Inteligenci nemáme jednu, ale hned několik, říká Howard Gardner ve slavné knize Dimenze myšlení

Kniha Dimenze myšlení vyšla poprvé v roce 1983 a záhy se stala jednou z nejvlivnějších knih o vývojové psychologii a psychologii myšlení. Teorie mnoha inteligencí, kterou v ní Howard Gardner představuje, říká, že naše obvyklé pojetí inteligence, kterou měříme pomocí IQ testů zaměřených především na schopnost rychlého řešení různých logických problémů, zdaleka nevystihuje a nedovede popsat všechny druhy lidských kompetencí, které člověku umožňují řešit nejrůznější skutečné problémy a být tak v životě úspěšným. 

Na základě výzkumů z oblasti psychologie či etnologie nebo výjimečně nadaných osobností minulosti i současnosti pak Gardner dokazuje existenci minimálně sedmi relativně nezávislých druhů inteligence: jazykovou, hudební, logicko-matematickou, prostorovou, tělesně-pohybovou, intrapersonální (zaměřenou na vlastní citový život) a interpersonální (zaměřená na jiné lidi). 

Tyto druhy inteligence jsou různým lidem dány v různé míře. Jednotlivé vysoce rozvinuté inteligence ilustruje autor na příkladech ze života výrazných a známých osobností. 

Howard Gardner je profesor pedagogických věd na Harvardově univerzitě a ředitel Projektu Zero zkoumajícího možnosti rozvoje lidského potenciálu. Je jedním z nejvlivnějších amerických myslitelů v oblasti reformy vzdělávání.

Knížku Dimenze myšlení koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

1. kapitola

Myšlenka rozmanitých inteligencí

Zkouška trvá asi hodinu. Psycholog pokládá dívce otázky a zjišťuje, kolik informací si pamatuje (Kdo objevil Ameriku? Co je to žaludek?), jak velkou má slovní zásobu (Co znamená slovo nesmysl? Vysvětli význam slova zvonice.), jaké má aritmetické schopnosti (Kolik budou stát tři čokolády, když jedna stojí osm korun?), zda si zapamatuje řadu čísel (5, 1, 7, 4, 2, 3, 8) a zda pozná, co mají dva odlišné prvky společného (loket a koleno, hora a jezero). Dívka dostává ještě další úkoly. Hledá například východ z bludiště nebo řadí obrázky tak, aby vyjadřovaly nějaký příběh. Poté zkoušející ohodnotí každou otázku určitým počtem bodů a získá jediné číslo: inteligenční kvocient neboli IQ. Toto číslo (možná, že se ho dozví i dívka sama) bude mít na její budoucnost pravděpodobně nezanedbatelný vliv, neboť ovlivní její učitele a v případě dobrého výkonu jí umožní získat některá privilegia. Hodnotě inteligenčního kvocientu se přikládá velký význam a má to své dobré důvody. Výsledky testů inteligence poměrně dobře předpovídají, jak žák zvládne učivo ve škole. Méně se z nich dozvíme o tom, jak si povede v dalším životě.

Všude na světě se předchozí scénář odehrává stejným způsobem a denně se ho účastní tisíce dětí. Ve všech případech se přikládá jedinému výslednému číslu velký význam. Pro různé věkové skupiny a v různých kulturách se samozřejmě používají odlišné verze testu. Někdy inteligenční testy neprobíhají v přímém kontaktu s psychologem, ale zadávají se jako testy tužka–papír. Základní obrysy inteligenčních testů jsou však po celém světě zhruba stejné: hodina otázek a odpovědí a výsledek vyjádřený jako jediné zaokrouhlené číslo.

Mnoho lidí si uvědomuje, že tento přístup není zrovna ideální. Inteligence je přece něco víc než rychlé zodpovězení krátkých otázek, které předpovídá školní úspěšnost. Vzhledem k tomu, že jiná představa inteligence v podstatě neexistuje a my nejsme schopni zjistit schopnosti jednotlivce jiným způsobem, bude se tento scénář v dohledné budoucnosti stále opakovat.

