Zvítězí morálka, nebo poslušnost k autoritě? Experimenty Stanleyho Milgrama naznačují, že spíš to druhé

Jak píše v předmluvě Philip Zimbardo, psycholog proslulý jiným - tzv. vězeňským - experimentem, dva zásadní a základní příběhy západní kultury, totiž Luciferův pád do pekel a vyhnání Adama a Evy z ráje, mají jedno společné: jde o ponaučení o strašlivých důsledcích neposlušnosti vůči autoritě. Tyto důsledky jsou tak hrozné, že z nich vyplývá jediný možný závěr: autoritu je třeba poslouchat. A tento postoj také sdílí prakticky všechny společnosti po celé věky, předává se z generace na generaci, je brán jako samozřejmý a upevňován nejrůznějšími autoritami: rodiči, učiteli, nadřízenými, politiky a hlavně diktátory, kteří chtějí, aby jejich slovo bylo uposlechnuto bez odporování nebo zpochybňování.

Čtěte také: Gustave Le Bon - Pschologie davu

Dvacáté století ale naopak přineslo mnoho hrůzných ponaučení o strašlivých důsledcích poslušnosti vůči autoritě, autoritě nespravedlivé. Tuto slepou poslušnost, jejímž nejstrašnějším projevem byly koncentrační tábory nacistického Německa, se rozhodl v šedesátých letech prozkoumat americký psycholog Stanley Milgram.

Milgrama zajímalo, jak to, že Němci tak snadno uposlechli nacistické autority při diskriminaci Židů a nakonec dopustili holokaust. Uvažoval o tom, zda by se něco takového mohlo stát v jeho zemi. Panovalo sice obecné přesvědčení, že ve Spojených státech by něco takového nebylo možné, ale Milgram si tím nebyl tak docela jist: nelze přeci věřit v dobrotu lidí, když spoustu zla na světě napáchali obyčejní a snad kdysi a v jádru hodní lidé, kteří jen poslouchali příkazy. Tak se zrodila série slavných experimentů s elektrošoky, které dokázaly, že se většina lidí nedokáže vzepřít nespravedlivé autoritě, i když její příkazy přestaly dávat smysl a odporují morálním zásadám dotyčného.

Milgram ale neprovedl jen jednu studii, ale hned devatenáct experimentů s nejrůznějšími lidmi. V obecném povědomí je představa o těchto experimentech zkreslená, a právě proto je důležité, že tato kniha přináší záznamy ze všech těchto studií.

Knihu koupíte v našem e-shopu.

Ukázka:

Jednotlivci čelí autoritě, II

Karen Dontzová, zdravotní sestra (experiment 8)

Karen Dontzová se představuje jako čtyřicetiletá žena v domácnosti, která posledních šest let pracuje na částečný úvazek jako diplomovaná zdravotní sestra. Její manžel je instalatér. Je katolička a její matka se narodila v Československu. Paní Dontzová mluví neobvykle pomalu a nevýrazně, z její řeči vyzařuje skromnost a pokora, jako by neustále říkala: „Jsem jenom obyčejná ženská, moc ode mě nečekejte.“

Během experimentu je nervózní.

Při 225 voltech se obrací k experimentátorovi a váhavě, aby se ho nedotkla, říká: „Nechce se mi to udělat.“

Experimentátor jí dá pokyn, aby pokračovala, a ona ho bez dalších poznámek poslechne. Dříve než udělí šok o síle 345 voltů, ukáže na štítek s upozorněním NEBEZPEČÍ.

Experimentátor poznamená, že šoky jsou sice bolestivé, ale nezpůsobí trvalé poškození tkáně. Paní Dontzová uzná jeho poznámku se slovy: „Budu pokračovat, pokud to není nebezpečné.“ Sedí na krajíčku židle, ale dvojice slov předčítá monotónním hlasem. Když žák neodpovídá, zeptá se: „Mám pokračovat až do konce, pane? Doufám, že je v pořádku.“

Začne si pro sebe nezřetelně mumlat. Když ji experimentátor vybídne, aby pokračovala a použila vypínač se 450 volty, řekne znepokojeně a neobyčejně pokorně: „Co když se tomu člověku něco stalo, pane?“

Ale pokračuje.

V rozhovoru po skončení experimentu odpovídá velmi pomalu. Dokonce, i když jí řekli, že žák nedostával žádné šoky, stále si myslí, že účelem experimentu bylo zkoumat vliv trestu na učení. Zdůrazňuje, že dělala to, co jí řekl experimentátor, a zdá se, že je spokojená se svou povolností. Prohlašuje, že byla nervózní, protože ví, že v běžných zásuvkách je napětí 210 voltů a že „většinu lidí to může zabít“. Zdůrazňuje, že při pokusu byla nervóznější než v nemocnici, protože „v nemocnici vím, jaká mám práva, ale tady jsem to nevěděla“.

Paní Dontzová poukazuje na to, že zdravotní sestry v nemocnici mají právo zpochybnit lékařovo nařízení, pokud se zdá, že je pro pacienta škodlivé.

„Pokud se mi nezdá dávkování léku, mohu se lékaře třikrát zeptat: ‚Trváte na svém příkazu?‘ A když mi řekne, abych pokračovala, a já vím, že dávka je vyšší než obvykle, mohu ho upozornit na to, že je to moc vysoká dávka. Neznamená to, že jsem lepší než on, ale můžu říct: ‚Opravdu chcete, aby dostal tak velkou dávku, pane doktore?‘ a potom to mohu zopakovat. A ještě mám právo vznést tu otázku u nadřízeného.“

Při experimentu „zpochybnila“ použité napětí, ale spokojila se s experimentátorovými odpověďmi. Všimněte si, že nejsilnější reakcí na lékařovu autoritu je, že přednese záležitost nadřízenému. Kromě toho je zřejmé, že paní Dontzová hovoří spíše o postupu uvedeném v nemocniční příručce a nepopisuje své osobní sklony.

Paní Dontzová je skromná osoba mírné povahy, chová se jako unavená hospodyňka. Nehádá se. Spolehlivě vykonává své povinnosti v nemocnici a nedělá kolem toho rozruch. Má klidné vystupování, které vyhovuje pacientům i lékařům. Má nekomplikovaný vztah k autoritám. Proto se rozhodla pracovat v nemocnici, kde panuje shoda mezi její mírnou povahou a požadavky, které na ni klade autorita.

V závěru rozhovoru si paní Dontzová dodá odvahu a zeptá se: „Mohla bych vědět, jestli některý z mužů pokračoval až k 450 voltům?“

Tazatel odpoví, že by ho zajímal její názor na tuto záležitost. Paní Dontzová odpoví: „Ne, nemyslím si, že by muži uposlechli.“

Knihu koupíte v našem e-shopu.