Jungovská psychoterapie
AKTUALITY | 4. 5. 2006
C. G. Jung (1875–1961) byl Švýcar, syn evangelického faráře. Manželství jeho rodičů bylo konfliktní. Otec trpěl pochybnostmi ve víře, syn ho považoval za slabého a bezmocného, vzájemně se odcizili. Matka byla neatraktivní, obézní, neurotická a rozpolcená, takže vlastní zkušenosti z dětství usnadnily Jungovi později odmítnutí Freudova oidipovského komplexu. Nechodil rád do školy, vyhýbal se druhým dětem, raději si sám četl. Trpěl neurotickým omdléváním, které mu umožnilo nějakou dobu se škole vyhýbat. Již v dětství měl sklon ke snění a pozoroval na sobě různé úrovně prožívání. Rozvíjel své široké filozofické a kulturní zájmy. Vystudoval lékařství a specializoval se na psychiatrii. Pracoval nějakou dobu na psychiatrické klinice v Curychu, vedené E. Bleulerem. V počátcích své odborné dráhy publikoval významnou práci o asociačním experimentu. Seznámil se s Freudovým přístupem a s Freudem se osobně spřátelil. Stal se jednou z vedoucích postav mezinárodního psychoanalytického hnutí, Freud ho dokonce označoval za svého nástupce. Postupně se však s Freudem odborně i osobně rozešel.
Začal rozvíjet koncepci archetypů a kolektivního nevědomí. Opakovaně cestoval za odlišnými kulturami do Afriky, Asie i Ameriky, aby našel doklady pro své názory. Svůj přístup nazval analytickou psychologií. Byl otcem pěti dětí, manželka se účastnila jeho odborného života. V Bollingenu u curyšského jezera si po etapách po tři desetiletí budoval podle svých představ neobvyklý dům, tzv. bollingenskou věž.
Z Jungova učení vešla v širokou známost zejména typologie, dělící lidi na extraverty a introverty, a dále metoda asociačního experimentu jako prostředku k odkrývání nevědomých komplexů. Komplex je nevědomý a do značné míry osamostatněný soubor představ a tendencí. Může blokovat přirozený běh duševního života a může se projevovat až jako druhé já, které stojí v protikladu k vědomému já. Je-li silně afektivně nabitý, může dokonce převládnout v usměrňování psychické činnosti. Z hlediska „já“ jsou čtyři možné vztahy ke komplexu: naprostá neznalost jeho existence, identifikace, projekce a konfrontace. Pouze konfrontace může vést k plodnému vyrovnání se s komplexem a k jeho rozřešení.
V praktické práci s pacientem viděl Jung první úkol psychoterapie v objasňování nevědomých souvislostí. Na rozdíl od psychoanalýzy sedí pacient v pohodlném křesle proti terapeutovi jako při přátelské rozmluvě a čeká na vynořování duševních obsahů, které souvisejí s komplexem obsahujícím pacientův hlavní problém. Psychoterapie postupuje v sedmi stupních, které zahrnují: 1. snížení prahu vědomí, aby se mohly vynořovat obsahy nevědomého, 2. vynořování obsahů nevědomí ve snech a představách, 3. zachycení a uchování těchto obsahů ve vědomí, 4. prozkoumání a pochopení smyslu jednotlivých obsahů, 5. začlenění tohoto smyslu do celkové situace jedince, 6. přivlastnění a zpracování nalezeného smyslu a 7. organické včlenění problému do celkové psychiky pacienta (Jacobiová, 1992).
Podstatnou součástí je analýza snů. Sen „mluví“ v obrazech, myšlenky se objevují v archaické řeči. Pro porozumění snům je proto důležité studovat projevy dětí a primitivních národů. Na rozdíl od Freuda chápal Jung sny jako přirozené spontánní nezahalované vyjádření nevědomých procesů. Potíže při jejich výkladu nejsou zaviněny freudovským cenzorem, způsobujícím „přestrojení“, ale tím, že sny nehovoří jazykem bdělého života. Svůj výraz nacházejí v symbolickém jazyce. Aby člověk sen pochopil, musí se naučit tomuto jazyku rozumět. Většina snů má podle Junga „kompenzační funkci“: pomáhají dostat z nevědomí do vědomí to, co ve vědomí chybělo. Kromě výkladu snů je součástí psychoterapeutické práce také využívání aktivní imaginace, kdy si má pacient vyvolat nějaký dojem, snovou představu nebo fantazii, soustředit se na ni a nechat ji rozvíjet.
