Co nás nezabije, to nás posílí!

Koupit na e‑shopu

Traumatická událost, která rozbíjí náš dosavadní život, nemusí nutně znamenat zkázu. Pokud se člověku podaří najít v sobě silné stránky a přínos celé události, získat podporu svého okolí, vybudovat si nový život na základech toho starého, může vyjít z nepříznivé události posílen a obohacen, s novými životními hodnotami a cíli. Pro tento proces, který je sice náročný, nezřídka bolestný, ale možný, používá Stephen Joseph pojem posttraumatický růst. V duchu tradice pozitivní psychologie nabízí pohled, v němž trauma jako nedílnou součást života lze vnímat jako příležitost ke změně a osobnímu růstu.

Kniha je určena terapeutům pracujícím s traumatizovanými klienty, i všem, kteří sami prožili nepříznivou událost, potýkají se s příznaky posttraumatické stresové poruchy a hledají nemedicínský přístup k jejich zvládání.

Stephen Joseph je britský psycholog, původem ze Severního Irska, psychoterapeut se specializací na zvládání traumatu a pozitivní psychologii, spoluzakladatel Centra pro trauma, resilienci a růst v Nottinghamu.

Knihu koupíte na našem e-shopu

Ukázka:

Shell shock

Právě v té době se s I. světovou válkou téma traumatu otevřelo hlubšímu psychiatrickému zkoumání.

Psychiatrie byla tehdy jako obor stále v plenkách a byla pova žována za okrajovou oblast medicíny. Po válečných zkušenostech si však získala mnohem větší vážnost. Z dějinného hlediska hrála zásadní roli v utváření významu traumatu válka.

Během války se mladí muži zapisovali do armády a byli posíláni na frontu s omezeným výcvikem a velmi malými znalostmi toho, co je tam čekalo. Měsíce a měsíce byli pod palbou vybuchujících granátů, obehnáni v zákopech s děsivými výjevy a zvuky smrti. Wilfred Owen ve své nejznámější básni „Dulce et Decorum Est“ popisuje hrůzu, když při plynovém útoku viděl umírat svého druha:

Jako pod hladinou zeleného moře, viděl jsem ho tonoucího.
 Ve všech snech, před mými bezmocnými zraky,
 se na mě vrhá, chroptící, dusící se, tonoucí.

Muži přicházející z fronty a pronásledovaní těmito zkušenostmi byli posíláni na nově otevřená neurologická oddělení, aby si několik dní odpočinuli, a pak byli „jako noví“ odesíláni zpět na frontu. Pro mnohé z těchto mladých mužů byl život na frontě nad jejich síly. Někteří se snažili utéct; jiní se začali chovat nevypočitatelně. Neschopnost plnit své válečné povinnosti vlivem strachu byla vnímána jako zbabělost. Výsledkem bylo, že několik set vojáků bylo odsouzeno za zbabělost či dezerci a zastřeleno popravčí četou. S tím, jak se četnost takového chování zvyšovala, však začalo být zřejmé, že plně rozvinutá epidemie je na spadnutí. Čím dál víc nemocničních postelí se plnilo vojáky sužovanými nočními můrami o tom, čeho se stali svědky, a tak začalo být jasné, že jejich symptomy vyžadují léčbu.

Důstojník Lékařských sborů Královské armády, Arthur Hurst, popsal případ třiadvacetiletého vojáka, vojína M., který přišel o řeč. Vojín M. byl umístěn do nemocnice v Anglii a neměl tušení, kdo a kde je, a jako dítě si hrál s hračkami. O dva roky později uprostřed noci pocítil, že mu něco přeskočilo v hlavě, jeho schopnost řeči se mu vrátila a on začal normálně mluvit. Pro vojína M. to bylo, jako by se z fronty vrátil teprve před pár dny. Předchozí dva roky si vůbec nepamatoval.

Válečný úřad nebyl v záplavě takových zpráv schopen tuto podivnou epidemii vysvětlit.

V roce 1915 Charles Myers, doktor Lékařských sborů Královské armády, poprvé použil pojem shell shock (posttraumatický válečný šok) v článku pro lékařský časopis Lancet. Popisoval případy tří vojáků, jejichž zranění byla způsobena v blízkosti vybuchujících granátů. Jedním z těch tří byl dvacetiletý vojín, který uvízl v ostnatém drátu. Zasypaly ho horké kovové úlomky granátu, ale on vyvázl bez zranění, nebo tak se to v té chvíli aspoň jevilo: O několik týdnů později trpěl mimovolným třesem, záchvaty pláče a ztrátou paměti. Myers došel k závěru, že hluk vybuchujících granátů spustil jakýsi „nepokoj mozkových molekul“.

Jiný lékař, R. G. Rows, dál rozvinul koncept posttraumatického válečného šoku a dohadoval se, že je důsledkem mikroskopických lézí v mozku způsobených atmosférickým tlakem vybuchujících granátů. V roce 1916 ve svém referátu předložil popis reakcí na válečném poli, které se překvapivě podobaly těm, jež si dnes spojujeme s PTSP:

Tělesné projevy zvláštních emocí, jako je strach nebo děs, dlouhodobě přetrvávají bez výrazných změn. Tento stav je obvykle spojován s emočním stavem vyvolaným neustálým pronikáním nějaké minulé události do paměti... [Vojáci] vědí, že jsou podráždění, že nejsou schopni se o něco zajímat ani udržet pozornost u daného tématu... To všechno je pro ně velmi reálné a vede k úzkostnému stavu, který se zvyšuje s jejich neschopností svému rozpoložení rozumět.

