ROZHOVOR: Angelika Pintířová - Morem dneška je nemilovaná mládež

Boromejky začínaly v 17. století tím, že se staraly o nakažené morem. Co je pro vás morem 21. století?

 Pro mě je tím morem nemilovaná mládež, která často vypadá divoce, drze, nezodpovědně, ale pod drsným povrchem skrývá strach, pocit méněcennosti, pocit, že nikam nepatří. Při mé první službě ve výchovném ústavu mi jeden osmnáctiletý chlapec řekl: „Já jsem dobrej jenom pro ďábla! Narodil jsem se 6. 6., na co jsem v životě sáhl, to jsem posral. Od čtrnácti let jsem na heráku, vydělávám si vařením pervitinu, dlužím čínský mafii. Já to mám daný, o mě už se nějakej Bůh nezajímá.“

Co jste mu na to řekla?

 Řekla jsem mu, že to tak může vypadat, ale není to pravda. Člověk není nikdy úplně ztracený. Stačí, když třeba pohladí kočku, a tím soucitem ke zvířeti se v něm projevuje Bůh.

Jací kluci k vám chodí?

 Jsou to chlapci, kteří mají soudem nařízenou ústavní výchovu, anebo je tam rodiče dají sami na dvouměsíční program. Většina našich kluků ve věku patnáct až osmnáct let má nakročeno k drogové závislosti.

Proč sahají po droze?

 Dnešní děti jsou velmi opečovávané, veškerá námaha se jim umetá z cesty. Přicházejí k nám sedmnáctiletí, kteří neměli doma vůbec žádné povinnosti. Když nic nedělají, nemají žádný adrenalin, který si pak musí dodávat třeba drogou. Bez práce taky neroste jejich sebevědomí. Chci-li patřit do zdravého společenství, musím něco umět. Naštěstí se v pedagogice už zase objevují hlasy, že děti mají překonávat námahu a překážky, které před ně život staví. Pokud se to nenaučí v dětství, najednou před nimi stojí obrovská hradba.

Jak říkal profesor Matějček – výchova dítěte začíná narozením matky. Víte, co byla bazilika? To by byl dnešní Baumax nebo Hornbach.

Z jakého prostředí tito hoši pocházejí?

 Je to různé. Někdy jsou to sociálně slabší rodiny. Velmi často rodiny rozpadlé s novými partnery nebo je dítě vychováváno jen jedním rodičem. Ale přibývají i rodiny úplné a dobře situované, kde hraje velkou roli výkon, práce, peníze, takže na dítě není čas.

Spolupracují s vámi rodiče?

 Někdy mám pocit, že k nám rodiče dávají dítě jako do opravny. Něco se porouchalo a nejlépe za týden by to mělo být opravené. Ale výchova patří přednostně rodičům. Jak říkal profesor Matějček – výchova dítěte začíná narozením matky.

V čem rodiče nejčastěji selhávají?

 Zapomínají, že dítě je jednak dar a jednak je s ním práce. Když chci naučit dítě, aby si uklízelo hračky, musím je opakovaně uklízet s ním a kontrolovat ho. To je námaha, kterou se nám nechce překonávat. Když dám dítěti hranice, ono je pochopitelně nechce dodržovat, ale já na to nemůžu rezignovat. Musím být důsledný, musím to vydržet, i když se kvůli tomu zlobí. V tu chvíli jsem tam za to zábradlí nad propastí, o které se opřou a ono musí unést nějaký tlak. I když si člověk někdy připadá jako baba semetrika a hnusná ježibaba.

Sestra nemilosrdná.

 Ano, ale člověk musí vědět, proč to dělá. Nesmí přestat mít děti rád i ve chvíli, kdy by je chtěl vystřelit na Mars. A musí je umět pochválit za každý drobný úspěch.

U vás kluci procházejí pracovní terapií?

 Spíš je to sebeobslužný komunitní způsob života. Jeden z chlapců pro ostatní vaří, druhý topí, jiný štípe dřevo, další pere, každý má na starosti určitý úsek úklidu. Je tam i pohybový režim, chodíme na pěší nákupy pět kilometrů tam a zpátky.

Je to něco jako komunitní život v klášteře?

 Je to podobné, ale výchovný ústav není církevní zařízení, nýbrž státní. Dnešní doba zjistila, že to, co kláštery vygenerovaly za staletí, funguje. Člověk potřebuje volnost i řád, svobodu i hranice.