Jung rozšířil Freudovu definici libida: libido znamená veškerou psychickou energii, nejen energii sexuální. Je obecnou dynamickou silou. Pojem nevědomí rozšířil Jung tak, že k osobnímu nevědomí připojil ještě kolektivní nevědomí, které podle něj obsahuje zkušenosti celého lidstva a jeho kultury, předané každému jedinci. Charakteristické obrazy či vzorce, v nichž se tyto zkušenosti vyjadřují, nazval archetypy. Jsou to pravzory pocitů a poznání a pravzory lidské existence vůbec. K významným archetypům patří persona (maska, role, kterou jedinec hraje na veřejnosti), stín (soubor primitivních impulzů, ale i spontaneity a tvořivosti), anima (ženské prvky v mužské psychice), animus (mužské prvky v ženské psychice), „self“ (celost a integrace osobnosti) aj.
Stín představuje stinné stránky naší osoby, nepříjemné a nemorální aspekty našeho já, k nimž se nechceme hlásit. Jsou v něm opačné tendence, než je námi zvolená forma života, je to naše odvrácená strana. Nemusí být vždy hodné zavržení, patří k nim i normální instinkty a tvůrčí impulzy. Živá postava stín potřebuje, bez něj by byl život neúplný a plochý. Anima a animus vycházejí z představy, že v každém jedinci jsou kromě jeho přirozené maskulinity či femininity přítomny také rysy odpovídající opačnému pohlaví. Personifi kací ženské povahy v nevědomí muže je anima a personifi kací mužské povahy v nevědomí ženy animus. Jsou to vštípené obrazy zkušeností předků s bytostmi opačného pohlaví a přispívají k porozumění druhému pohlaví. Mohou se také promítat na osoby opačného pohlaví v našem okolí a mohou být jednou z příčin mimořádné přitažlivosti. Animus nese rysy racionality, moci, bezcitnosti a umíněnosti, představuje spontánní utváření názoru, který ovládá city. Anima je jemnější, vřelejší a citovější, představuje spontánní utváření citu.
Moudrý stařec či starý mudrc je personifi kací duchovního principu, je univerzální postavou ve světových náboženstvích a v mytologii. Jeho protějškem je velká matka země, která představuje chladnou a hmotnou přírodní podstatu. Tyto archetypy mají podle Junga odrážet vlastní podstatu muže a ženy: muž je svou podstatou duchovní, žena materiální.
Archetyp otce vystupuje symbolicky v podobě otce tvůrce, otce trestajícího a otce milujícího. K těmto fantazijním a snovým zážitkům se hledají mj. analogie v Bibli, kde lze nalézt cholerického trestajícího otce Starého zákona a dobrého otce Nového zákona. Rovněž v ontogenetickém vývoji si dítě vytváří obraz otce nebezpečného a ohrožujícího i otce laskavého a vlídného.
Archetyp matky se vyskytuje v podobách matky země, pečující a ochraňující nebeské matky, bohyně plodnosti, či temné mateřské bohyně, která pohlcuje, svírá a omezuje.
Self jako archetyp znamená u Junga něco jiného než self u současných psychoanalytiků, kde představuje pohled na sebe, sebepojetí. V jungovské psychologii je self „pravé já“, „úplné bytostné já“, jímž se završuje proces osobnostního zrání. Je to celost, která je nadřazena vědomému „já“ a zahrnuje jak vlastní bytost vědomou („já“ – ego), tak složku nevědomou.