Pojem shell shock se šířil jako požár. Přesto se o příčinách tohoto stavu dále diskutovalo stejně jako v případě „železniční páteře“. Zůstávalo otázkou, zda je shell shock tělesná, či psychická porucha: je způsoben tělesnými účinky otřesu mozku, nebo emočními faktory jako únava, hlad a stres z války?

Rowsovo vysvětlení kladoucí důraz na tělesné faktory, že shell shock je způsoben atmosférickým tlakem, se brzy stalo terčem kritiky. S rostoucím počtem vojáků diagnostikovaných touto poruchou začalo být zřejmé, že mnozí z nich nebyli vybuchujícím granátům vystaveni. Alternativní vysvětlení navrhl psychiatr W. H. Rivers. Dospěl k závěru, že mnozí civilisté, kteří se zapojili do válečných aktivit, byli vycvičeni příliš rychle, a v důsledku toho si nevybudovali dostatečné psychické obrany proti zákopové válce. Rivers a několik dalších lékařů zastávali humánní metody léčby, ale převažoval odsuzující názor, že vojáci mají slabou vůli nebo jim chybí mravní pevnost a že potřebují tvrdší disciplínu. Postoje k vojákům trpícím posttraumatickou válečnou poruchou byly převážně nesoucitné a léčba byla drsná.

Nicméně skutečnost, že shell shock postihoval rostoucí počet vojáků, si vynutila přehodnocení tohoto problému. Jejich symptomy již nadále nešlo přisuzovat nedostatečné mravní pevnosti. Během bitvy o Somme, kdy britské zákopy opouštěly tisíce a tisíce vojáků a směřovaly k německé linii, byli mnozí rozcupováni pod palbou kulometů, uvízli v ostnatých drátech nebo je granáty rozmetaly na kusy. Během několika dní bylo 55 000 zraněných a 19 000 mrtvých. Jak bylo uvedeno dříve, vysvětlení založené na atmosférickém tlaku ztrácelo svou platnost; až příliš mnoho z těch, kteří byli přijati do psychiatrické léčby, nebylo vystaveno vybuchujícím granátům. Pozornost se nyní obrátila k psychologickému vysvětlení.

Než válka skončila, vědci se obecně shodovali, že reakce na bitevní pole byly přímým důsledkem extrémních válečných stresorů a jako takové by měly být považovány za „normální“ psychické reakce mužů pod velkým tlakem, a ne za mravní selhání.

Znovu silně zaujatý traumatem se nyní mnohem starší Sigmund Freud vrátil k tématu ve své práci s vojáky. Do té doby si Freud vysvětloval sny jako splněná přání, která se vážou k vyhledávání slasti. Když však naslouchal vojákům a jejich líčení nočních můr, začal si uvědomovat, že tyto psychoanalytické teorie nepostihují to, čemu se tehdy říkalo válečná neuróza, vyznačující se obsedantními myšlenkami a nočními můrami obsahujícími děsivé bitevní scény. Znovu byl přinucen své myšlenky přehodnotit a zahrnout do nich nová pozorování, což přispělo k novému obratu v konceptualizaci traumatu.

Ve své knize z roku 1920, Mimo princip slasti, Freud navrhl, že opakované sny představují pokusy dosáhnout pocitu, že člověk stresující vzpomínky zvládá. Takové sny, uvedl, jsou formou „kompulzivního opakování“, v němž se mysl stále znovu vrací ke vzpomínkám, přepracovává je, aby transformovala traumatické zkušenosti v pozadí těchto vzpomínek.

V podobném duchu pozoroval významný francouzský psychiatr Pierre Janet, Freudův současník, že zdravé psychické fungování vyžaduje sjednocení vzpomínek na všechny stránky dané zkušenosti: jednání, myšlenky, emoce a vjemy. Jeho výzkum však naznačuje, že vzpomínky na traumatické zážitky se liší, protože jsou odštěpeny z vědomí a jsou prožívány jako niterné prožitky úzkosti, noční můry a flashbacky, které konsolidaci vzpomínek narušují. Léčba proto vyžadovala, aby byli pacienti schopni převést své traumatické vzpomínky do autobiografického vyprávění. Jak uvidíme, tato myšlenka zůstává v jádru teorií traumatu dodnes.

Druhá světová válka přinesla zavedení takových diagnostických pojmů jako válečná neuróza (zmiňovaná výše), stejně jako bitevní únava, bojové vyčerpání, posttraumatický syndrom a traumatofobie. Přibližně v té době zachycoval výzkum také opačné psychické reakce přeživších civilního traumatu. Dne 28. listopadu 1942 shořel bostonský noční klub Cocoanut Grove na popel. Smrtonosný požár zabil 492 osob a stovky dalších byly zraněny. Ve studii přeživších psycholožka Alexandra Adlerová uvedla, že po jednom roce asi polovina z nich stále zažívala noční můry, nespavost, úzkost, vinu za to, že přežili, a strach z ohně.

Do poloviny dvacátého století byly negativní účinky traumatu dobře zdokumentovány, ale neexistovala formální metoda, která by umožňovala zjistit účinky extrémního stresu na to, jak lidé fungují. To mělo teprve přijít. K tomu, aby vzniklo trauma, pro které by taková metoda byla potřebná, musela přijít devastace během války ve Vietnamu.

Knihu koupíte na našem e-shopu