Ukázka z knihy Hanin kufřík: Terezín 1942–1943

Hana patřila mezi mladší děti, takže zpočátku nesměla z baráku ven. To znamenalo, že nemohla vidět Jiřího. Ten bydlel v dětském domově L417, vzdáleném několik bloků odsud. Haně nesmírně chyběl a ustavičně se vyptávala starších dívek, které směly ven, zda o něm nevědí něco nového. Dívky ji vzaly pod svá ochranná křídla. Měly s ní soucit, byla sama na celém světě, bez maminky a tatínka, bez bratra.

Hana se spřátelila s jednou starší dívkou z vedlejší palandy. Ella byla drobná, tmavá a velmi živá. Vždy byla ochotná smát se a byla ráda, že může trávit čas s mladší dívkou, která k ní vzhlížela a kterou mohla v těžkých dobách utěšovat.

Muž, který vydával stravovací lístky, si Hanu oblíbil a měl obavy o její zdraví. Věděl, že Hana má téměř stále hlad. Nabídl jí, že se pokusí pro ni získat lístky navíc na další naběračku vodnaté polévky a na další kus černého chleba. Při pomyšlení na přídavek kručelo Haně v žaludku a sbíhaly se jí sliny. Kdykoli jí však někdo něco takového nabízel, zdvořile odmítala. Ella a ostatní dívky ji varovaly, že by se mohla dostat do velkých potíží, kdyby byla přistižena při porušení pravidel.

Vytrženy ze svých domovů, vtěsnány do nedůstojně malých prostor, téměř bez jídla, snažily se dívky vytěžit ze zlé situace alespoň něco dobrého. Ty, kterým bylo nad patnáct let, pracovaly na zahradě, kde bylo pro nacistické vojáky pěstováno ovoce, zelenina a květiny. Pan Schwartzbart, dozorce nad zahradou, Haně občas dovolil pomáhat pracovní skupině a potěšit se tak ze svěžího vzduchu a slunce. Hana tyto práce se staršími dívkami v zahradě milovala. A bylo tam ještě něco: tu zelená fazole, tam jahůdka si vždy nějakým způsobem našly cestu do dívčiných hladových úst.

Nejčastěji však Hana musela zůstávat s děvčaty stejně starými nebo mladšími a poslouchat dozorce, kterému byl jejich pokoj přidělen. Každý den utíraly prach, zametaly podlahu pod palandami a myly ji. Nádobí i obličeje se myly pod pumpou. Přesto se každý den v podkroví L410 konaly tajné vyučovací hodiny. V hodinách hudby se dívky učily nové písně. Zpívaly potichoučku, aby je neslyšely stráže. Na konci každé hodiny mohlo vybrané dítě zazpívat svou oblíbenou písničku, tu, kterou znalo ještě z domova. Když byla řada na Haně, zpívala vždycky písničku Stonožka.

Dejme tomu, stonožka,
co má práce s obouváním,
jen se oběda dočká,
začne se zouváním.
Na každou totiž nožku
má ponožku, v botě vložku
a stačí bláta trošku,
prošoupe rohožku.
Ta snad má právo mít
k zoufalství vlohy,
co to jen musí být,
když ji rozbolí nohy.
Mám-li vztek víc než trošku,
že bez práce mám jenom hlad,
vzpomenu na stonožku
a jsem na světě rád.

V podkroví také probíhaly lekce šití. Hana do té doby neudělala ani steh, takže boj s jehlou nebyl jednoduchý. Svým hloupým chybám se ale smála, učitel ji proto musel občas napomenout. Přese všechno se jí nakonec podařilo dokončit modrou halenku, na kterou byla velmi hrdá.

Nejoblíbenějším Haniným předmětem však byly hodiny výtvarné výchovy. Bylo obtížné sehnat materiál na kreslení a malování. Některým se podařilo něco málo propašovat do ghetta v kufrech. Papír se musel krást, mnohdy s velkým rizikem, z nacistických skladišť.
Když se nepodařilo nic jiného sehnat, používal se obyčejný balicí papír. Ať tak, či onak, v prvních dnech byly po ruce uhly i barevné pastelky.

Hanin obrázek zachycující skupinku lidí na výletě pod slunečníkem u řeky

Paní Friedl Dicker-Brandeis, učitelka výtvarné výchovy, byla známou malířkou a nyní, jako všichni ostatní tady v Terezíně, byla ve vězení. Učila své studenty spoustě důležitých věcí, například zacházení s různými druhy tkanin nebo využívání perspektivy. Děti také někdy kreslily věci vážné, jako zdmi obehnané ghetto, lidi čekající ve frontě na jídlo, nemocné, jak je bijí nacističtí vojáci.

