Závist a žárlivost? I takto negativní emoce mají svůj smysl

Švýcarská psycholožka Verena Kast totiž tvrdí, že závist a žárlivost ohrožují naši sebehodnotu a izolují nás, protože pokud je potlačujeme, potlačujeme zároveň i svou vlastní tvořivost a utlumujeme svou energii - zkrátka se bojíme být sami sebou. Proto se v knize Závist, žárlivost a jejich smysl, která je už stým druhým přírůstkem do naší řady Spektrum, snaží pochopit, jak tyto pocity vznikají, hledá jejich příčiny a nabízí i terapeutické možnosti a podněty, jak se závistí a žárlivostí zacházet.

Další knihy Vereny Kast

Ukázka:

Docela běžná ukázka zacházení se závistí

Na slavnosti hrají dva muži na klavír. Oběma je kolem 35 let. Znají se, určitou dobu spolu i chodili do téže školy. Panuje dobrá nálada. Všem se mimořádně líbí, že se klavíristé ve hře střídají. Pak jeden zničehonic přestane hrát, řekne, že je to blbost, stoupne si k oknu a dívá se ven. Okatě se odtahuje od společné zábavy a dává najevo rozladěnost. Přítomní reagují určitým podrážděním, ale druhý klavírista hraje klidně dál, a tak se na událost zase zapomene.

Co se v tomto muži dělo? On sám o sobě řekl, že v sobě náhle pocítil prázdnotu, měl pocit hrozné nudy. Najednou mu bylo prostě „na zvracení“. Na otázku, co takový pocit mohlo vyvolat, odpověděl, že si všiml, že hru druhého klavíristy přijímali posluchači lépe než tu jeho, kolega se prý lépe trefi l do toho, co přítomní potřebují, měl větší potlesk.

A pak to z něj vyhrklo: „Já jsem vždycky jenom ten druhý. Měl jsem hrozný vztek na F. [druhého klavíristu], zdvihla se ve mně přímo vlna vzteku a ovládl mě pocit, že život je prostě nespravedlivý. Bylo to jako osten šílenství, byl jsem skoro bez sebe. V tu chvíli jsem měl fantazie (samozřejmě jenom docela krátkodobě), že mu otrávím nápoj nebo na ty jeho krásné ruce spustím víko klavíru. To pro mě bylo samozřejmě nepřijatelné, příliš primitivní, a tak jsem těm pocitům učinil přítrž. Řekl jsem si: Pryč s tímhle blbým ublíženectvím. A teprve pak jsem byl rozladěný, udělalo se mi zle (mimochodem nic jsem nepil) a potom – to byl vrchol: ten chlap za mnou ještě přišel, řekl mi, jak skvěle jsme se prý hraním navzájem podněcovali a že bychom teď mohli něco zaimprovizovat ve dvou, když už jsme tak sehraní! Vypadal smutně, že už hrát nechci. Ale dobře mu tak!“ Potom muž dodal: „Pravděpodobně vůbec nebyl smutný, v nitru nepochybně triumfoval!“

V této epizodě můžeme vidět běžný příklad dynamiky závisti: člověk prožívá pocit závisti jako osten, a tak závist vytěsňuje, což má nepříznivý účinek na něj samotného i na jeho vztah k ostatním lidem. Ne tak docela běžné je na našem příkladu to, že onen muž je tak zjevně schopen vylíčit, co se v něm dělo, a že se tak otevřeně přiznává k pomstychtivým fantaziím. Závist touží po pomstě – v tomto případě dokonce pomstě přímo destruktivní. Pomstěný člověk by byl zase tím silnějším, poslední vítězství by bylo jeho. Jistě, vždyť jed by kolegu otrávil a i to víko klavíru na prstech by mu přinejmenším způsobilo citelnou bolest. Velice jasně je na tomto vyprávění vidět, že ve chvíli, kdy tento muž svou závist, jež má koneckonců také aspekty sebetrýznění, zapuzuje pryč, vzniká celý nepříjemný zvrat nálady. Potlačovat závist tedy nemůže být řešení.

Jeho kolega nabízí z tohoto stavu východisko, což si sám možná ani neuvědomuje. Navrhuje společnou akci, při níž by v popředí byl spíše prožitek vzájemnosti než konkurence, nicméně bylo by možné i hravé soupeření. Závistivec v našem příkladu nemůže takové východisko přijmout. V dané situaci příliš intenzivně cítí závist. S tím je spojena intenzivní jistota vlastní porážky a příliš špatný pocit vlastní hodnoty. Návrh, který by za jiných okolností mohl vést k tomu, že od závisti se přejde ke konstruktivnímu soupeření, si závistivý naopak vykládá v duchu závisti: „Toho tak málo trápí závist, že může navrhovat udobření. Je si tak jist sám sebou, že je schopen přijít s tak pomateným návrhem. Nakonec bude triumfovat.“ Závidící člověk přisuzuje tomu, kdo závist vyvolal, triumf, jaký by chtěl mít pro sebe.

Zážitek, který vyvolal tuto dynamiku závisti, byl následující: Závistivý si všiml, že přítomní lépe přijímají hru jeho kolegy. Mohlo tomu tak být, ale právě tak se mohlo jednat jen o jeho dojem. V situacích, které vyzývají naši závist, nejsme objektivní. Pudí nás to, abychom výkon, vzhled a majetek druhých viděli jako zvětšovacím sklem, zatímco to své zmenšujeme. Možná tu jde o situaci, která se v závistivcově životě opakuje v závislosti na jeho komplexech. Na to by mohl poukazovat jeho výlev, podle nějž je on vždycky ten druhý. Tento jedináček v historii svého života nepochybně již mnohokrát zažil, že neměl postavení, které pro sebe pokládal za odpovídající.

Nedokáže se závistí zacházet. Umět s ní zacházet by znamenalo, že cítí, že by také rád měl to, co má druhý, ale dokáže se s tím vyrovnat (je to tak, jak to je), že je z toho smutný a klade si otázku, v čem může být se sebou spokojen a na jakých hodnotách mu záleží. Ale toho on schopen není. Vyvstaly v něm destruktivní fantazie a ty pak honem vytěsnil, protože je nemohl sloučit s představou o sobě samém, se svým sebepojetím, takže se se závistí cítil velice špatně. A tak se agrese obrátila i proti němu samému, odtáhl se od společnosti, dal najevo rozladěnost a svým chováním dosáhl toho, že lidem zůstala ona oslava v paměti jako slavnost, na níž F. (druhý klavírista) „klavírní hrou vzkřísil celé naše mládí“. O závistivcovi už nikdo nemluvil.

Knihu můžete koupit zde.