Jaké to je, když se rodina odstěhuje z civilizace do lesů, popisuje kniha Náš velký útěk

Andrea Hejlskov se rozhodla opustit zajeté koleje civilizované společnosti zejména proto, že měla pocit, že jako dětská psycholožka dokáže pomáhat svým malým klientům jen nedostatečně, že se stále více stává součástí soukolí, které jí nedovoluje nic prožívat naplno a obírá ji o čas a autentické prožívání. Navíc se jí zdálo, že stále více ztrácí kontakt se svými dospívajícími dětmi, a začaly ji sužovat pochybnosti, zda pro ně dosud skutečně coby matka udělala všechno, co mohla, nebo zda se jen řídila společenskými pravidly a zákonitostmi.

S manželem se tak rozhodli opustit své dobře placené práce a odstěhovat se hluboko do švédských lesů, kde si za občasné pomoci podobně smýšlejících lidí hodlali vybudovat vlastníma rukama obydlí a žít co možná nejvíce v souladu s přírodou. Ale je západní, „civilizovaný“ člověk vůbec ještě něčeho takového schopen?

Andrea Hejlskov stále žije s manželem v přírodě a říká, že se za tu dobu mnohé naučili a zdokonalili svou představu toho, co od života chtějí. Po šesti letech se přestěhovali na jih Švédska do domu, který si sami opravili, jednak kvůli mírnějšímu klimatu a jednak aby byli blíž dětem, které se již osamostatnily. Stále však žijí bez tekoucí vody a elektřiny, využívají solární panely, obejdou se bez vany a chladničky a vodu čerpají ze studny. Topí dřevem, jídlo připravují na sporáku a jídlo ukládají do spíže. Nemají běžné zaměstnání a žádné velké příjmy, ale o to více svobody a času. Už by neměnili.

Knihu Náš velký útěk koupíte na e-shopu obchod.portal.cz

Ukázka:

Podzim dorazil v době mé nepřítomnosti. Teď byl všude. Patřilo mu všechno.

Podzim je skutečným králem dramatu.

Nastoupil tím nejspektakulárnějším způsobem, není z těch, co se připlíží, a není ani z těch, co si prostě jen tak zmizí, ne, podzim nechodí nikdy včas a jen pomalu uvolňuje své sevření. Sežere všechno, a přestože s sebou nese bohaté a šťastné dny a přestože se blyští temně červenými, modrými, zelenými i hnědými barvami jako šperk – přináší s sebou také chladné noci a nachlazení, ale nejen to, panebože, ne, ne, to není všechno. Jen počkejte, až vám povím o podzimu pravdu!

Sigurdovi se nelíbil.

„Proč ze stromů opadává všechno listí?“ děsil se a tak zněla jeho první celá věta.

Podzim nás zaskočil. Přiznávám to, přiznávám, že nám nebylo dost jasné, jak moc nám roční období budou zasahovat do života.

Podzim znamenal bahno, mráz, časovou tíseň, promrzlé klouby, mokré oblečení, déšť.

Podzim znamenal, že jsme trávili víc času v domě, a to byl zcela nový život, život uvnitř.

Chata byla maličká. Naprosto jsme ji zaplnili, každičký centimetr čtvereční byl promočený a nasycený naším dechem, tělesným teplem, myšlenkami a životem.

V době mého pobytu v Kodani dorazili tuláci. Okamžitě se pustili do stavění tábora dole u jezera. Nacházel se o dva tři kilometry hlouběji v lese, bylo to bezútěšné místo skryté v křoví nad skalisky. Připadalo mi temné, ale oni se pro něj rozhodli, protože se nacházelo poblíž jezera a pod ochranou několika vysokých suchých borovic.

Rychle se mezi nimi strhávaly hádky, svobodné vůle tuláků na sebe narážely.

Šlo o ty soušky. Jak už jsem říkala, čas i smrt jsou v lese jiné. Každý se k nim staví odlišně.

Rick, tmavovlasý vousáč, který tři měsíce v roce pracoval jako spe ciálně cvičený bezpečnostní dozorce v atomové elektrárně a z utržených peněz po zbytek roku žil sám v lese, byl menší idea lista než ostatní. Větší pragmatik.

