Mohou neurovědci číst naše myšlenky?

To, že se indický soud zabýval posuzováním důkazu založeného na neurologické metodě detekování lži, proběhlo před pár lety snad všemi českými médii. Jak to dopadlo? Umíme lež odhalit? A co si s tím počít z hlediska práva? Právě to rozebírají dvě z kapitol – a s neméně zajímavými tématy přicházejí i ty ostatní. Máme v mozku zakódovaný rasismus? Morálku? A co neuromarketing – mohou nás marketingoví odborníci díky znalosti mozku ovládat? Je možné obsah mozku v podstatě přečíst? A zbývá nám vůbec něco víc než slepě následovat nervové procesy?Většinu z odpovědí na tyto otázky neznáme. Autorky tak „pouze“ staví podobné úvahy na pevnou půdu současného výzkumu a srozumitelně vysvětlují zásadní experimenty počátku tisíciletí a společenské otázky, které z nich vyplývají. (Činí tak věcně a kriticky – čtenáře neinfikují svými názory, ale vybavují informacemi pro vytvoření vlastních závěrů. Publikaci končí střízlivým shrnutím, jaký technologický přínos lze od neurověd očekávat v následujících letech. Díky tomu, že se autorky soustředí výhradně na současný stav poznání, je každá stránka plná nových informací i pro poučeného čtenáře, kterému zároveň vysvětluje i metodologická úskalí některých experimentů.

Barbara J. Sahakian je profesorka klinické neuropsychologie na Univerzitě v Cambridge. Působí také jako prezidentka Mezinárodní neuroetické společnosti. Je mezinárodně proslulou odbornicí na poli kognitivní psychofarmakologie, neuroetiky, neuropsychologie, neuropsychiatrie a neurozobrazovacích metod. 

Julia Gottwald je její doktorandkou na téže univerzitě.

Knihu Mohou neurovědci číst naše myšlenky? koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Jsme svými pány?

Stanford, Kalifornie, šedesátá léta. Čtyřleté dítě toužebně zírá na tři bonbony. Chtělo by si je okamžitě rozbalit a sníst – ale tak jednoduché to není. Musí se rozhodnout: Buď si vezme jeden z bonbonů hned, nebo počká na svolení, aby si mohlo vzít hned dva. Doba čekání může dosáhnout až patnácti minut a mnoha dětem dělá potíže vydržet tak dlouho. Některé se vzdají během první minuty, některé čekají o něco delší dobu – a některé skutečně zvládnou překonat celou čtvrthodinu. Ukázalo se, že nám tento stanfordský „marshmallow test“ může prozradit o mnoho víc, než jen jestli předškoláci zvládnou počkat, aby dostali další bonbon. Vědci experiment s několika obměnami zopakovali na více než šesti stech dětech od tří do pěti let. Zkoumanou skupinu dětí sledovali dlouhodobě a opakovaně podrobovali různým testům. Z dětí, které zvládly čekat delší dobu, vyrostli co do školních výsledků a sociálních schopností úspěšnější adolescenti, kteří lépe zvládali stres. Po třiceti letech zároveň vykazovali nižší body mass index.

Mohlo by vás také zajímat: Vilayanur S. Ramachandran - Krátký výlet po lidském vědomí

Studie nepřinášejí definitivní důkazy o tom, že by sebeovládání dětí ve věku okolo čtyř let bylo zásadní schopností, která předurčuje jejich další život. Tento význačný výzkum Waltera Mischela a jeho spolupracovníků ze Stanfordské univerzity nicméně ukazuje, jak geny, prostředí a vývojové faktory společně ovlivňují volní ovládání impulzů. Roku 2013 studii v lehce pozměněné verzi zopakovala Celeste Kiddová s kolegy z Univerzity v Rochesteru: Děti experiment s bonbony podstupovaly buď v důvěryhodném, nebo nedůvěryhodném prostředí. Vědci jim na začátku dali staré výtvarné potřeby, například polámané a okreslené pastelky. Řekli jim, že si mohou buď kreslit pastelkami, které dostaly, nebo počkat, až se experimentátoři vrátí s novou, neopotřebovanou sadou. Experiment byl připravený tak, že děti musely čekat v každém případě, protože všechny barvy dostaly v uzavřené nádobě, kterou neuměly otevřít. V případě důvěryhodného prostředí se pak výzkumník vrátil s úžasnou sadou nových pastelek. V nedůvěryhodném naopak přišel s prázdnýma rukama a omluvil se, že žádné další výtvarné potřeby už nemají. Děti z obou skupin si pak dvě minuty kreslily – a následně podstoupily zkoušku s bonbony. Ty z dětí, které v první části experimentu zažily důvěryhodné prostředí, vyčkávaly v průměru čtyřikrát déle než ty, které výzkumníci v předchozí části zklamali. Výzkum naznačuje, že sebeovládání není jediné, nad čím bychom se měli u testu s bonbony zamyslet. Svou roli může sehrát i to, jestli dítě bývá vystaveno nedůvěryhodnému a nepředvídatelnému okolí, nebo jestli výzkumníkům důvěřuje. Pokud jste přesvědčení, že slíbené bonbony stejně nedostanete, může dávat smysl zvolit menší, ale okamžitou odměnu. Výsledky stanfordského testu s bonbony navíc omezují i další proměnné, například některé děti možná měly v danou chvíli větší hlad než ty ostatní, což vědci neměřili. Zároveň se jednalo převážně o potomky akademiků, kteří vyrůstali ve stejném prostředí (podobné výsledky nicméně přinesl i vzorek dětí z nízkopříjmových domácností v newyorském Bronxu). Navazující studie pak zahrnovaly jen malou část ze všech původních participantů (typicky okolo stovky z původní skupiny o více než šesti stech dětech), protože se některé z nich nepodařilo znovu oslovit a jiní další spolupráci odmítli.

