Chcete děti, které budou mít pro co žít? Spirituální výchova v rodině je kniha právě pro vás

Prof. Pavel Říčan, původním vzděláním teolog, vyučuje pedagogickou psychologii a jedna z jeho specializací je psychologie náboženství. V rozhovoru pro časopis Marianne osvětloval nezbytnost spirituální výchovy. „Každé dítě má své zvláštní radosti i bolesti a také tajemství a potřebuje vědět, že rodičům záleží na něm osobně, neboli teď je tady táta jen kvůli mně. Je to prostor pro důvěrnost. A také pro spirituální výchovu, které bez tohoto něco podstatného chybí. Tenhle nárok na čas se nedá ošidit.“ Člověk je podle něj přirozeně spirituální bytost a výchova ke spiritualitě je věcí nejen křesťanství. 

V knize Spirituální výchova v rodině, kterou napsal s doc. Pavlínou Janošovou, nenajdete kompletní návod a už vůbec není jediné a správné řešení. Spíše kniha pomáhá čtenáři vidět spirituální rozměr toho, co se v rodinách odehrává. Najít inspiraci pro situace, které jsou posvátné anebo docela všední či citlivé. Spirituální výchova nepředstavuje nějakou zvláštní rodičovskou aktivitu. Jde o celé rodinné soužití, sváteční, i to nejvšednější.

Další knihy Pavla Říčana

Ukázka:

Dá se odpuštění nařídit? Rodiče se o to někdy pokoušejí: „Už se nehádejte, podejte si ruce a odpusťte si.“ Výsledkem bývá paskvil – škodolibá spokojenost toho, který ubližoval, a hlubší pocit křivdy na straně toho bezbranného. Zle jsou na tom děti, pro které je „náboženskou povinností“ automaticky odpouštět všechno, zvlášť to, jak je, bezmocné, rok za rokem trýznili rodiče.

Dobrá vůle nestačí. Psychoterapeuti to znají: rodiče jsou dávno mrtví a dítě se od nich nemůže osvobodit, dokud si neuvědomí a neodžije všechnu bolest, kterou mu způsobili; teprve pak jim může opravdu odpustit a jít dál. To může vyžadovat dlouhou terapeutickou práci. Můžeme po člověku chtít, aby se nemstil, tím ostatně nejvíc ubližuje sám sobě, ale odpuštění musí být svobodné.

Svědomí má „fungovat“ i preventivně. Je samozřejmě nejlepší, když dítě předem usoudí, že by se určitým jednáním provinilo, a představí si i pocit viny a výčitky svědomí, které budou následovat, jestliže podlehne pokušení.

Když se děti ptají na Boha – ukázka z knihy

K popsanému zvnitřnění, tedy k vlastnímu vzniku svědomí, dochází na základě ztotožnění (identifikace) s modelovou osobou, kterou dítě miluje a kterou respektuje. Představa, že svědomí vypěstujeme přísnými tresty, že ty normy a hodnoty, o které jde, dítěti vštípíme příkazy a zákazy, je zcela mylná. Vtlouct se dá jen strach a nenávist, případně touha po pomstě. Rozhodující je silná, láskyplná citová vazba a dobrý příklad. Tím příkladem musí být projev svědomí u dospělého. Musí být jasné, že otázka dobra a zla je pro nás rozhodující, že se radujeme, když se nám podaří někomu pomoct, někoho potěšit a povzbudit nebo zabránit nějakému zlu – a že nás mrzí a opravdu trápí, když provedeme něco špatného, že se omluvíme a snažíme se o nápravu atd. Přímo ve vztahu k dětem se k tomu v rodině naskytne nejedna příležitost.

Knihu koupíte na e-shopu obchod.portal.cz.