Jak řešíte, když některý z kluků řekne, že vařit nebo topit nebude?

 Jednak máme systém kreditového ohodnocení a jednak to za něj musí vzít někdo jiný, jinak zmrzneme nebo budeme o hladu. Často samo společenství dotlačí toho kluka, aby udělal, co má, protože všichni se chtějí dobře najíst. Práce tam není kvůli tomu, že ji někdo shora nařídil, ale že chceme jíst a mít teplo.

Co když třeba simulují?

 Pak přichází trest přirozenými následky. Když mám pocit, že to na mě hraje, má jeho rozhodnutí následek. Řekne-li, že je nemocný, dostane léčebný režim, který spočívá i v tom, že večer nejde na televizi. Když tvrdí, že je mu špatně od žaludku, nasadíme dietu. Jestliže ve chvíli, kdy máme dobré jídlo, začne tvrdit, že je mu už dobře, nedá se nic dělat, musí vydržet s dietou, aby mu zas nebylo špatně. Musíme kluky učit, že každé naše rozhodnutí je svobodné, ale má nějaký následek. Jako v životě.

Máte na ně ještě nějaké fígle?

 Člověk to zkouší různě. Jeden chlapec po mně chtěl něco, na co neměl nárok, já opakovala ne, ne a ne. Když se mě ptal znovu, začala jsem zpívat píseň o třech tamborech, která má asi třiadvacet slok. Zazpívala jsem jednu sloku, on začal znovu, tak jsem pokračovala druhou slokou a pak už mu kluci říkali: „Ty vole, nech toho, vidíš, že nepřestane!“

Dokážete zvládat jejich agresi?

 Snažím se jí předejít. Když se kluk naštve, nechám ho vypěnit. Když kopne do koše a práskne dveřmi, neřeším to. Řeším, že po něm něco chci, a jestliže on při tom nadává, nevšímám si toho. Když mu řeknu, aby přinesl dříví, a on má u toho hloupé řeči, přejdu to, není to podstatné, nakonec mu poděkuju, že to udělal. Člověk musí přemýšlet, jak jim stavět hranice, čeho si nevšímat a kdy už naopak zasáhnout.

Napadli vás někdy?

 Ne. Když si vzpomenou, že chtějí utéct, člověk jim nesmí bránit a stoupnout si mezi dveře. Spíš se občas pustí do sebe, to pak nezbývá než pohrozit policií.

Kam utíkají?

 Za svobodou, nechtějí dodržovat režim. Ale často se stává, že se vrátí, protože prší a mají hlad.

Přemýšlím, zda by se vaše zkušenosti s problémovou mládeží nedaly využít i pro pedagogy na běžných základkách, kde se poměry vyostřují. Děti jsou drzé na učitele, komentují jejich oblečení, auta…

 V prvé řadě si musím ujasnit, kdo jsem. Nedávno se mi stalo, že jeden kluk na mě ukazoval různá gesta a cosi hanlivého vykřikoval. Otázka zní: Je moje hodnota v tom, co si on o mně myslí? Řekla jsem mu, že prostě potřebuju, aby přinesl dříví, a je mi úplně jedno, co o mně říká. Stejně jako mi je lhostejné, mám-li forda nebo škodovku. Jestli je to pro ně důležité, pro mě ne. A je mi taky úplně jedno, že nemám boty Nike. Stačí mi boty, do kterých neteče. Někteří mladí mají tak nízké sebevědomí, že si ho musí dodat tou značkou. Říkám jim: „Co je ti platné, že máš boty Nike, když v nich nemůžeš do lesa, protože si je nechceš zamazat.“ Učitel musí řadu invektiv na svoji osobu unést.

Modelová situace: Žák zlobí a vy mu řeknete, aby si sedl do první lavice, což odmítne. Jak se zachovat?

 Ten žák si říká o pozornost. Když zlobí, říká: „Všimněte si mě!“ Je to těžké, nemám jen jeho, ale celou třídu. Nějaké handrkování nepomůže. Otázkou je, co by se stalo, kdyby si učitel sedl vedle žáka a začal dál vykládat. Kdyby to obrátil a udělal něco nečekaného. Cílem toho žáka je vás naštvat. Ale když mu ten koncept rozvezete, dá se něco změnit.

Jste rozený pedagog.

