RECENZE: Každý den o trochu blíž

Čtenáři Yaloma a zvláště příznivci „starého Yaloma“ mohou být knihou zaskočení. Tentokrát se setkají s Yalomem o třicet let mladším, než se jim naposledy ukázal ve „Chvále psychoterapie“. Setkají se s Yalomem jinak existenciálním než je v „Máma a smysl života“ a jiné milostné touhy prožívajícím než v „Láska a její kat“.

Těžko očekávat, že raná díla velkých autorů budou překládána jako první. Čtenáři nezbývá, než se s tím vyrovnat a připravit se na setkání s poměrně mladým, ale již také zkušeným doktorem Yalomem, přiznávajícím četbu Heideggera a s jeho mladou, přitažlivou a literárně nadanou Ginny v bezpečí ordinace na Sanfordské universitě začátkem sedmdesátých let. Stanou se svědky zhruba střednědobé, díky Yalomovi odvážně koncipované psychoterapie s Ginnou, významně prožitého a živě prokresleného příběhu.

S knihou se vracíme do sedmdesátých let, o třicet let vývoje psychoterapie, Yalomovy praxe, profesního a osobního zrání, nazpátek. Vyrovnáváme se s českým názvem díla, který snad až příliš jednoznačně poukazuje k linearitě času a k překonávání vzdálenosti. Lineární sbližování je snad protikladem úžasu nad aha efektem konečné interpretace, ale také možná trochu romanticky zkreslujícím vztahovým ideálem. Sám příběh však není zjednodušen do přímočarosti. Jazyk Ginny sbližuje oba protagonisty. Příběh je zastřený Yalomovou touhou nezpronevěřit se řeholi oboru, zachovávat si profesní nadhled nad výkonem a skrze něj obhájit svou profesionalitu.

Jsem trochu znejistěn průběhem psychoterapie úzkostně stažené Ginny, citově oddané Yalomovi, ve které jsem nemohl nahlédnout skutečnou bolest jejich vztahu. Přestože Ginny je úzkostná a Yalom nepodceňuje terapeutický význam otázky smrti, oba jsou ve významném a neperspektivním citovém vztahu, o smrti je v celé knize jen jediná a nevýznamná zmínka. To mi bránilo více uvěřit, odevzdat se prožít celý příběh končící Yalomovým odjezdem s manželkou na dovolenou, známým to motivem z dějin psychoterapie. Nedozvíme se, zda Ginny nechtěla o smrti psát,  nebo jenom publikovat. Zřejmá neúplnost textů fantaziím nebrání.

Autoři sice na tehdejší poměry odvážně přiznávají vzájemné okouzlení, ale smutek z marnosti, vyklonění do nicoty každého z nich a obou si můžeme jen představovat. Můžeme ho tušit z přestěhování Ginny, z rozchodu s Karlem. Yalom však nechal na nás, abychom si  domysleli, jak. Ani Yalomova slova nejsou tak přiléhavá, jako v pozdější tvorbě. Třeba máme v ruce Yaloma trpícího více nežli později, když se již odhodlával svá trápení  přiznávat.

Kritickými poznámkami však rozhodně nechci říci, že jde o překonanou prvotinu významného autora, ani neopakovaný výstřelek americké univerzity, která na to, na rozdíl od našich univerzit, prostředky má, dokonce ani, že rozvoj poznání nejsnáze dosahujeme tak, že vědce zabezpečíme a nerušíme ho v poznávání, ke kterému vždy sám směřuje.

Příliš si vážím Yalomovy celoživotní snahy uchopit novým psychoterapeutickým žánrem to, co dosud písemným projevům o psychoterapii uniká, je mu však vlastní a významně léčebné. Kdo může bezpečně vědět, co to všechno může být, nebo zaručeně být nemůže. Ať to je cokoli, do ruky se nám dostává první z Yalomových pokusů to popsat. Asi jen část, ale přesto neodolatelná živostí psychoterapeutického procesu s přitažlivou ženou obdařenou nadáním, které sám Yalom toužil v sobě rozvinout, kterým vyučovala i jeho žena a kterou nakonec rozvinul.

Jindřich Holý