Nechme se však unášet fantazií a zamysleme se nad některými schopnostmi, které se v určitých oblastech světa těší velké vážnosti. Představme si dvanáctiletého puluwatského chlapce ze souostroví Karolíny, který byl vybrán staršími kmene jako vhodný adept mořeplaveckého umění. Pod vedením zkušených navigátorů se naučí znát námořnické řemeslo, postavení hvězd i zeměpis tak, aby mohl řídit plavbu lodí mezi stovkami ostrovů. Nebo si představme patnáctiletého íránského chlapce, který zná nazpaměť celý korán a dokonale ovládá arabštinu. Odchází do Svatého města, kde se bude pod vedením ajatolláha několik let připravovat na dráhu učitele a církevního hodnostáře. Nakonec si můžeme představit čtrnáctiletou Pařížanku, která umí programovat na počítači a začíná s pomocí syntezátoru komponovat hudbu.

Krátké zamyšlení nám postačí k tomu, abychom si uvědomili, že všichni tito mladí lidé dosáhli vysoké úrovně ve velmi náročném oboru, a z každé rozumné defi nice pojmu vyplývá, že se projevili jako velice inteligentní. Stejně tak je ale jasné, že současné metody měření intelektu nejsou příliš vhodné k tomu, aby ohodnotily potenciální schopnosti jednotlivce či výkon, kterého člověk dosáhne v navigaci podle hvězd, při zvládnutí cizího jazyka nebo počítačovém komponování hudby. Problém přitom nespočívá v technice testování, ale spíše v tom, jakým způsobem jsme zvyklí pohlížet na intelekt, a v našem zakořeněném chápání inteligence. Nezbývá nám nic jiného než rozšířit a přeformulovat obecně rozšířenou představu o tom, co je to lidský intelekt. Potom snad i najdeme vhodnější způsob, jak úroveň intelektu ohodnotit, a zároveň objevíme také efektivnější pojetí jeho kultivace.

K podobným závěrům docházejí pedagogové po celém světě. Nové programy (některé v grandiózním měřítku) se snaží pracovat s úrovní inteligence v rámci celé kultury, školit jednotlivce v takové všeobecné schopnosti, jako je „anticipační učení“, nebo pomáhat lidem realizovat vlastní lidský potenciál (World Bank, 1980; Botkin et al., 1979). Objevují se velmi zajímavé experimenty, například Suzukiho houslová škola (Suzuki, 1969) nebo metoda LOGO, kterou se lze naučit základům programování (Papert, 1980). Pomocí speciálních výukových programů mohou dosáhnout profesionální úrovně již malé děti.2 Některé z těchto experimentů jsou velmi úspěšné, jiné jsou zatím pouze v pokusném stadiu. Měli bychom si však možná připomenout, že úspěchy i nezdary těchto experimentů probíhají v situaci, kdy neexistuje všeobecně přijatelná představa o tom, co rozumíme pod pojmem inteligence. Zajisté neexistuje takové pojetí inteligence, jež by zahrnovalo i schopnosti, které jsem právě uvedl. Kniha, kterou máte před sebou, by měla přispět k nové formulaci tohoto často používaného pojmu.

V následujících kapitolách jsem nastínil novou teorii intelektových schopností člověka. Tato teorie problematizuje klasický pohled na inteligenci, který většina z nás absorbovala explicitně (prostřednictvím psychologie a učebních textů) nebo implicitně (tím, že žijeme v kultuře, která sice inteligenci silně zdůrazňuje, avšak jen v omezeném smyslu slova). Kvůli snadnějšímu rozpoznání nových rysů této teorie pojednávám na úvodních stránkách o některých skutečnostech souvisejících s tradičním pojetím: odkud vzešlo, proč se tak pevně zakořenilo a které podstatné problémy se ještě musí vyřešit. Teprve potom se vrátím k revizionistické teorii, kterou zde předkládám.

Již přes dva tisíce let, přinejmenším od doby vzniku městských států ve starém Řecku, převládá v diskusi o postavení člověka v naší civilizaci jeden názorový proud. Je v něm zdůrazňována existence a důležitost mentálních schopností, jež jsou označovány různými termíny, například rozum, inteligence, myšlení. Neustálé hledání odpovědi na otázku, co je člověk, vedlo zřejmě nevyhnutelně k tomu, že se do centra pozornosti dostala lidská touha po poznání, a ty schopnosti, které se uplatňují v poznávacím procesu, se začaly významně cenit. Ten, kdo používá svých mentálních schopností, patří k nejváženějším osobám své doby, ať už se jedná o Platonova vládce filozofa, hebrejského proroka, vzdělaného písaře ve středověkém klášteře, nebo vědce ve výzkumné laboratoři. Sokratovo „Poznej sám sebe“, Aristotelovo „Všichni lidé od přírody prahnou po poznání“ a Descartovo „Myslím, tedy jsem“ jsou výroky, které můžeme vepsat do záhlaví celé naší civilizace.