Jung předložil optimističtější pojetí lidské přirozenosti než Freud. Jsme motivováni zrát, zlepšovat se a rozvíjet. Vývoj není rozhodnut v dětství, ale pokračuje během celého života, přičemž závažné jsou zejména změny ve středním věku, mezi 35 a 40 lety, kdy může docházet ke krizím. Pro mnohé lidi je to podle Junga doba, kdy vyřešili své základní pracovní a rodinné vztahy, ale ztrácejí nadšení a mohou pociťovat prázdnotu. Zatímco první polovina života je zaměřena navenek a jejím úkolem je socializace , stát se společenským člověkem, splnit svoje úkoly ve společnosti a v rodině, druhá polovina by měla být zaměřena spíše dovnitř a měla by směřovat k integraci všech vědomých a nevědomých složek osobnosti, kterou Jung nazývá individuace . Člověk se má stát sebou samým. V procesu individuace dochází postupně k posunu v archetypech, který má 4 stadia. V prvním stadiu jde o přiznání si destruktivních sil v našem stínu a uznání temné stránky naší přirozenosti. Ve druhém stadiu bychom měli přijmout i rysy opačného pohlaví, tj. animu u mužů a anima u žen. Ve třetím stadiu se vyrovnáváme s moudrým starcem a matkou zemí a ve čtvrtém bychom pak měli dosáhnout svého integrovaného, pravého „plného já“.
Pomoc při uvedeném procesu individuace je Jungem chápána jako podstatná součást terapeutické práce. Značná část Jungových pacientů byla ve druhé polovině života a mnozí trpěli bezcílností života a strachem ze smrti. Snažil se jim najít jejich vlastní fi lozofi ckou orientaci. V používání metod byl Jung pružný, postup přizpůsoboval osobnosti jednotlivého pacienta. Začínal čtyřmi konzultacemi za týden a postupně je omezoval na 1–2krát týdně. Využíval metody odreagování, interpretace, podporu i výchovné působení, již zmíněnou analýzu snů a aktivní imaginaci, kreslení i pohybové techniky. Kladl důraz na prožívání, protože pouhé intelektuální porozumění nestačí. Rozlišoval mezi cílem psychoterapie u lidí v první polovině života, kteří teprve budují vnější život, a ve druhé polovině života, kdy je psychologickým úkolem cesta do nitra k individuálnímu naplnění.
Od terapeuta Jung požaduje, aby se vciťoval do tajemství nemocného. Domnívá se, že i zdánlivě nepochopitelné chování a bludy schizofreniků jsou reakcemi na lidské citové problémy a mají smysl. Jungova psychologie nachází u psychóz i neuróz množství motivů, které spontánně a univerzálně vystupují v mýtech, pohádkách a fantaziích. Jung věnoval zkoumání mytologických motivů velkou část své práce.
Začal rozvíjet koncepci archetypů a kolektivního nevědomí. Opakovaně cestoval za odlišnými kulturami do Afriky, Asie i Ameriky, aby našel doklady pro své názory. Svůj přístup nazval analytickou psychologií. Byl otcem pěti dětí, manželka se účastnila jeho odborného života. V Bollingenu u curyšského jezera si po etapách po tři desetiletí budoval podle svých představ neobvyklý dům, tzv. bollingenskou věž.
Z Jungova učení vešla v širokou známost zejména typologie, dělící lidi na extraverty a introverty, a dále metoda asociačního experimentu jako prostředku k odkrývání nevědomých komplexů. Komplex je nevědomý a do značné míry osamostatněný soubor představ a tendencí. Může blokovat přirozený běh duševního života a může se projevovat až jako druhé já, které stojí v protikladu k vědomému já. Je-li silně afektivně nabitý, může dokonce převládnout v usměrňování psychické činnosti. Z hlediska „já“ jsou čtyři možné vztahy ke komplexu: naprostá neznalost jeho existence, identifikace, projekce a konfrontace. Pouze konfrontace může vést k plodnému vyrovnání se s komplexem a k jeho rozřešení.
