Vyvarujte se chyb při péči o lidi s demencí

Příručka se snaží pomáhat pečujícím, ať už profesionálům, nebo laikům, aby dokázali lidem, kteří trpí demencí, poskytovat takovou podporu a péči, která odpovídá jejich potřebám, tedy jim především umožňuje, aby svůj život žili tak, jak byli až doposud zvyklí, podrželi si nad ním kontrolu a zachovali si svou identitu. Kniha upozorňuje na chyby, kterých se pečující mohou dopouštět, často i v dobré vůli, jindy z nedostatku času nebo nedbalosti. Autorky podrobně procházejí všechna úskalí péče a snaží se nahlédnout nejrůznější situace, které v péči nastávají a které mohou vytvářet bariéry, ztěžovat situaci, bránit pochopení a porozumění nebo mohou i ubližovat. Jde o situace, které jsou ovlivněny neznalostí, nepozorností, zanedbáním, „slepotou“ vyplývající ze zavedené rutiny, ale i předsudky, mylnými předpoklady nebo například nadměrnou péčí.

Kniha je určena především profesionálním pečovatelům, pracovníkům v sociálních a zdravotních službách a studenty příslušných oborů, ale užitečné informace v ní naleznou i příbuzní osob s demencí.

Jutta König je znalkyně v oblasti sociálního práva a zdraví. Dr. Claudia Zemlin pracuje jako klinická psycholožka, gerontoložka, psychoterapeutka a vyučuje na Univerzitě Witten/Herdecke. Autorky vedou v Německu četné semináře na téma péče o lidi s demencí a poskytují v této oblasti poradenství.

Přečtěte si také: Péče o člověka s demencí - Průvodce pro rodinné příslušníky

Ukázka:

13. chyba: Pečuji tak, jak bych chtěl, aby bylo pečováno o mě

Rčení „Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ty jim!“ má i v přeneseném slova smyslu v mnoha situacích jistě své oprávnění. Přesto musíme na doprovázení lidí s demencí nahlížet diferencovaně.

Kdo rozhoduje o tom, co je pro druhého dobré? Za normálních okolností by si to měl rozhodnout člověk s postižením sám. Osob, které jsou zcela odkázány na péči, se často nikdo neptá. Zvláště lidé s demencí se mnohdy dostávají do závislých vztahů, protože se za své záležitosti již nejsou schopni pořádně zasadit a protože jim k tomu chybějí nezbytné kognitivní schopnosti.

Fakt: Samozřejmě že jsou situace, které lidé s demencí dokážou zvládnout pouze s profesionální pomocí – například fi nanční záležitosti. Pomoc by ale přesto neměla vést k tomu, že klienti nemohou samostatně rozhodovat ani o těch nejmenších věcech každodenního života. To, jak klienty „vodíme za ručičku“, bychom mohli prakticky ukázat na mnoha příkladech, z nichž jsme vybrali tři:

Příklad 1: Paní Majerová neustále chodí bosa. Několikrát denně si zuje boty i punčochy, okamžitě odkládá i tzv. protiskluzové ponožky. Zaměstnanci jsou toho názoru, že v obytných místnostech je příliš velká zima na to, aby chodila bosa, a navíc hrozí, že uklouzne. Takže jí boty neustále zase obouvají. V průběhu dne je nazouvání bot stále obtížnější, protože paní Majerová se brání a zaměstnanci se domnívají, že musí jednat. Pokud nejsou problémem samotné boty, měli by si pečující položit otázku, kde pramení jejich odmítavý postoj vůči chození naboso.

Možná ze zkušenosti z vlastního dětství, kdy od svých rodičů neustále slýchali, že „zima jde od nohou“, nebo jde spíše o profesionální leitmotiv: „Abychom zabránili uklouznutí, musí klienti nosit přiměřenou obuv!“ Položte si otázku – a položte ji případně i kolegům: Nepatříte náhodou také k těm, kdo doma rádi chodí bosi? A zakazujete si to?

Příklad 2: Zdravá výživa je tématem, o kterém se hovoří ve všech médiích. Měl by se jíst dostatek ovoce a zeleniny – alespoň ve formě šťáv. A je samozřejmě důležité, aby se toto téma bralo vážně i v pečovatelských zařízeních. Problémem se však stává, když se nabídka zdravého stravování stane příkazem. Něčí osobní rozhodnutí vzdát se velkého množství kávy z tzv. zdravotních důvodů se může stát „obecným nařízením“. Káva se potom podává pouze k snídani a odpoledne. V mezičase jsou k dispozici pouze „zdravé“ nápoje jako minerálka, džus a čaj. Rovněž vyhlášení určité denní doby jako „fi tness“ samo o sobě nic nemění na tom, že se klientů často nikdo neptá, zda vůbec nějaké „fi tness“ chtějí. Zvláště lidé s demencí v podstatě nemají žádné spolurozhodovací právo.

Takové a podobné projekty často pozorujeme v zařízeních, kde vedení klade velký důraz na zdravou výživu. Ale zeptejte se sami sebe, zda si někdy nedáte kávu i v jedenáct hodin dopoledne a zda byste si ji třeba nechtěli dát v jedenáct i v osmdesáti!

Příklad 3: Kouření je nezdravé! Mnoho lidí přestalo kouřit z důvodu různých zákonných opatření. To se týká i mnoha zaměstnanců v oblasti péče. Musí teď přestat i pan Kraus, který kouřil celý svůj život a nyní žije kvůli své demenci v pečovatelském zařízení?

Většina čtenářů odvětí: „Ne, samozřejmě že ne!“ My si to myslíme také, ale často jsou upřednostňována zdravotní hlediska. Pokud osoba vyžadující péči navíc kouří hodně, a tudíž například nevychází úplně dobře s kapesným, jsou neustálé dotazy na cigarety považovány za obtížné. Vlastní bezmocnost pečujících v těchto situacích často vede k tomu, že hledají argumenty podporované většinou a najdou tak pro „problematického pana Krause“ ideálně vypadající řešení. Mezi nabídky řešení by však neměl patřit ani přísný zákaz kouření, protože vedení se rozhodlo, že kouření je škodlivé, ani „protikuřácké náplasti“, jak jsme to viděli v jednom pečovatelském zařízení v USA. V případě pana Krause by bylo zajímavé zeptat se, co vlastně celý den dělá kromě toho, že myslí na další cigaretu. Je mu nabízena nějaká smysluplná činnost? Má kromě situací, kdy ho zaměstnanci upozorní, že další cigareta bude až za hodinu, ještě nějaké další sociální kontakty?

Shrnutí

Nepečujte tak, jak byste sami chtěli, aby o vás bylo pečováno, pečujte tak, jak to bude vyhovovat vašemu klientovi.

Knihu můžete koupit zde.