Dokonce i v onom temném tisíciletí mezi antikou a renesancí málokdo pochyboval o nadřazenosti intelektu. Sv. Augustin, který je pokládán za otce víry, v době raného středověku prohlásil:

Původcem a prvotním hybatelem vesmíru je inteligence. Proto musí být konečným účelem tohoto vesmíru dobro inteligence a tím je pravda… Ze všech lidských snažení je snaha o moudrost tou nejdokonalejší, nejvznešenější, nejužitečnější a nejpříjemnější. Je nejdokonalejší, neboť do jaké míry se člověk oddá následování pravdy, v té míře již okouší pravou blaženost.

V období vrcholného středověku přichází Dante s názorem, že „vcelku vzato, je vlastním posláním lidské rasy neustále realizovat veškeré možnosti, které skýtá intelekt, a to, zaprvé, spekulací, dále prostřednictvím jejich rozšíření a v jejich zájmu, a zadruhé, jejich praktickým uplatněním“. Na úsvitu renesance, sto let před Descartem, Francis Bacon v Nové Atlantidě líčí, jak anglická loď připlouvá k ostrovu Utopia, kde je nejdůležitější institucí velký ústav, který se věnuje vědeckému výzkumu. Vládce ostrovní říše vysvětluje návštěvníkům:

Dám vám ten největší klenot, který mám. Z lásky k Bohu i lidem vám prozradím, v čem tkví pravé tajemství Šalamounova chrámu… Smyslem naší existence je znalost příčin a skrytých pohybů věcí, rozšíření hranic panství člověka a jeho vlivu na všechno dění. (Randall, 1976)

Úcta k poznání a k těm, kterým se ho podařilo dosáhnout, však není jedinou uznávanou konstantou kultury, kterou jsme si zvykli poněkud nepřesně nazývat „západním světem“. Po celá staletí hrály významnou roli také ctnosti citu, víry a odvahy. Mnohdy – i když ne vždy oprávněně – byly chápány jako protipól cesty za poznáním. Zajímavé je, že i tehdy, kdy je víra či láska vynášena nade vše ostatní, bývá charakteristicky považována za neslučitelnou s rozumem. Podobně tomu je také tehdy, kdy totalitní vládcové, kteří se rozhodli přetvořit společnost v duchu nové vize, „odstraňují“ nepřizpůsobivé racionalisty a intelektuály, a tak znovu skládají zvráceným způsobem poklonu rozumu.

Rozum, inteligence, logika a vědění nejsou synonyma a velkou část této knihy tvoří snaha o rozpletení přediva různých schopností a dovedností, které byly příliš rychle zahrnuty do kategorie „mentální“. Nejdříve však musím objasnit jiný druh rozlišování – protichůdnost dvou přístupů k lidské mysli, které spolu soupeří už po staletí. Když převezmeme výstižné rozdělení řeckého básníka Archilocha (Berlin, 1953), můžeme rozlišovat mezi skupinou těch, kdo chápou lidský intelekt jako jeden celek (budeme je nazývat „ježci“), a skupinou těch, kdo dávají přednost rozčlenění intelektu na několik částí („lišky“). Ježci nejen že věří v jedinou celistvou schopnost, která je výlučným vlastnictvím lidského rodu, nýbrž často nám potom jako důsledek toho vnucují představu, že každý jednotlivec se narodil s určitou mírou inteligence a že všichni můžeme být zařazeni na určité místo či stupeň podle Bohem daného intelektu nebo IQ. Tento styl myšlení je natolik pevně zakořeněn a běžně se používá i v řeči, že většina z nás velmi snadno sklouzává k zařazování lidí podle toho, jestli jsou více či méně „bystří“, „vtipní“, „chytří“ či „inteligentní“.

*  *  *