Hayden, Torey L.: Dračice a mazánek. Dva příběhy z dětské psychoterapie

Jestliže jsem v roce 2008 přívítal ve 43. čísle Pedagogicko-psychologického poradenství knížku Spratek od Torey L. Haydenové(Spratek. Příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Praha, Portál 2008), nevidím důvod, proč neupozornit na další autorčinu přeloženou knihu, zejména když neubrala na věrohodnosti ani na odbornosti. Mezi vytvořením Spratka a Dračice uplynulo přibližně čtvrtstoletí – autorka je lidsky i profesně zralejší, na knížce je to znát. Přestože alespoň příběh Cassandry bylo nepochybně možné vyšperkovat mnoha dramatickými a čtenářsky přitažlivými situacemi, autorka je zmiňuje vcelku decentně a víc se soustřeďuje na porozumění motivům a vnitřním silám na straně klientů, možným souvislostem jednotlivých projevů a zejména na popis cest intervence. Můžeme alespoň částečně porozumět, jakými zákrutami se ubíralo přemýšlení o každém případu. Autorka neukazuje pouze svou jasnozřivost, ale posiluje v nás uvědomění toho, že pokud nám klient neuvěří, pokud si nás odborně i lidsky „neosahá“ , můžeme tápat neomezeně dlouho. Kniha se opět velmi pěkně čte, jako dobrodružný příběh a v případě příběhu Drakea jako opravdická detektivka. Neuvědomuji si, že by vyprávěné příběhy byly zatíženy nesrozumitelnými odbornými konstrukcemi a cizími slovy.

Nosnou linii knížky představují dva příběhy dětí hospitalizovaných na psychiatrii a jako vedlejší příběh staré afatické ženy po mozkové mrtvici. V případě Cassandry (dračice) jde o osmiletou dívku s výraznými poruchami chování, u čtyřletého chlapce Drakea (mazánek) pak o elektivní mutismus.

Rodiče se rozvedli ve dvou letech Cassandry pro domácí násilí. Otec byl na osmnáct měsíců odsouzen do vězení. Po propuštění čtyřletou dívku unesl a více než dva roky byla u něho, aniž by kdokoliv věděl, kde se skrývají, než ji náhodně objevila policie a předala matce. Během pobytu u otce nechodila dívka do školy, byla zanedbávaná a současně byla opakovaně brutálním způsobem znásilňovaná strýcem.

Bystrý, společenský, přátelský Drake byl přijat na pobyt, protože měl být odstraněn jeho elektivní mutismus. Chlapec mluví s matkou, jinak s nikým, byl na vyšetření v nemocnici, kde nebyla zjištěna žádná somatická příčina. V tomto případě nešlo o žádné zneužívání, vlastně o žádnou psychologickou příčinu nemluvnosti. Nebudu prozrazovat, co se stalo, uvedu jen obecné poučení, které jsem si připomněl. Oba dětské příběhy mají dobrý konec.

Velmi cenné je všimnout si, co udělá s odborníkem, když se vydá po špatné cestě. Haydenová dostala zakázku odstranění elektivního mutismu a po této cestě se vydala. Mnohé se nabízelo jako hypotetický zdroj: zneužívání? matka Italka? (příběh se odehrává v USA), bylo provedeno somatické vyšetření chlapce s negativním závěrem, chlapec mluvil pouze s matkou. V takové situaci je prakticky nemožné prozkoumávat alternativní hypotézy. Jako čtenář jsem autorku sledoval a vnímal jsem její kroky jako zcela logické. Přesto byly úplně chybné. A tak dříve než začneme využívat psychologické postupy, je žádoucí alespoň orientačně vyloučit zdravotní, sociální, kulturní důvody problému. Jde pochopitelně o míru jednotlivých zásahů. Psychologické vyšetření a intervence nebývají příliš zatěžující, takže se lze po orientačním somatickém vyšetření vydat na nějakou dobu psychologickou cestou. Současně je zřejmé, jak málo vhodná jsou monoprofesní zařízení.

Čtenář si určitě bude všímat přístupů Haydenové: neuplatňuje žádné speciální nástroje, postupy, testy, pozoruje, všímá si, mluví, přemýšlí, analyzuje záznamy. Je pravda, že má bohaté znalostní a zkušenostní zázemí (autorka je ročník 1951), nicméně základní citlivost může projevit kdokoli, kdo s dítětem tráví nějaký čas – tedy rodiče, učitelé. Pochopitelně si leckdy můžeme pochybovačně říct, proč to povídá takhle, proč dělá to a to, jenže my to říkáme nad stránkami knížky, kdy se můžeme zastavit, zamyslet se, vrátit příběh, jenže Torey Haydenová musela jednat tady a teď, v situaci, která nebyla jednoznačná a přehledná, bez znalosti souvislostí. Zajímavé je, že všechna setkání v terapeutické místnosti byla nahrávána a Haydenová se k nim sama nebo se spolupracovníky opakovaně vracela.

Pokud autorka napsala další knížky alespoň na této úrovni a Portál ještě nějakou vydá, rozhodně si ji přečtu.

Václav Mertin
 Filozofická fakulta UK