Nejdůležitější je mít na paměti, že korelace není totéž co kauzalita. Jinými slovy: Zásadní roli může hrát jiný, třetí faktor – třeba nepředvídatelnost domácího prostředí. Výsledky testu s bonbony jsou zajímavé a lze o nich poutavě vyprávět. Média ale takové vyprávění často příliš zjednoduší. Vztah mezi čekáním na dva bonbony v předškolním věku, úspěchem ve škole, sociálními schopnostmi a nižší váhou se vší pravděpodobností není úplně přímočarý. Ani ty nejsilnější korelace nemohou vysvětlit všechny odlišnosti mezi různými lidmi. Zjištěný trend zároveň neplatí pro všechny účastníky. Objevují se i lidé, kteří pokus s bonbony vzdají po deseti sekundách, ale ve škole jsou velmi úspěšní – a naopak ti, kteří ve čtyřech letech trpělivě vyčkávají a po třicítce bojují s nadváhou. Všechna naměřená data ovlivňuje nespočet dalších faktorů: Život je příliš komplexní, než abychom o něm mohli vynášet jednoduché závěry. Výsledky experimentu s bonbony nejsou neměnným zákonem, který bychom měli tesat do kamene. Nabízejí nám vhled do vývoje sebeovládání – nic víc a nic méně. Pokud bychom uměli dětem pomoci ovládnout prostředí, v němž se nacházejí, stejně jako jejich vlastní impulzivní reakce, možná bychom je do života vybavili větší odolností a zlepšili jejich životní a zdravotní vyhlídky.

Nervová centra sebeovládání

Navzdory těmto omezením je sebeovládání zajímavou a důležitou schopností. Přejídání čokoládou místo snídaně, oběda i večeře vám nejspíš přivodí obezitu a cukrovku. Pokud budete říkat všechno, co vás napadne, dost možná přijdete o své přátele. A kdo vás zaměstná, pokud se budete celý den válet v posteli a sledovat kreslené seriály? K usměrňování svého chování jsme si vyvinuli mechanismy volního ovládání a potlačování impulzů.

Kognitivní kontrolu je možné vědecky zkoumat mnoha způsoby. Jedním z často užívaných postupů je Stroopův test, pojmenovaný po Johnovi Ridleym Stroopovi, který jej popsal v roce 1935.120 Základem tohoto testu jsou slova pro barvy (třeba „zelená“) vytištěná příslušnou barvou (tj. zeleně), nebo naopak jinou barvou, jež danému slovu neodpovídá (například červeně). V roli účastníka dostanete za úkol nahlas pojmenovávat barvy, kterými jsou slova vytištěna. Stroop zjistil, že lidé odpovídají rychleji a s menším množstvím chyb, pokud se barva, jíž je slovo vytištěné, shoduje s barvou, kterou slovo označuje. Pokud tomu tak není (takže je třeba slovo „zelená“ vytištěné červeně), trvá účastníkům odpověď déle a občas se spletou (řeknou „zelená“, přestože se jedná o červeně vytištěné slovo). Mnoho dospělých lidí rychleji a lépe čte slova, než pojmenovává barvy. Pokud si tyto dva procesy konkurují, musí participant potlačit automatickou odpověď (přečtení slova) úsilím spojeným s náročnějším procesem (pojmenováním barvy tisku) (viz obrázek IV barevné přílohy).

Rachel Marshová se spolupracovníky z Kolumbijské univerzity chtěla zjistit, která nervová centra se podílejí na odpovídání při Stroopově testu a jak se vyvíjejí s věkem. Sedmdesáti zdravým účastníkům výzkumu mezi sedmi a sedmapadesáti lety zadali Stroopův test v průběhu snímání na fMRI. Ukázalo se, že nejhorších výkonů dosahovali nejmladší participanti, adolescenti byli o něco lepší a v dospělosti se výsledky ustálily.

Knihu Mohou neurovědci číst naše myšlenky? koupíte na našem e-shopu.