Stanislav Kratochvíl: Základy psychoterapie

Dočká-li se kniha pátého vydání u renomovaného nakladatele a jedná-li se navíc o publikaci odbornou, pak lze bezesporu hovořit o výjimečném díle. Monografie předního českého psychologa a psychoterapeuta Stanislava Kratochvíla „Základy psychoterapie“ vychází v knižní podobě již od roku 1970 (tehdy pod názvem „Psychoterapie“) a během několika desítek let významně ovlivnila myšlení tisíců studentů i odborníků z oblasti psychoterapie, psychologie, lékařských věd a dalších pomáhajících profesí. V roce 1998 bylo druhé vydání publikace oceněno Kuffnerovou cenou České psychiatrické společnosti. Nadto byla kniha přeložena do polského jazyka.

Nové svazky jsou neustále doplňovány a aktualizovány, takže i v pátém vydání nalezneme několik novinek. Především jsou to další fotografie význačných světových terapeutů – v kombinaci se stávajícími medailonky, jimiž autor poutavě přibližuje životní osudy jednotlivých psychoterapeutických velikánů, pomáhají citlivě odlehčit odborný ráz celé publikace. Druhým (a nikoliv posledním) počinem, který bych na tomto místě rád vyzdvihl, je výrazné doplnění odkazů na nejnovější psychoterapeutické publikace, a to jak původní, tak i překlady zahraničních děl.

Celá kniha je rozčleněna do několika hlavních částí. V první části nás autor uvádí do problematiky a zamýšlí se nad základními otázkami psychoterapeutické oblasti. Druhá část se věnuje jednotlivým směrům psychoterapie – mapuje různé terapeutické přístupy od dob, kdy se psychoterapie etablovala jako samostatná vědní disciplína, až do současnosti. Ve třetím, prakticky zaměřeném oddíle pak autor eklekticky propojuje jednotlivé techniky a metody terapeutické práce, vycházející z přístupů popsaných v předešlé kapitole. Čtvrtá část se zabývá problematikou skupinové psychoterapie, pátá část pak podává přehled rodinné a systemické psychoterapie.

Samostatný oddíl, část šestou, vyhradil autor psychoterapii v našich zemích. V sedmé části pak podrobněji popisuje syntetický a diferencovaný přístup, který vytvořil v Brně společně s M. Bouchalem a který úspěšně praktikuje v kroměřížské psychiatrické léčebně již více než pětatřicet let. V tomto oddíle nejprve teoreticky rozebírá aspekty svého pojetí a následně popisuje praktickou aplikaci tohoto přístupu v podmínkách lůžkového oddělení pro léčbu neuróz. Poslední osmá část se zabývá výzkumy v oblasti psychoterapie. Nechybí zde ani rozbory jednotlivých výzkumů s cílem poukázat na jejich slabé a silné stránky. Následuje závěr a rozsáhlý seznam použité literatury.

Publikace je zpracována velmi čtivě; text je proložen příklady a praktickými ukázkami, které dobře dokreslují celkový obraz, jejž si čtenář utváří o konkrétních terapeutických směrech. Autor navíc neponechává cizojazyčnou terminologii v původním znění a povětšinou hledá či sám vytváří přiléhavé české termíny. Tím však kniha neztrácí v odborné rovině, spíše naopak. Asi nejvíce mě zaujalo, jak srozumitelně a přitom odborně lze popsat problematiku výzkumů v psychoterapii. A myslím, že právě přiblížení této oblasti čtenářům je nanejvýš důležité - díky jemu mohou studenti kriticky uvažovat nad výzkumnými přínosy i limity a tím překonat autorem zmiňovanou propast mezi výzkumnou a praktickou stránkou psychoterapie.

K posuzované knize nemám žádné výhrady, pouze chci uvést jednu otázku, která mě při opakovaném pročítání publikace napadala. Jak již bylo řečeno výše, autor ve druhé části knihy popisuje jednotlivé terapeutické směry. Nicméně příslušné techniky nalezneme až ve třetí části. Pokud bych k materiálu přistupoval jako student, bylo by pro mě obtížnější poskládat teorii a techniky konkrétního směru do jediného celku, což je, zejména pokud si chci utvořit ucelený obrázek o jedné terapeutické škole, nevýhoda. Na druhou stranu, přistoupím-li k textu jako eklektický terapeut, který si chce rozšířit repertoár svých technických intervencí, pak budu takovým rozdělením potěšen, neboť se nemusím prokousávat teoretickými výklady, hledám-li užitečnou techniku pro práci s konkrétním klientem. Na otázku, zda by bylo výhodnější obě části propojit, nelze tedy odpovědět jednoznačně – zřejmě záleží na čtenáři, co od „Základů psychoterapie“ očekává.

Celkově si dovolím tvrdit, že kniha profesora Kratochvíla patří ke klenotům české odborné literatury a vřele ji doporučuji nejen jako klíčovou publikaci všem studentům psychologie, psychologům, psychoterapeutům a lékařům, ale rovněž i dalším čtenářům, kteří si chtějí rozšířit obecné znalosti problematiky lidského zdraví a nemoci i její léčby.

Mgr. David Kuneš