A co řeknete teď, doktore? Doktor Portstein znovu na scéně

Cílem knihy je seznámit co nejširší okruh čtenářů se zajímavým tématem duševních stavů a chorob, jejich léčením a přístupy k nim.

Obsah a styl volně navazují na knihu Na Freuda já nemám čas, doktore, rozšiřují ji a přinášejí nová témata, obě knihy ale lze číst odděleně: pouze styčná postava doktora Portsteina – psychiatra a psychoterapeuta, který příběhy provází a spojuje, zůstala společná. Hlavním záměrem většiny představených příběhů je, aby si čtenář na konkrétním příkladu - protože příklad si zapamatujeme mnohem lépe než suchopárné poučky - udělal obrázek, jak může daný stav nebo nemoc vypadat.

Kniha zaujme všechny zájemce o problematiku duševních nemocí, psychiatrii, psychologii, psychoterapii a medicínu jako takovou.

MUDr. PhDr. Miroslav Orel, Ph.D., je lékař, psycholog a vysokoškolský pedagog. V Portále vyšla jeho kniha Na Freuda já nemám čas, doktore.

Knihu A co řeknete teď, doktore? koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Když prožitá hrůza zapustí kořeny – o posttraumatické stresové poruše

* * *

V tu chvíli začal ohňostroj. Barevná světla vytvářela vzory a vodopády, jak stoupala vzhůru nebo padala dolů. Byla to nádherná podívaná. Velkolepá i kýčovitá zároveň (což se ovšem vzájemně nevylučuje). Stáli tam a jen se dívali. Vnímali prchavou krásu hry světel nad svými hlavami. Vnímali vzájemnou blízkost a cítili se dobře.

V tu chvíli, kdy se nebe s rachotem rozzářilo prvním gejzírem pestrobarevných světel, zarostlý muž s temnýma očima v ošuntělém kabátě vzal svoji hlavu do dlaní, zavřel oči a schoulil se k přeplněnému odpadkovému koši. Záblesky, dunění a dým. K půlnočnímu nebi se vznesl světelný proud jako vodotrysk roztavené lávy. Exploze ve vedlejším zákopu. Křik lidské bolesti a salvy pálící z kulometu. Potlesk a nadšené výskání lidí. Povely a prach s potem štípajícím v očích. Někdo z rozjařených účastníků oslavy do něj strčil: „Sorry, vole, ať žije novej rok!“ Tělo jeho přítele o něj zavadilo v zákopu. Podíval se do jeho očí přesně v okamžiku, kdy je opouštěl život. Když se tělo svezlo na zem, byly už oči prázdné. Život už v nich nebyl. Dunění v dálce. Výkřiky a smích z davu. Záblesky z hlavně samopalu. Roj pestrobarevných světlic a silvestrovské petardy. Slyší výbuchy granátů. Zátky z napěněných lahví sektu vyletují k obloze. Vzpomínky na misi jako záblesky vstupovaly do přítomnosti půlnočního náměstí. Vstupovaly také do jeho spánku a snů. Každou noc se budí zalitý potem. Každou noc se opakuje stejná scéna. Utíká ulicemi rozbitého města. Kolem vybuchují bomby, které trhají lidská těla na beztvaré zkrvavené cáry. V prachu se hroutí zdi budov. Ví, že ho zabijí, ale v zoufalé snaze chce najít cestu ven. Padá do hluboké jámy. Ostré háky na jejích stěnách se zarývají do jeho těla a rvou kusy kůže a masa. Cítí tu nesmírnou bolest, bezmoc a nemožnost jakkoli ovlivnit svůj pád, udělat něco, cokoli. Probouzí se hrůzou a bolestí. Ví, že znovu už neusne. Mezi prázdnými lahvemi najde jednu nedopitou. Odšroubuje uzávěr a dlouhým lokem ji vyprázdní. Aspoň na chvíli otupí bolest. Sedí ve tmě. Nerozsvítí. Už několik měsíců nezaplatil elektřinu. Nevybírá poštovní schránku, takže nečetl upomínky a varování. Odpojili mu elektřinu. Je mu to jedno. Ven už moc nevychází. S lidmi se přestal stýkat už dávno. Žije ještě? Přežívá. Úzkost, deprese a strach se místo lidí staly jeho každodenními společníky. Na Silvestra si řekl, že to ještě jednou zkusí překonat. Kdy jindy, když ne teď. Má jasno. Jestli se nic nezmění, zastřelí se. Takhle živořit nechce. Už ne. Ztratil všechno. Nic pro něj nemá význam. Bezedná prázdnota, smutek a strach pozřely vše, co měl. Všechno, kým byl. Sám sobě dal poslední šanci. Jinak to skončí.

* * *

O tom, že každá prožitá stresová událost má na člověka nějaký vliv, není pochyb. Pokud stresová událost dosahuje takové síly a intenzity, že přesahuje běžnou lidskou zkušenost, hovoříme o traumatické události a traumatu. Díky intenzitě nestačí člověku k zvládnutí běžné zvládací mechanismy a vesměs dochází k narušení psychiky. Podstatná je zde nejen sama prožitá hrůza, ale také doprovodný pocit krajního ohrožení, naprosté bezmoci či úplného přemožení.

Příčiny traumatu mohou stát „mimo člověka“, kdy se jedná např. o přírodní katastrofy (zemětřesení, požáry, záplavy či tsunami, tajfun, sopečná erupce apod.). Za mnoha traumatickými zážitky však stojí člověk – zde se jedná o pokus o přepadení, únos, týrání, věznění, teroristický útok, pokus o vraždu, znásilnění, válečný konflikt, ale i o dramatickou nehodu, průmyslovou havárii apod. Traumatizující přitom může být nejen samotný prožitek, ale v řadě případů i pasivní přítomnost u dané události.

Přestože v případě traumatu je podstatná hrůzná událost mimo obvyklé prožitky, důležitý je vždy také konkrétní člověk, jeho individuální dispozice a odolnost. Duševní porucha se tedy nemusí objevit u každého, kdo prožil nějaké trauma.

Negativních dopadů prožitého traumatu na duševní i tělesné zdraví může být více. Příběhem jsme se zastavili u jedné z duševních poruch, která už ve svém označení přímou souvislost s prožitým traumatem zahrnuje. Jedná se o POSTTRAUMATICKOU STRESOU VOU PORUCHU.

Knihu koupíte na našem e-shopu.