Náš desátý Yalom hovoří k sobě!

Koupit na e‑shopu

Vtipné a často šokující vyprávění, nejen o tom, jak těžký může být lidský život, ale i o nejlepších plodech, které může přinést – lásce, rodině, přátelství. S Yalomem jako průvodcem mohou naše vlastní dni získat smysluplnost, ale hlavně radost.

V Hovorech k sobě Yalom otevírá téma psychoterapie a popisuje příběhy ze své psychoterapeutické praxe. K některým se vrací „jen tak“, k jiným například díky nečekanému náhodnému setkání s bývalým klientem. Nabízí lidské příběhy, nic více a nic méně. Jejich výběr je pestrý, podobně jako je pestrá Yalomova terapeutická praxe. Všechny Yalomovy klienty spojuje zájem o jeho knihy, proto se v jednotlivých příbězích setkáme s citacemi z jeho předchozích děl nebo s odkazy na ně.

Ukázka:

2

Jak být opravdový

Charles byl obchodní ředitel příjemného vzezření a to, co měl za sebou, bylo naprosto správné. Prvotřídní vzdělání na Andoveru, Harvardu a Harvardské obchodní škole; dědeček a otec, kteří byli úspěšní bankéři; a matka, která byla ředitelkou správní rady význačné ženské vysoké školy. A kolem sebe měl také správné věci: luxusní byt v San Francisku s panoramatickým výhledem od Golden Gate k Bay Bridge; krásnou manželku, uznávanou ve společnosti; půlmiliónový plat a kabriolet Jaguar XKE Convertible. A to všechno už ve věku sedmatřiceti let.

Jenže uvnitř nic správného neměl. Dusil se pochybnostmi o sobě samém, výčitkami a vinou, a zpotil se pokaždé, když na dálnici zahlédl policejní auto. „Volně plovoucí vina hledající hřích – to jsem já,“ vtipkoval. Jeho sny navíc byly neúprosně degradující: viděl sám sebe pokrytého rozšklebenými krvácejícími ranami a přikrčeného někde ve sklepě nebo jeskyni; byl pobuda, hulvát, kriminálník, podvodník. Ale třebaže se ve snech ponižoval, jeho svérázný humor vždycky probleskl.

„Čekal jsem ve skupině lidí, kteří měli dělat konkurs na roli ve fi lmu,“ popisoval mi svůj sen na jednom z našich prvních sezení. „Čekal jsem, až na mě přijde řada, a pak jsem docela dobře přednesl svůj úryvek. Režisér si mě pak znovu vyvolal z předsálí a pochválil mě. Nakonec se mě zeptal na moje předchozí role a já mu řekl, že jsem ve fi lmu nikdy nehrál. Bouchl rukama do stolu, vstal, zamířil pryč a cestou řval: ‚Nejste žádný herec. Vy herce hrajete.‘ Běžel jsem za ním a volal: ‚Když někdo herce hraje, pak hercem je!‘ Ale on se nezastavil a už byl hodně daleko. Křičel jsem co nejhlasitěji: ‚Herci hrají různé lidi. To přece herci dělají!‘ Ale bylo to zbytečné. Zmizel a já zůstal sám.“

Přečtěte si také
Stávám se sám sebou: Yalomovo bilancování

Zdálo se, že Charlesova nejistota je pevně zafi xovaná a nehne s ní nic, čeho dosáhl. Všechny pozitivní věci – úspěchy, povýšení a projevy lásky od manželky, dětí a přátel, skvělá zpětná vazba od klientů a zaměstnanců – jím rychle prošly jako voda sítem. Přestože jsme podle mého názoru měli dobrý pracovní vztah, neopouštělo ho přesvědčení, že pokouší moji trpělivost a nudí mě. Jednou jsem poznamenal, že má děravé kapsy, a ta věta mu připadala natolik trefná, že ji během naší práce často opakoval. Po mnohahodinovém zkoumání zdrojů jeho sebepohrdání a zkoumání všech obvyklých podezřelých – což bývají nevalné výsledky inteligenčních testů a zkoušky logického myšlení, neschopnost ubránit se šikaně na základní škole, akné v pubertě, nemotornost na tanečním parketu, sem tam předčasná ejakulace, obavy z nedostatečné velikosti penisu – jsme nakonec dospěli k primárnímu zdroji temnoty.