Zatápěli mokrým dřívím. Ohně čadily a příliš nehřály, pročež Rick navrhl, aby skáceli jeden z odumřelých stromů. Prý bude líp hořet a taky míň kouřit.

Neshodli se, protože ostatní měli za to, že strom patří spíš datlovi než jim, nechtěli narušovat rovnováhu, nechtěli za sebou zanechávat tento druh stop.

S Rickem jsme vycházeli dobře. Byl z nově příchozích nejzkušenější a navíc největší srandista.

Tulácké drama jsme sledovali s velkým zájmem. Jejich interní konfl ikty zrcadlily ty naše, ale přihlížet jim zvenčí byla větší zábava: Ideál versus realita. Jednotlivec versus společenství.

Každý si postavil vlastní stan, jurtu, vigvam, sámskou chatu či přístřešek a celé dny trávili vylepšováním svých příbytků, čistili kůže a sušili je zavěšené na podomácku vyrobených stojanech. Rybařili a koupali se v chladném jezeře, vyřezávali lžíce a sbírali divoce rostoucí byliny a plody, přeskakovali z kamene na kámen a nikdy nezapadli do temných děr.

Děti k nim často scházely, jen si k nim do stanu přisedly na karetní hru nebo si vyslechly jejich četné zážitky z putování. Obzvlášť Victorii jejich životní styl fascinoval a zklamalo ji, že nikdo z nich v přírodě netráví celý rok. Pracovali ve městě, aby si vydělali peníze. Měli domy, v nichž mohli bydlet, pokud by je zaskočila příliš tuhá zima.

Victoria s nimi někdy vyrazila na celodenní vandr či výšlap. Zpravidla procházeli kolem naší chaty dál do lesa. Dlouhý zástup zarostlých mlčenlivých lidí ve vlněném oděvu či v kůži. Průvod uzavírala Victoria. Chodila úplně vzadu, v těch svých žlutých lněných šatech, zimní bundě a pohorkách.

Vztah mezi mladými lidmi a Kapitánem byl napjatý, protože on vždycky žil ve větší divočině, on byl vždycky zkušenější než oni.

„Stockholmáci!“ odplivl si. „Ve skutečnosti jim o nic nejde. Klidně se vsadím, že pobírají stipendium nebo podporu.“

Tuláci o něm říkali, že prý zahořkl. Přesně to se stane, když člověk zůstane v lese příliš dlouho sám. Pak na sebe významně pokývali a byli rádi za své společenství.

Někdy si posedali k táboráku u nás v týpí. Jednou večer se situace vyhrotila. Rick s Kapitánem tiše probírali zážitky s divokou zvěří a tuhé zimy, zatímco ostatní tuláci mluvili o festivalu lidových tanců, na který často jezdili. Kapitán se zničehonic zvedl a vychrstl svůj hrnek Jacobovi do obličeje. Vyskočili jsme, ale nikdo nic neříkal. Pár minut jsme všichni postávali, možná to bylo jen pár vteřin, pak Rick poplácal Jacoba po rameni a prohodil: „Tak, a jdeme domů.“ Ještě dřív, než zmizeli na kraji lesa, ještě dřív, než jsme se mohli Kapitána zeptat, co to mělo znamenat, proč to udělal, prohlásil:

„Dělám to přece pro něj. Zkouším ho. Bude se muset umět ubránit. Takhle,“ ukázal směrem k místu, kde zmizeli, „takhle… tohleto je chování do města! Zdvořilý a povrchní!“

Havran nad námi kroužil a udržoval mě bdělou ve dne v noci.

Nedokázala jsem se rozhodnout, zda je to dobré či špatné znamení. Dobré a špatné už jsem nebyla schopná pořádně rozlišit. Po návratu z Kodaně jsem na vše nahlížela novýma očima. Ne že bych viděla nějaké odpovědi či vysvětlení – ale paralelní svět pro mě vykrystalizoval jako jemná ranní jinovatka na trávě.

Náš Památník přitom pozvolna rostl. Trám po trámu.

Knihu Náš velký útěk koupíte na e-shopu obchod.portal.cz