Pusťme se s Marií Montessori do Objevování dítěte

„Přesvědčili jsme se, že dítě má potřebu pozorovat, reagovat, učit se, soustředit se, pracovat samostatně a samo, čas od času také zanechat veškeré činnosti a být tiše. Snažili jsme se to jasně popsat a troufáme si s veškerou zodpovědností tvrdit, že představy o tom, že malé dítě odpočívá, je-li mimo místo určené pro jeho vzdělávání, jsou zcela mylné.

Proto by mělo být naší povinností dítě usměrňovat a citlivě vést, chránit jej, aby svým úsilím neplýtvalo na neužitečné činnosti, při kterých maří svou energii v instinktivním hledání nových vědomostí a poznatků. To může být zdrojem nervových poruch dítěte a překážkou v jeho vývoji.

Vzdělávání a výchova i malého dítěte nemá směřovat k jeho přípravě na školu, ale na život.“

To jsou slova Marie Montessori (1870-1952), která shrnují její přístup k pedagogice. Tento přístup ale není založen na teorii, ale na bohaté praxi. Velkou část jejích prací tvoří výklady pozorování dětí, popisy pedagogických experimentů a jejich zdůvodňování.

Systém montessoriovské pedagogiky vychází z poznávání potřeb malého dítěte, učí rozvíjet jeho přirozené schopnosti a smyslové vnímání. Kniha Objevování dítěte nejenom, že vysvětluje vědecké základy autorčina přístupu, ale seznamuje i s metodami a nástroji, které rozvoj jednotlivých vloh (souvisejících např. s pohybem, vnímáním, psaním, čtením, řečí, počítáním, kreslením, hudbou či náboženstvím) podporují a usměrňují.

Kniha Objevování dítěte vyšla poprvé již v roce 1909, ale v průběhu následujících desetiletí se dočkala mnoha a mnoha nových vydání a autorka ji neustále upravovala a rozšiřovala.

Ukázka:

Praktická pozorování

První námitka, kterou vznesli zastánci klasického, direktivního systému, zněla, že pokud dovolíme dětem volný pohyb, rozhází stoly a židle, budou hlučet a rámusit. Tento zastaralý postoj je však důsledkem předsudku. Lidé také věřili tomu, že by se novorozeňata měla pevně zatahovat do plenek, že děti, které se batolí a učí chodit, by měly být posazeny v chodítku. Stejně tak je nutné, aby těžké školní lavice byly navíc ještě připevněné k podlaze. To vše vyplývá z přesvědčení, že by děti měly být důsledně vedeny ke kázni, pořádku a disciplíně. Proto by také měly děti zaujímat v lavicích určitou pozici a setrvávat v ní po celou dobu výuky.

Mohlo by vás také zajímat: Jean Piaget - Psychologie dítěte

Lehké stolky, židle a křesílka, které lze snadno přemístit, však umožňují dětem vybrat si takovou pozici, jaká jim vyhovuje. Děti si mohou udělat pohodlí a zvolit si i sedací nábytek. I to je jeden ze znaků vnitřní svobody, a patří proto mezi výchovné prostředky. Když dítě svými nemotornými pohyby převrátí s hlukem židli, je to očividný důkaz špatné koordinace. Obdobný neobratný pohyb by mezi těžkými lavicemi zůstal nepovšimnut. V našem případě má však dítě možnost opravit sebe samo a naučit se korigovat své pohyby. Když si to vyzkouší, získá pozitivní podnět. Židle a stolky pak zůstanou tiše stát na svých místech. Když si dítě tento poznatek zafi xuje, můžeme konstatovat, že se naučilo koordinovat své pohyby. Současně praktikovaný systém ve školách však dosáhne pravého opaku. Tiché dítě, nehybně usazené v lavici, je sice důkazem vyžadované kázně, ale mlčení a klid toho druhu neumožňují dítěti naučit se pohybovat s lehkostí a jistotou. Konečný výsledek je, že v jiném prostředí svrhává dítě lehké předměty. Na rozdíl od toho v našich Domech dětí se dítě naučí, jak se chovat a pohybovat mezi předměty s přirozenou lehkosti, což je dovednost užitečná i mimo školu. A tak, přestože je stále dítětem, umí se chovat přirozeně a odpovídajícím způsobem.

Učitelka v milánském Domě dětí používala dlouhou poličku, instalovanou vedle okna. Na ní byly vystaveny krabice s kovovými vkládacími tvary, které se používají v prvních hodinách kreslení (o této pomůcce se zmíním později). Protože polička byla příliš úzká, občas došlo k tomu, že při vybírání pomůcek z jedné krabice nějaká jiná spadla na zem a kovové předměty se s velikým hlukem rozsypaly. Učitelka se rozhodla, že nechá polici upravit, ale truhlář si dával na čas. Mezitím se však děti naučily manipulovat s předměty tak opatrně, že krabice přestaly padat i přes vratké umístění. Dovednost, jakou si při manipulaci s těmito předměty děti osvojily, bohatě vyvážila všechny předešlé nepříjemnosti s hlukem a nepořádkem okolo nevhodně umístěných pomůcek. Z toho vyplývá, že manipulace s jednoduchými a vhodnými předměty může pozitivně přispět k rozvoji zručnosti a dovednosti dětí. Když jsem výše uvedený jev popsala a opakovaně ověřila na dalších pokusech, závěry se jevily tak jednoznačně a logicky prosté a řešení tak jednoduché jako problematika Kolumbova vejce.

Knihu můžete koupit na našem e-shopu.