„Všechno začalo jednou ráno, když mi bylo osm let,“ vyprávěl Charles. „Můj otec, olympijský jachtař, jednoho šedivého větrného dne vyplul na malé plachetnici z Bar Harbor v Maine na pravidelnou ranní projížku a už se nevrátil. Ten den mi utkvěl v paměti: rodina ho vyděšeně vyhlíží, bouře zuří stále víc, matka neustále přechází sem a tam, následují telefonáty přátelům a pobřežní stráži, očima visíme na telefonu, který ležel na kuchyňském stole pokrytém červeným kostkovaným ubrusem, všichni se stále víc děsíme burácejícího vichru a večer se blíží. A ze všeho nejhorší byl nářek mojí matky druhý den brzo ráno, kdy jí zavolala pobřežní stráž a oznámila, že našli jeho prázdný člun obrácený dnem vzhůru. Otcovo tělo se nikdy nenašlo.“

Charlesovi stékaly po tvářích slzy a pohnutím mu zadrhával hlas, jako by se to všechno stalo včera a ne před osmadvaceti lety. „To byl konec našich dobrých časů, konec otcových vřelých objetí a chvil, kdy jsme házeli podkovou a hráli čínskou dámu a monopoly. Myslím, že tehdy jsem si uvědomil, že už nic nebude jako dřív.“

Charlesova matka truchlila až do konce života a nikdy se neobjevil nikdo, kdo by jeho otce nahradil. Ze svého hlediska se stal sám sobě rodičem. Ano, být selfmademanem mělo své dobré stránky: vlastní přičinění může ohromně posilovat sebejistotu. Jenže je to osamělá práce a Charles často uprostřed noci bolestně toužil po hřejivém domácím krbu, který tak dávno vychladl.

Před rokem se na nějaké dobročinné akci Charles sešel s Jamesem Perrym, podnikatelem v oboru pokročilých technologií. Spřátelili se a po několika schůzkách James nabídl Charlesovi atraktivní řídicí pozici v podniku, který rozjížděl. James byl o dvacet let starší a nadělal peníze na počítačových technologiích, ale ačkoli nashromáždil velké jmění, nemohl podle vlastních slov vystoupit ze hry, takže nadále zakládal nové společnosti. I když byl jejich vztah složitý – byli přátelé, zaměstnavatel a zaměstnanec, mentor a chráněnec –, Charles a James se s tím vypořádali s noblesou. Jejich práce vyžadovala hodně cestování, ale kdykoli byli oba ve městě, pokaždé se večer setkali, aby si dali skleničku a popovídali si. Hovořili o všem: o společnosti, konkurenci, nových produktech, osobních problémech, své rodině, investicích, současných fi lmech, plánech na dovolenou, o všem, co jim prolétlo hlavou. Charles si těch důvěrných schůzek velmi považoval.

Právě tehdy, brzy po seznámení s Jamesem, mě Charles poprvé kontaktoval. Možná se zdá paradoxní vyhledat terapii v radostném období růstu pod dobrou patronací, ale vysvětlení bylo nasnadě. Péče a otcovský přístup, které od Jamese získával, oživily Charlesovy vzpomínky na otcovu smrt a donutily ho více si uvědomovat, oč přišel.

V průběhu čtvrtého měsíce terapie mi Charles zavolal a naléhavě žádal o setkání. Objevil se u mě v ordinaci bledý jako stěna. Pomalu došel ke křeslu, opatrně se posadil a podařilo se mu vypravit jen dvě slova: „Je mrtvý.“

„Charlesi, co se stalo?“

„James je mrtvý. Rozsáhlá mrtvice. Okamžitá smrt. Jeho vdova mi řekla, že byla na pracovní večeři se členy správní rady, a když přišla domů, našla ho bezvládného v křesle v obývacím pokoji. Kristepane, vždy ani nebyl nemocný! Tohle absolutně nikdo nečekal.“

„To je strašné. To pro vás musí být hrozný šok…“

„Jak to popsat? Nedokážu najít slova. Byl to tak dobrý člověk, byl ke mně tak laskavý. Byl jsem tak poctěný, že ho znám. Já to věděl! Celou dobu jsem věděl, že je to příliš krásné, než aby to vydrželo! Je mi strašně líto jeho ženy a dětí.“

„A mně je líto vás.“

Následující dva týdny ke mně Charles chodil dvakrát až třikrát týdně. Nemohl pracovat, špatně spal a při našich sezeních často plakal. Zas a znovu mluvil o tom, jak si Perryho vážil a jak nesmírně je vděčný za čas, který spolu strávili. Vynořila se bolest ze ztrát utrpěných v minulosti, nejen otce, ale i matky, která už byla přes tři roky mrtvá. A také Michaela, přítele z dětství, který zemřel v sedmé třídě, a Cliffa, táborového rádce, který zemřel na prasklou mozkovou výdu . Charles zas a znovu mluvil o šoku.

„Pojďme se na váš šok pořádně podívat,“ navrhl jsem. „Z čeho se skládá?“

„Smrt je pokaždé šok.“

„Pokračujte. Povídejte mi o tom.“

„To je přece naprosto jasné.“

„Vyjádřete to slovy.“

„Bum, a život je pryč. Prostě jen tak. Není kam se schovat. Nic takového jako bezpečí neexistuje. Pomíjivost… život je pomíjivý… věděl jsem to… Vědí to přece všichni. Ale nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Nikdy jsem o tom nechtěl přemýšlet. Jenže Jamesova smrt mě přiměla na to myslet. Nutí mě k tomu, pořád. Byl starší a věděl jsem, že zemře dřív než já. Prostě mě to nutí postavit se všemu čelem.“

* * *

Více o knize Hovory k sobě a dalších knihách Irvina Yaloma.