Víc než cokoli jiného si však malířka přála, aby děti alespoň v jejích hodinách na chvíli zapomněly na násilí, které je obklopovalo. „Myslete na vesmír,“ říkala Haně a ostatním dívkám. „Myslete na volnost. Dovolte své představivosti, ať se divoce rozletí. A zachyťte vše na papír.“
Opravdovým zážitkem pro děti bylo, když je malířka vzala na střechu budovy a ony byly blíž obloze. Odtud mohly nad hradbami pevnosti pohlédnout daleko do kraje a v dálce zahlédnout hřebeny hor. Dívky mohly snít o ptácích a o motýlech, o rybnících, o všem, co musely opustit. Tyto krásné okamžiky pak zachycovaly uhly a barevnými pastelkami na papír a alespoň tam je oživovaly.

Když bylo po výuce a všechny povinné práce byly hotovy, hrály děti hru, která se jmenovala Šmelina, a vymysleli ji právě v ghettu. Vycházela ze hry Monopoly, vytvořené pro děti inženýrem Oswaldem Pockem, který byl také deportován do Terezína. Hráči mohou například dospět s figurkami k políčku Entwesung, tedy odhmyzení, stanici na dezinfekci oblečení nebo ke kasárnám stráží. Místo aby budovali hotel, stavěli kumbál, podkrovní skrýš nad kasárnami. Jako platidlo používali hráči papírové lístky, kterým se v ghettu říkalo koruny.

Přes všechna tato rozptýlení se však Hana nakonec cítila hladová a smutná. Hrozně jí chyběl Jiří. Za nějakou dobu přišla změna. Bylo ohlášeno, že podle nových pravidel v ghettu se budou moci pohybovat v mezích ghetta do osmi hodin večer.
Hana se okamžitě rozběhla přes celé náměstí ke kasárnám chlapců. „Jiří, Jiří Brady!“ volala. „Kde je můj bratr? Neviděli jste mého bratra?“ Pobíhala mezi pokoji a ptala se každého, kdo jí přišel do cesty. Hana byla natolik posedlá myšlenkou bratra najít, že dokonce otevřela dveře do koupelny. A Jiří tam opravdu byl a zabýval se svým novým řemeslem, pracoval jako instalatér. To bylo radostné shledání! Jiří odhodil své nástroje a Hana se mu vrhla do náruče. Smáli se a plakali zároveň. Otázky se hrnuly jedna za druhou. „Máš se dobře? Neslyšelas něco o tatínkovi a mamince? Dávají ti dostatek jídla?“ Od té doby nevynechali jedinou příležitost k tomu, aby mohli být spolu.

Jiří bral svou odpovědnost staršího bratra vážně. Cítil, že je povinen se o sestru starat a udělat vše pro to, aby ji uchránil před problémy. Do chvíle, než se znovu setkají s rodiči, chtěl, aby byla pokud možno šťastná a zdravá.
Také Hana byla Jiřímu velmi oddaná. V Terezíně, kde nikdy nebylo dostatek jídla, dostávaly děti jednou týdně malou buchtu. Hana ji nikdy nesnědla. Přinesla ji Jiřímu, aby byl silný a stále tak milý.

Haně se zdálo, že do Terezína přijíždí den za dnem čím dál víc lidí. Nejdříve přicházeli muži, ženy a děti z protektorátu Čechy a Morava, potom i z dalších evropských států. Pokaždé, když přijela nějaká nová skupina lidí, hledala mezi nimi Hana známé tváře. Někdy, když se cítila obzvlášť silná, odvážila se k těm cizím lidem přiblížit a zeptat se: „Neznáte mou maminku a mého tatínka? Nepřicházíte z Ravensbrücku? Mám tam maminku! Nevíte něco o Karlu a Markétě Bradyových?“ Odpověď byla vždy stejná, i když pronesená laskavě a s potlačovanou lítostí. „Bohužel nic, dívenko, vůbec nic o tvých rodičích nevíme. Ale pokud se něco dovíme, ať už je to cokoli – vyhledáme tě a vše ti povíme.“

A pak se jednoho dne objevila známá tvář. Dávná vzdálená příbuzná, žena, která sama vlastní děti neměla. Zprvu byla Hana nadšená z toho, že ji vídí. Vše, co jí připomínalo domov, vše, co ji nepatrně přibližovalo k mamince a tatínkovi, to vše jí bylo útěchou. Ale najednou se jí začalo zdát, že ať se pohne kamkoli, ta žena na ni číhá. Kdykoli Hana někam odbočila, odbočila tam také ta žena. Hladila ji po tváři, líbala ji. A jednoho dne zašla příliš daleko.
„Pojď sem, maličká,“ řekla, držíc Hanu za ruku. „Pamatuješ na krásné chvíle, které jsme spolu prožily? Nestyď se. Nemusela bys být tak osamělá. Můžeš za mnou přicházet každý den. A můžeš mi říkat ,maminko‘.“
„Ale já mám maminku!“ vykřikla Hana. „Jdi pryč! Nech mě.“ Hana už tu ženu nechtěla nikdy vidět. Strašlivě jí maminka chyběla a nikdo na celém světě ji nemohl nahradit.