Obtíže jsou jako zámky - a jejich řešením jsou klíče

Centrum pro krátkou rodinnou terapii (Brief Family Therapy Center, BFTC) v americkém Milwaukee, jehož nejslavnějším představitelem byl právě psychoterapeut Steve de Shazer, se v oblasti systemické a rodinné terapie stalo pojmem. Jak de Shazer ve své knize Klíče k řešení v krátké terapii hrdě prohlašuje, šlo o pracoviště soukromé, nezávislé a neziskové, které se rozhodlo vědomě izolovat od jiných skupin rodinných terapeutů, což mu umožnilo nebývalou tvořivost.

Zároveň podobně jako jiné systemické a rodinné terapie zdůrazňovalo práci s týmem a z ní plynoucí mnohostrannost terapeutických pohledů, kterou autor označuje jako „poly-okulární“ přístup. Právě taková mnohostrannost totiž odpovídá tomu, že obtíže klienta a jeho rodiny jsou komplexní a zahrnují řadu aspektů, které může nejlépe reflektovat právě skupina terapeutů, z nichž jeden pracujte s klientem nebo klienty a další se jako pozorovatelé skrývají za jednosměrným zrcadlem a jejich názor může být klientům zprostředkován.

Výsledkem byla takzvaná krátká terapie zaměřená na řešení, přičemž krátkost zde není definována ani tak počtem sezení, jako důrazem na to, že „v krátké terapii může bez ohledu na děsivost a složitost situace malá změna v chování jednoho člověka způsobit hluboké a dalekosáhlé rozdíly v chování všech zúčastněných osob“.

BFTC rovněž proslulo neustálou inovací vlastní práce a maximálním důrazem na její efektivitu, takže typické zásady přístupu zaměřeného na řešení znějí: „Když to není rozbité, nespravuj to.“ nebo „Když to funguje, dělej toho víc.“ Takhle pragmatičtí v BFTC byli.

Steve de Shazer (1940–2005) byl psychoterapeut a průkopník krátké terapie zaměřené na řešení, kterou vyvinul se svými kolegy v centru BFTC v americkém Milwaukee. Je autorem několika knih, které byly přeloženy do 14 jazyků. V češtině zaujal knihou Zázračná otázka (naposledy 2014). Na snímku se svou ženou psychoterapeutkou Insoo Kim Berg.

S tím souvisí nebývalý důraz na to, co funguje, co si klient přeje, co si představuje, že bude, až se v jeho životě stane „zázrak“, k jakým pozitivním výjimkám ve výskytu jeho obtíže u něj došlo. Proto zde také pacientem nikdy není člověk, ale jeho problém, jak de Shazer podotýká, a proto je klient vždy vnímán jako někdo, kdo není v odporu, a pokud některé terapeutické podněty (například v podobě návrhu domácího úkolu či experimentu) ignoruje, musí pracovník nabídnout jiné.

Kniha je protkána mnoha kazuistikami, jež připomínají napínavé a vtipné detektivní povídky. Je vhodná pro ty odborníky v oblasti pomáhajících profesí, kterým je blízká představa, že řešení je důležitější než analýza problémů – tedy pro ty, kdo raději odemykají dveře, než by zkoumali jejich zámky.

Ukázka:

6. Konstrukce problému

Problémy struktury cílů

Jakmile někdo požádá o pomoc zvenčí, podstata problému stejně jako potenciální vyléčení se stávají předmětem předefinování někým zvenčí, jako je například terapeut. Jakákoli vnější „intervence tudíž může od základů zformovat, co se z potíže stane“ (Emerson a Messinger, 1977, s. 128). Proto je cílem v terapeutickém přístupu orientovaném na řešení „pojmenování hry“. Bez cílů terapeuti ani klienti nevědí, zda byla terapie úspěšná, nebo selhala. Bez cílů mají terapeuti i klienti tendenci bloudit v těch samých kruzích, v nichž se o vyřešení svých obtíží neúspěšně snažili sami klienti. Jednoduché pravidlo: Terapeuti potřebují vědět, co nedělat. Co klienti doposud dělali, je obvykle nejlepší ukázkou toho, co nedělat. Jelikož ale klienti mají často potíže formulovat cíl, terapeuti potřebují konstruovat problém takovým způsobem, aby z něj cíl nebo vize budoucnosti vyvstaly.