V praktické práci s pacientem viděl Jung první úkol psychoterapie v objasňování nevědomých souvislostí. Na rozdíl od psychoanalýzy sedí pacient v pohodlném křesle proti terapeutovi jako při přátelské rozmluvě a čeká na vynořování duševních obsahů, které souvisejí s komplexem obsahujícím pacientův hlavní problém. Psychoterapie postupuje v sedmi stupních, které zahrnují: 1. snížení prahu vědomí, aby se mohly vynořovat obsahy nevědomého, 2. vynořování obsahů nevědomí ve snech a představách, 3. zachycení a uchování těchto obsahů ve vědomí, 4. prozkoumání a pochopení smyslu jednotlivých obsahů, 5. začlenění tohoto smyslu do celkové situace jedince, 6. přivlastnění a zpracování nalezeného smyslu a 7. organické včlenění problému do celkové psychiky pacienta (Jacobiová, 1992).
Podstatnou součástí je analýza snů. Sen „mluví“ v obrazech, myšlenky se objevují v archaické řeči. Pro porozumění snům je proto důležité studovat projevy dětí a primitivních národů. Na rozdíl od Freuda chápal Jung sny jako přirozené spontánní nezahalované vyjádření nevědomých procesů. Potíže při jejich výkladu nejsou zaviněny freudovským cenzorem, způsobujícím „přestrojení“, ale tím, že sny nehovoří jazykem bdělého života. Svůj výraz nacházejí v symbolickém jazyce. Aby člověk sen pochopil, musí se naučit tomuto jazyku rozumět. Většina snů má podle Junga „kompenzační funkci“: pomáhají dostat z nevědomí do vědomí to, co ve vědomí chybělo. Kromě výkladu snů je součástí psychoterapeutické práce také využívání aktivní imaginace, kdy si má pacient vyvolat nějaký dojem, snovou představu nebo fantazii, soustředit se na ni a nechat ji rozvíjet.
Jung rozšířil Freudovu definici libida: libido znamená veškerou psychickou energii, nejen energii sexuální. Je obecnou dynamickou silou. Pojem nevědomí rozšířil Jung tak, že k osobnímu nevědomí připojil ještě kolektivní nevědomí, které podle něj obsahuje zkušenosti celého lidstva a jeho kultury, předané každému jedinci. Charakteristické obrazy či vzorce, v nichž se tyto zkušenosti vyjadřují, nazval archetypy. Jsou to pravzory pocitů a poznání a pravzory lidské existence vůbec. K významným archetypům patří persona (maska, role, kterou jedinec hraje na veřejnosti), stín (soubor primitivních impulzů, ale i spontaneity a tvořivosti), anima (ženské prvky v mužské psychice), animus (mužské prvky v ženské psychice), „self“ (celost a integrace osobnosti) aj.
Stín představuje stinné stránky naší osoby, nepříjemné a nemorální aspekty našeho já, k nimž se nechceme hlásit. Jsou v něm opačné tendence, než je námi zvolená forma života, je to naše odvrácená strana. Nemusí být vždy hodné zavržení, patří k nim i normální instinkty a tvůrčí impulzy. Živá postava stín potřebuje, bez něj by byl život neúplný a plochý. Anima a animus vycházejí z představy, že v každém jedinci jsou kromě jeho přirozené maskulinity či femininity přítomny také rysy odpovídající opačnému pohlaví. Personifi kací ženské povahy v nevědomí muže je anima a personifi kací mužské povahy v nevědomí ženy animus. Jsou to vštípené obrazy zkušeností předků s bytostmi opačného pohlaví a přispívají k porozumění druhému pohlaví. Mohou se také promítat na osoby opačného pohlaví v našem okolí a mohou být jednou z příčin mimořádné přitažlivosti. Animus nese rysy racionality, moci, bezcitnosti a umíněnosti, představuje spontánní utváření názoru, který ovládá city. Anima je jemnější, vřelejší a citovější, představuje spontánní utváření citu.
Moudrý stařec či starý mudrc je personifi kací duchovního principu, je univerzální postavou ve světových náboženstvích a v mytologii. Jeho protějškem je velká matka země, která představuje chladnou a hmotnou přírodní podstatu. Tyto archetypy mají podle Junga odrážet vlastní podstatu muže a ženy: muž je svou podstatou duchovní, žena materiální.
