Rozhovor s Evou Mohauptovou, autorkou knihy Týmový koučink

ROZHOVOR S EVOU MOHAUPTOVOU
 k vydání knihy Týmový koučink

Kdy a kde se s koučováním začalo? Jaká je jeho historie? 

Myslím, že se s koučováním začalo už velmi dávno, jen se to možná nenazývalo tímto teď populárním slovem. Kolegové, kteří se zabývají víc koučováním ve školách, našli třeba mnoho inspirativních myšlenek a velmi spřízněný postoj u Jana Amose Komenského ?. Koučink oficiálně začal ve sportu a rozšířil se do ostatních oblastí. V tuto chvíli je koučink obor s cechovními organizacemi, certifikacemi a akreditovanými kurzy.

Teambuilding už mnoho českých firem zná ze své zkušenosti. Jaký je rozdíl mezi týmovým koučinkem a teambuildingem? 

Když jsem se zabývala teambuildingem, zažívali jsme opakovaně skutečnost, že na výjezdu se skupina stmelila, začala lépe komunikovat, spolupracovat, lidé se na sebe více naladili. Nicméně po příjezdu do firmy se skupina rychle vrátila do původního rozpoložení a všechno bylo zase jako dřív. Na teambuildingu jsme začínali zapojovat prvky týmového koučování, ale chybělo systematické přemostění a propojení s realitou ve firmě. Týmový koučink se zabývá hlavně situacemi a realitou ve firmě, tým se rozvíjí a roste na pracovních tématech, na tom, jak je řeší, jak s nimi pracuje. Teambuilding umožňuje silnější zážitky, týmový koučink přináší posuny a změny, které lze velmi rychle využít v realitě firmy. Silnou výhodou procesu týmového koučování jsou opakovaná setkávání (cyklus setkání), která umožňují plynulý vývoj a zrání týmu. Takto lze realizovat zásadní změny plynule.

A co koučink a mentoring? 

Kouč je spíše průvodcem, partnerem, mentor je ten zkušený, který poradí. Jsou to odlišné druhy vztahu. Oba jsou kvalitní, oba mají svoje přínosy, ale různé. Kouč vede koučovaného k uvědomování si a používání vlastních zdrojů, zkušeností, vnímání sebe, zatímco mentor předává svou zkušenost a svoje best practice. Oba jsou odlišným způsobem užiteční.

Jaké typy problémů v pracovní skupině může pomoci týmový koučink řešit? 

Ten seznam by byl dlouhý – od napjatých vztahů přes neefektivní fungování po provázení změnou v obsazení, náplni nebo vizí. Podstatou týmového koučování není jenom řešit problém, ale hlavně hledání možností k růstu výkonnosti a spokojenosti. Okamžik, kdy přestáváme konečně řešit problémy a můžeme se věnovat vědomému rozvoji, je úžasný a je to důvod k oslavě. První, co potřebujeme udělat, je přesměrovat pozornost od problémů k cílovému stavu a na tom se shodnout. Výsledkem týmového koučování je posílení respektu ve skupině i k osobnímu systému – firmě. Podporuje způsoby, jak se domluvit, nasměrovat se ke stejnému cíli a jak spolupracovat efektivně a najít prostor pro aktivní a tvořivý přístup. Posiluje individuální odpovědnost a vnitřní motivaci lidí. Kolem toho se všechno točí.

V knize píšete: „Často je vyjasnění toho, co konkrétně chceme, nejdůležitější z celé diskuse. Když se shodneme, co chceme, je snadnější najít postup, jak toho dosáhneme.“ Proč je to tak složité? Každý za sebe je přece téměř vždycky přesvědčen, že ví, co chce… 

Tak tohle je jeden z nezajímavějších objevů pro lidi v procesu týmového koučování. Na začátku jsou všichni přesvědčeni, že je cíl jasný a všichni víme, co budeme dělat. Rádi se hned pouštíme do akce a najednou děláme různé věci, které vedou k různým cílům. Když se o tom začneme bavit, zjistíme, že si cíl dokreslujeme našimi touhami a zájmy, takže na konci skončíme s různými obrazy a přesto přesvědčeni, že jsou stejné. Z toho pramení různá nedorozumění a frustrace, že ostatní nedělají práci dobře. Zdá se to jednoduché, v praxi je to docela dřina sladit se opravdu jedním směrem a tím směrem napnout síly.

Najdou v knize rady pro práci se skupinou i vedoucí pracovníci? Nebo je týmový koučink disciplína, kterou nutně musí vést profesionál–kouč? 

Psala jsem knihu se záměrem, aby byla inspirací i pro manažery v jejich práci s týmy. Myslím, že v knize najdou podněty pro vlastní práci i limity, kdy je výhodnější využít profesionála.

V knize uvádíte spoustu konkrétních příkladů z praxe, což text výborně oživuje a určitě se čtenáři v některých příkladech sami najdou. Moc mě pobavila věta z jedné kazuistiky „My jsme nevěděli, že oni to nevědí.“, protože to je situace, kterou jsem sama mockrát zažila. Čím to je, že máme takový smysl pro vytváření domněnek? 

Když nám chybí informace, abychom si mohli utvořit svůj obrázek – představu o situaci, tak máme tendenci si ji domyslet. Je to nevědomý proces, každý se s ním potkal. Sama ho znám velmi dobře. Dobrou zprávou je, že se lze naučit nevytvářet si domněnky a raději se zeptat. To je velká úleva, protože naše hrůzné fantazie často předčí realitu. Rychlost procesů v dnešní době vyžaduje rychlou komunikaci. Jedna domněnka sdělená ráno kolegovi způsobí v poledne úvahy poloviny lidí o krachu firmy a odpoledne už všichni surfují po serverech nabízejících práci.

Jak dlouho už se koučování věnujete? Prošla jste si také fází, kdy jste byla koučována? 

Věnuji se koučování týmů od roku 2002. Koučink je pro mě postoj k životu, takže ho využívám pro svůj rozvoj. Naučil mě zaměřovat se na řešení, nikoliv na problém. Dřív jsem se potýkala se svojí kritickou myslí, koučink mě naučil, jak ji používat konstruktivně.

Co je pro Vás při koučování nejnáročnější, s čím se sama jako koučka musíte potýkat a vyrovnávat? 

Vlastně celá kniha je o tom, s čím jsem se kdy potýkala. Kapitolu „Jak se nezbláznit“ jsem z velké části sestavila z vlastních zkušeností, většinu z toho jsem někdy zažila.

V koučování a provázení týmů se někdy potkávám se situací, kdy neumím zařídit zázračným kouzlem happy end tam, kde je veliký rozpor a nevstřícnost, nerespektování se navzájem. Někdy si říkám, že by všechno bylo jednodušší, kdybychom uměli vědomě pracovat s uraženou ješitností nebo pocitem křivdy. Jak jedna moje kamarádka říká, že někdy je šťastný konec pohádky i věta: „Dopadlo to dobře, nevzali se.“

Co Vám osobně koučování týmů přináší? 

Týmy mě provázejí celou moji pracovní cestu. Vnímám práci s nimi jako svoje poslání. Přináší mi to radost a také pocit naplnění. Když jsem kdysi psala takový medailonek o sobě, uvědomila jsem si, že jsem ochutnala nebo dělala hodně adrenalinových sportů. Nakonec jsem zůstala u toho, co mě nejvíc baví - dobrodružství práce s týmy.

Více o knize Evy Mohauptové Týmový koučink 

Jitka Pourová
27. 2. 2013