Principy v základech techniky křišťálové koule (Erickson, 1954a; de Shazer, 1978a) umožňují klientům poznat, jak by mohl vypadat jejich svět, až se jejich problém vyřeší. To, co člověk očekává, že se stane, zabarvuje nebo „určuje“, co se děje a co se bude dít. Pokud člověk čeká, že se budou stále znovu dít tytéž staré věci, je pravděpodobné, že se jeho očekávání splní. Očekávání, že opakující se vzorec se bude opakovat, pomáhá rozvíjet očekávání neustálého opakování (Berger, Cohen a Zelditch, 1966). Změna nastane, jakmile se nějakým způsobem změní podmínky, ale proces sám o sobě generuje chování očekávání/udržení. Jelikož očekávání pomáhá určovat povahu následných událostí, je zřejmé, že chování se změní, když se změní očekávání.

Jakmile je defi nován cíl, rozvine se očekávání odlišné, mnohem slibnější budoucnosti a jsou umožněny i změny chování v současnosti. Budoucnost zasahuje do současnosti; tudíž cíl a důsledky jeho dosažení mohou „určit“ nebo formovat, co se stane příště. Proto je pro rozvoj úspěšného řešení zásadní otázka: „Jak poznáte, že problém je vyřešen?“

Jak ukazuje technika křišťálové koule, „pasování“ lze dosáhnout poměrně snadno v případě, že cíl a důsledky jeho dosažení stanovuje klient, a ne terapeut. Je jasné, že vytvářet a objasňovat toto očekávání je úkolem terapeuta, jelikož to se neobjevuje, pokud obtíž vytváří sebe samu.

PŘÍKLAD Lenoch v posteli

Tento krátký příklad ilustruje spojení mezi obtížemi, konstrukcí problému, potenciálním řešením a cíli a úkoly, které jsou vytvořené za účelem dosažení řešení.

Na čtvrtém sezení Jan, mladá nezaměstnaná žena, sdělila, že se cítí o 10 % lépe než před prvním sezením. Konstruovala svou obtíž jako všeobecnou nespokojenost: Všechno v jejím životě je šedivé, nic není černé ani bílé. Terapeutka se zajímala o směr, jímž se terapie, která neměla po prvních třech sezeních vyjasněné žádné cíle, bude ubírat. Zeptala se Jany, jak pozná, že se věci dostatečně zlepšily a o kolik lepší by mohly být. Jan odpověděla, že když je bez zaměstnání, může očekávat jen 35 %. Terapeutka se pak Jany zeptala, co by dělala jinak, kdyby se cítila o 35 % lépe.

Jan tedy popsala svou ranní rutinu. Zůstává v posteli ležet dvě hodiny po zazvonění budíku, který je nařízen na 8:00 nebo 9:00. Prohlásila, že kdyby se cítila o 35 % lépe, pak by jako „normální lidé“ (1) vstávala mezi 6:00 a 8:00. Také řekla, že by byla schopna (2) lépe si organizovat domácnost a denně uklízet, místo aby to odkládala, což má za následek, že uklízí jednou za měsíc. Nemá prý vůli dělat věci, které dělat chce, ale věří, že by jí tyto aktivity pomohly cítit se natolik dobře, že by (3) se vrátila ke svému každodennímu plavání.

Terapeutka nyní měla dost informací, aby Janě navrhla domácí úkol postavený na těchto cílech: (1) vstávat mezi 6:00 a 8:00 a (2) organizovat si domácí práce a dělat je. Oba cíle Jan považovala za „dobré“, jelikož jí umožňovaly vrátit se k plavání. Poté, co klientka vyjádřila ochotu spolupracovat, terapeutka pověděla Janě o „řešení“. To jednoduše spočívalo ve spojení obou cílů. Zaprvé terapeutka Janě upřímně pověděla, že se jí líbí, že Jan zůstává v posteli dvě hodiny po zazvonění budíku, a navrhla jí, aby na tom nic neměnila. Místo toho Janě navrhla, aby si nařídila budík na 6:00 a pak zůstala v posteli. Jestliže ovšem bude v posteli ještě v 8:01, bude pak muset, jen co vstane, dvě hodiny uklízet, dokonce i kdyby si musela práci vymyslet. Jelikož Jan očekávala, že se dozví, že si má dát studenou sprchu, ulevilo se jí a byla s tímto návrhem spokojená.

Struktura těchto úkolů je poměrně jednoduchá. Jestliže Jan vstane do 8:00, pak může dělat, co chce a potřebuje, ale teď to nedělá, a jestliže vstane po 8:01, pak se „potrestá“ tím, že udělá, co chce a potřebuje, ale teď to nedělá. V obou případech udělá něco pro sebe. A může to pro ni mít přínos navíc: Vstane-li dříve, bude mít více času a může tak jako tak udělat domácí práce. V každém případě může volný čas využít pro plavání.

Klíče k řešení v krátké terapii koupíte na našem e-shopu