Archetyp otce vystupuje symbolicky v podobě otce tvůrce, otce trestajícího a otce milujícího. K těmto fantazijním a snovým zážitkům se hledají mj. analogie v Bibli, kde lze nalézt cholerického trestajícího otce Starého zákona a dobrého otce Nového zákona. Rovněž v ontogenetickém vývoji si dítě vytváří obraz otce nebezpečného a ohrožujícího i otce laskavého a vlídného.
Archetyp matky se vyskytuje v podobách matky země, pečující a ochraňující nebeské matky, bohyně plodnosti, či temné mateřské bohyně, která pohlcuje, svírá a omezuje.
Self jako archetyp znamená u Junga něco jiného než self u současných psychoanalytiků, kde představuje pohled na sebe, sebepojetí. V jungovské psychologii je self „pravé já“, „úplné bytostné já“, jímž se završuje proces osobnostního zrání. Je to celost, která je nadřazena vědomému „já“ a zahrnuje jak vlastní bytost vědomou („já“ – ego), tak složku nevědomou.
Jung předložil optimističtější pojetí lidské přirozenosti než Freud. Jsme motivováni zrát, zlepšovat se a rozvíjet. Vývoj není rozhodnut v dětství, ale pokračuje během celého života, přičemž závažné jsou zejména změny ve středním věku, mezi 35 a 40 lety, kdy může docházet ke krizím. Pro mnohé lidi je to podle Junga doba, kdy vyřešili své základní pracovní a rodinné vztahy, ale ztrácejí nadšení a mohou pociťovat prázdnotu. Zatímco první polovina života je zaměřena navenek a jejím úkolem je socializace , stát se společenským člověkem, splnit svoje úkoly ve společnosti a v rodině, druhá polovina by měla být zaměřena spíše dovnitř a měla by směřovat k integraci všech vědomých a nevědomých složek osobnosti, kterou Jung nazývá individuace . Člověk se má stát sebou samým. V procesu individuace dochází postupně k posunu v archetypech, který má 4 stadia. V prvním stadiu jde o přiznání si destruktivních sil v našem stínu a uznání temné stránky naší přirozenosti. Ve druhém stadiu bychom měli přijmout i rysy opačného pohlaví, tj. animu u mužů a anima u žen. Ve třetím stadiu se vyrovnáváme s moudrým starcem a matkou zemí a ve čtvrtém bychom pak měli dosáhnout svého integrovaného, pravého „plného já“.
Pomoc při uvedeném procesu individuace je Jungem chápána jako podstatná součást terapeutické práce. Značná část Jungových pacientů byla ve druhé polovině života a mnozí trpěli bezcílností života a strachem ze smrti. Snažil se jim najít jejich vlastní fi lozofi ckou orientaci. V používání metod byl Jung pružný, postup přizpůsoboval osobnosti jednotlivého pacienta. Začínal čtyřmi konzultacemi za týden a postupně je omezoval na 1–2krát týdně. Využíval metody odreagování, interpretace, podporu i výchovné působení, již zmíněnou analýzu snů a aktivní imaginaci, kreslení i pohybové techniky. Kladl důraz na prožívání, protože pouhé intelektuální porozumění nestačí. Rozlišoval mezi cílem psychoterapie u lidí v první polovině života, kteří teprve budují vnější život, a ve druhé polovině života, kdy je psychologickým úkolem cesta do nitra k individuálnímu naplnění.
Od terapeuta Jung požaduje, aby se vciťoval do tajemství nemocného. Domnívá se, že i zdánlivě nepochopitelné chování a bludy schizofreniků jsou reakcemi na lidské citové problémy a mají smysl. Jungova psychologie nachází u psychóz i neuróz množství motivů, které spontánně a univerzálně vystupují v mýtech, pohádkách a fantaziích. Jung věnoval zkoumání mytologických motivů velkou část své práce.
Dokončení v knize Základy psychoterapie
Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.
