Nová bylinková pohádka Daniely Krolupperové už Jde sem lesem.

Každá z deseti kapitol je ve znamení jedné bylinky, kterou v úvodu představí velmi zdařilá názorná ilustrace s popisem několika charakteristických vlastností včetně léčivých účinků. Po přečtení příběhu si upevníte získané znalosti o bylince pomocí otázek a odpovědí v závěru kapitoly. Knihu obohatila ilustracemi opět Eva Chupíková, stejně jako předchozí Rybí sliby, Zákeřné keře nebo Mizící hmyzíky.

Knihu koupíte na našem e-shopu..

Ukázka:

Lesní cesta zmizela a Toník měl z marného chození na patě velký puchýř. Pata bolela. Toníka najednou úplně opustily síly. Posadil se na pařez, opřel o něj bandasku a dal se do pláče. Vůbec netušil, že sedí hned vedle skřeta, který byl tou dobou, ostatně jako každé všední dopoledne, neviditelný.

Skřet si znechuceně odsedl, neboť dětský pláč se řadil mezi zvuky, které poslouchal obzvláště nerad. „Teď brečíš,“ říkal si v duchu přísně, „tak to jsi neměl kopat do bandasky!“

Jenomže Toník ho ani neviděl, ani neslyšel, takže se chudák ani nemohl z vlastní chyby poučit.

Ještěže všechna nadpřirozená stvoření nejsou zlá ani příliš přísná. Toníka znenadání cosi pohladilo po kotníku. Zvedl uplakané oči a uviděl skřítka. Maličkého skřítka, který před sebou pevně držel úzký list. Byl za ním celý schovaný, ale vystrkoval hlavičku a pokukoval po Toníkovi. Toník na něj nevěřícně zamrkal. Nejspíš se mu něco zdá! Ale skřítek ho znovu pohladil po kotníku a řekl uklidňujícím hláskem: „Nebreč, to se zahojí.“

„Prosím?“ vykoktal Toník.

„Ten puchýř, jestli dovolíš,“ vysvětlil skřítek a ukázal na Toníkovu rozbolavělou patu. Potom se sklonil a opatrně vložil list mezi botu a holou kůži.

„Neboj, list je úplně čistý, žádnou nákazu ti do rány nezanese,“ pravil skřítek doktorským hlasem. Toník se pořád ještě nezmohl na jediné slovo. A tak skřítek pokračoval: „Moje bylinka se jmenuje jitrocel. Pomáhá na odřeninky, puchýře a v sirupu taky proti kašli.“

„Aha,“ odpověděl Toník. Pak dodal: „Děkuji.“ A představil se: „Já jsem Toník.“

„Já skřítek z jitrocele,“ řekl na to skřítek a jakoby se maličko uklonil.

„Ty bydlíš v lese?“ zeptal se. Toník zavrtěl hlavou.

„Vidíš, já taky nejsem zdejší. Totiž, nejsem lesní skřítek. Moje bylinka roste na louce kousek od lesa. Ale uslyšel jsem tě plakat, tak jsem vyrazil sem, jestli tu náhodou někdo nepotřebuje pomoc.“

„Ty jsi hodný,“ řekl mu Toník. „Já tedy pomoc potřebuji. Ten puchýř, to nic není. A taky jsi mi ho svojí bylinkou nejspíš už vyléčil. Já hlavně potřebuji najít cestu ven z lesa. Ztratil jsem se.“