Umění být Ericha Fromma rozšiřuje řady edice Klasici

Když v letech 1974-1976 pracoval Erich Fromm na svém asi nejslavnějším díle Mít, nebo být, napsal mnohem více kapitol, než kolik jich bylo skutečně užito v knize, jež poprvé vyšla v roce 1976. Některé z nich obsahuje právě tento svazek. Pojednávají o „cestě k bytí“, jež může člověka naučit „umění být“. K němu ho dovedou láska, rozum a tvůrčí aktivita, které – na rozdíl od majetkových předmětů, jež se užíváním spotřebovávají – sdílením a užíváním rostou a znásobují se. Fromm rovněž varuje před představou, že osvícení můžeme dosáhnout bez úsilí, a před vírou, že život lze žít bez bolesti. Jeho cesta k sebeuvědomění a blahu je založena na psychoanalýze a meditaci.

Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Fromm v roce 1933 emigroval do Spojených států. Konec života strávil ve Švýcarsku. V Portále vyšly jeho knihy Strach ze svobody a Umění milovat.

Knihu můžete zakoupit na našem e-shopu.

Ukázka:

„Žádné úsilí, žádná bolest“

Jinou překážkou při učení se umění být je zásada „žádné úsilí, žádná bolest“. Lidé jsou přesvědčeni, že všechno – dokonce i ty nejnesnadnější úkoly – by se mělo zvládnout bez jakéhokoli úsilí anebo jen s úsilím nepatrným. Tato zásada je tak populární, že zřídkakdy vyžaduje další vysvětlení.

Podívejme se na celkovou metodu vzdělávání. Přesvědčujeme naše mladé lidi, přímo je prosíme, aby dosáhli vzdělání. Ve jménu „sebevyjádření“, „antivýkonnosti“, „svobody“ pořádáme každý kurz tak, aby byl co možná snadný a příjemný. Jedinou výjimkou jsou přírodní vědy, kde je reálný výkon úmyslem a kde nikdo nemůže předmět zvládnout ve „snadných lekcích“. Avšak ve společenských vědách, umění, literárních kurzech, a to od základních po vysoké školy, tato tendence existuje. Usnadněte si to a nedělejte si s tím starost! Profesora, který trvá na tvrdé práci, nazývají „autoritářským“ nebo staromódním.

Příčiny tohoto současného směru není těžké odhalit. Vzrůstající potřeba techniků, polovzdělanců pracujících ve službách průmyslu, od úředníků k nižším vedoucím, vyžaduje lidi s povrchními znalostmi, jak je poskytují naše vysoké školy. Zadruhé, celý náš sociální systém spočívá na víře, že nikdo není nucen dělat to, co dělá, ale že to dělá rád. Toto nahrazení otevřené autority autoritou anonymní se projevuje ve všech oblastech života: síla se maskuje souhlasem, souhlas se navozuje metodami masové sugesce. Z toho vyplývá, že i studium by se mělo pociťovat jako příjemné, nenásilné, tím spíše v oblastech, kde je minimální potřeba opravdových znalostí.

Idea učit se bez úsilí má ještě jiný kořen – technický pokrok opravdu snížil množství fyzické energie nutné pro výrobu zboží.V první průmyslové revoluci byla fyzická energie zvířat a lidí nahrazena mechanickou energií strojů. Ve druhé průmyslové revoluci bylo přemýšlení a memorování nahrazeno stroji až po velké počítače. Toto osvobození od tvrdé práce se zakouší jako největší dar moderního „pokroku“. A dar to je – za předpokladu, že se takto osvobozená lidská energie bude věnovat jiným, vznešenějším a tvůrčím úkolům. K tomu však nedošlo. Osvobození od těžké práce mělo za následek vznik ideálu naprosté lenosti a zděšení, že by se mělo vyvinout nějaké skutečné úsilí. Dobrý život je život bez námahy; nezbytnost tvrdého úsilí se považuje takřka za středověký pozůstatek a člověk k němu sáhne, jen když je skutečně donucen, nikdy dobrovolně. Do obchodu vzdáleného dva bloky jedete autem, abyste se vyhnuli „námaze“ dojít tam pěšky; prodavač v obchodě vyťuká na kalkulačce tři číslice, aby si ušetřil mentální úsilí sečíst je z hlavy.

K zásadě žádného úsilí se vztahuje zásada žádné bolesti. I ta je poznamenána strachem: za všech okolností se uchránit bolesti, fyzického a zvláště mentálního utrpení. Éra moderního pokroku si činí nárok na uvedení člověka do zaslíbené země bezbolestné existence. Lidé si v sobě fakticky vyvinuli chronický strach z bolesti. Bolest se tu chápe v nejširším slova smyslu – nejen jako bolest duševní či fyzická. Bolestné je i přehrávat denně po celé hodiny stupnice, studovat předmět, který sice není zajímavý, ale nezbytný pro získání vědění, o něž se člověk zajímá; utrpením je sedět a studovat, ač by dotyčný šel raději na schůzku s přítelkyní nebo na procházku či pobavit se s přáteli. To jsou vskutku malé bolesti. Člověk je bohužel musí být ochoten přijmout zmužile a bez podráždění, pokud se chce naučit tomu, co je podstatné, a chce-li korigovat to, co je v jeho hierarchii špatné. Co se týče vážnějšího utrpení, musíme ovšem říci, že být šťasten je údělem jen mála lidí, zatímco trpět je údělem všech. Lidská solidarita vyplývá také z prožitého podílu vlastního utrpení na utrpení všech.