde se moc nejásá. Například: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.“ (Ž 22) Nebo: „Hospodine, Bože, má spáso, ve dne i v noci před tebou úpím; kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování! Samým zlem se sytí moje duše, k podsvětí spěje můj život. Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly.“ (Ž 88) Podobných nářků nebo žalozpěvů je tam více. Jak se to srovnává s tvými „jásoty“?

Uvítal jsem, když jsem se dověděl, že hebrejsky je takzvaná Kniha žalmů opravdu Sefer Tehilim, doslova tedy Svitek jásotů. Ale má to i své mouchy. V tom svitku skutečně existuje i skupina proklínacích veršů a ty byly v liturgické reformě po II. Vatikánu ze společných modliteb vyřazeny. Slovo žalmy nám v češtině vzniklo zkomolením latinského psalmus, které vyvolává asociaci na žaly. To je silně zavádějící.

Jsem stále na začátku studia a jde to čím dál víc ztuha. Například verš „proč jsi mě opustil, k čemu jsi mě opustil“ není výčitka, ale otázka pro pochopení. Tedy u mě jásoty převládají nad žaly. Programový optimismus upřednostňuji před programovým pesimismem.

Mluvíš-li o mnoha překladatelských faulech v Katolickém liturgickém překladu, máš odpověď na otázku, proč tam jsou?

Určitou nápovědu mi dal jezuita Josef Cukr. Ke konci života trávil čas na Velehradě. Jednou jsem ho tam navštívil. Hned měl otázku: Učíš se řecky? – Kontroluju si překlady. – Bogner byl můj učitel řečtiny. – Proč to tak blbě přeložil? – Oni mu to nařídili.

Já mám fakt dlouhý vedení, a tak dřív, než mi došlo, že bych se ho mohl zeptat, kdo byli ti „oni“, Cukr zemřel.

Josef Kordík (*1948) Volání stát se knězem zaslechl na koupališti. Tři roky po kněžském svěcení podepsal Chartu 77. Přišel o státní souhlas, přesto dál sloužil mše, za což dostal půlroční podmínku. Začátkem 70. let vstoupil k jezuitům, koncem 70. let od nich odešel. Živil se rukama. Po listopadu 1989 se stal farářem v Železnici kousek od Jičína, kde dodnes vytváří živé farní společenství. V nedalekých Valdicích slouží jako vězeňský kaplan. Jako poutník zdolal 3 000 kilometrů dlouhou cestu z Železnice do Santiaga de Compostela.

Myslíš, že estébákům záleželo na tom, jestli český překlad Bible bude více či méně odpovídat originálu? Máš za to, že skutečně mohli tlačit na Václava Bognera, autora Katolického liturgického překladu, aby při překládání „fauloval“?

Na to estébáci skutečně neměli. Ale mnozí agenti StB ve vedení církve možná ano. Život je pestrý. Tomášek se někdy sice zachoval překvapivě statečně, ale myslím si, že mezi těmi, kdo rozhodovali o podobě Katolického liturgického překladu, měl právě on vážné slovo. On ten překlad podepsal, aniž by tomu třeba rozuměl. On byl pedagog, ale ne biblista. Třeba někdo někdy napíše doktorskou práci s názvem: Proč je ten překlad tak pokažený.

Proč je slyšet v železnickém kostele od ambonu poněkud nezvykle znějící sousloví „slova Písma svatého“ místo vžitého „slyšeli jsme slovo Boží“?

To je určitý kompromis. V latině je to „verbum Domini“. V tom závazném latinském misále se netvrdí, jestli někdo slyšel, nebo neslyšel. Úplně správně bychom měli říct: někteří z vás více nebo méně slyšeli více nebo méně dobrý nebo špatný překlad Božího slova. Takhle by to bylo úplně pinktlich. Znění „slova Písma svatého“ je kompromis. Já netvrdím, že někdo slyšel. Sám se někdy přistihnu, že mi myšlenky ulítnou a zlý duch, který odnímá tu setbu, se mi při tom přímo vysmívá. Umí rafinovaně oslabit pozornost, odebrat soustředění a pak se mně chechtá, že jsem zase nedával pozor.

Všimnul jsem si, že tady děti přijímají podobojí. Jak dlouho ti trvalo, než jsi je to naučil? Neměly s tím praktické problémy?

Okamžitě to pochopily, žádné problémy s tím nebyly. Já jsem měl vždycky první svaté přijímání pod obojí. Rodičům to nečinilo problém. Teď jsme to zavedli tak, že celý kostel přijímá pod obojí.

Bob Fliedr (*1958) je český novinář, hudebník a spisovatel. V 80. letech absolvoval několik kurzů filosofie a teologie. Po roce 1989 se věnoval především novinářské a publicistické činnosti. Byl jedním ze zakladatelů a vůdčích osobností časopisu AD, později spolupracoval s Lidovými novinami nebo časopisem Týden. Působil také v redakci publicistiky České televize. V Portále vydal Zpověď tajného biskupa - rozhovor s originální postavou české církve,  tajně vysvěceným katolickým biskupem Janem Konzalem.

Co se týká hudby v kostele, máš nějaké preference?

Jsem otevřený. Ať to dělají, jak jim to vyhovuje. Varhany, kytary. Ať se při kytarovce vyřádí.

Zatím jsem tě nikdy neviděl s kolárkem.

Naposled jsem ho měl při papežské audienci v dubnu 1990, když tady byl Jan Pavel II. Byla to audience pro signatáře Několika vět. Viděl jsem tam několik darebáků v klerice a s kolárky, bez problému si to na sebe naházeli a přišli. A já si v ten okamžik řekl: V kolárku jsem dneska naposled.

Od té doby tedy „nahoře bez“.

Důsledně nahoře bez. Je to vynález odlišnosti. Pán Ježíš to nenosil, ostatní k tomu nezavazoval, byl důsledně civilní. Do naší doby kolárek nepatří.

Ministranty a ministrantky tady máš zásadně v civilu. Jak k tomu došlo?

Začalo to tím, že jsem tady vyfasoval ministranty s oblečky. Asi dva roky jsem to nechal být. Ale jednou v neděli, když jsme přišli po mši do sakristie, jsem na ně tak koukal a říkal si v duchu: Kluci, za tejden možná ještě přijdete, ale za čtrnáct dní už nepřijdete. Proč by se měli puberťáci oblíkat do sukní? Vždyť by se jim smáli a oni by to okamžitě odložili. A tak jsem jim příště řekl: Jdeme v civilu. Zavedlo se to absolutně bezproblémově. Lidi to přijali, nikdo nebrblal. Kluci pak ještě provokovali, nosili takový provokativní trička a lidem ukazovali, co mají na zádech. Tyhlety rošťárny, to mám rád.

***

Knihu Josef Kordík: Farář na čtyřkolce zakoupíte v našem e-shopu.