 Vzpomínám si na jednu hodinu na střední zdravotnické škole. Pátek odpoledne, spojená třída, jedna holka se chovala jako fracek, tak jsem na ně začala ječet. Pak se mi to rozleželo a došlo mi, že jsem reagovala stejně hloupě. Další hodinu jsem se té třídě omluvila. Byli jako opaření, nečekali to. Jindy jsem zas měla žákyni, která pořád protestovala, tak jsem jí řekla: „Seber se a odejdi, já tě odmítám učit!“ Úplně ji to rozhodilo, protože si svým chováním říkala o pozornost.

To jste ale porušila školní řád.

 Samozřejmě, ale na druhou stranu to bylo jediné účinné řešení. U menších dětí bych to udělat nemohla. Mimochodem, v Anglii může učitel vyloučit dítě z výuky a poslat ho za pedagogem, který tyto žáky dozoruje. U nás musí pedagog riskovat, vždycky se něco může stát. Když se snažím dodržet předpis, aby na mě nikdo nemohl, dítě úplně uzamknu. To platí pro učitele stejně jako pro rodiče. Když dítěti nedám nůž, aby se neřízlo, zaručeně se řízne ve chvíli, kdy si ho vezme samo. Život je prostě nebezpečnej, jak říká profesor Cyril Höschl.

Děti, zvlášť v pubertě, dospělé rády provokují.

 Ano, ale v té provokaci obvykle bývá i zrnko pravdy. Když jsem učila na zdravotní škole, zadala jsem úkol namalovat erb pečovatelky. Většina dětí malovala srdíčka, sluníčka a napřažené ruce, ale jedna holka, co si se sebou nevěděla rady, namalovala černý kříž. V první chvíli se člověk naštve, ale pak mi došlo, že z toho obrázku čiší bezmoc. A vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem jako zdravotní sestra bezmocně stála u umírajících a nemohla dělat vůbec nic. Když jsme tedy probrali všechna ta srdíčka, ukázala jsem černý kříž s tím, že autorka vyjádřila taky jednu hlubokou pravdu, kdy musíme bezmocně stát u pacienta. Žákyně čekala, že jí vynadám, chtěla provokovat, ale já jsem to obrátila. Když je žák zaškatulkovaný s nějakou nálepkou a pedagog ho jednou obrátí naruby, je to háček, který mu může dát do života strašně moc. Je to jedna kapka, která nezmění jeho chování, ale je to něco, s čím se dá dál pracovat.

Co je na pedagogické práci nejtěžší?

 Že vám nikdo moc nepoděkuje. I protivný pacient v nemocnici vám poděkuje spíš než žáci. Až jim to dojde, jsou už dávno pryč ze školy. Pedagog se proto musí opírat třeba o chvíle, kdy ho pozvou absolventi na sraz a vyjádří mu vděk aspoň opožděně. A taky by neměl být vztahovačný a měl by umět odpouštět. Nedávno mě u nás v ústavu jeden kluk provokoval řečmi o tom, že by nejradši zastřelil Boha, a druhý den se ptal, jestli si s nimi zahraju člověče, nezlob se. Hráli jsme.

Bavíte se s kluky o víře?

 Sama nezačínám. Ale některé to dráždí. Říkají, že Pánbůh není a že svět stvořili ufoni. Odpovídám, že jestli jim to sedí, mně teda ne. Když pak ale mají nějaké trable, třeba soud, přijdou, jestli bych se za ně modlila.

Často se láteří, že dnešní děti neznají ani Otčenáš.

 Odkud by ho mohli znát? A modlitba může být mnohem bohatší. I já se často modlím vlastními slovy, to, co teď cítím, co ze mne vytryskne. Bez porozumění je Otčenáš jen Skákal pes přes oves.

Přiznám se, že sám jsem až donedávna nevěděl, že prior znamená převor. Myslel jsem, že je to jen obchodní dům.

 Prior je první.

Priorita! To mě mohlo taky napadnout.

 Problém je, že dnes se víra předává stejně jako před sto lety. To podstatné na víře samozřejmě zůstává, ale mění se formy. Víte, co byla bazilika? To by byl dnešní Baumax nebo Hornbach. Tržiště. Křesťané se napřed scházeli tajně po domech, když pak mohli veřejně, potřebovali velký prostor. Apsida, kde dnes sedí předsedající liturgie, bylo původně místo pro soudce, který rozsuzoval kupující na tržnici. Křesťané si s tím uměli poradit.

Jednou jste řekla, že kdyby žil svatý Pavel, měl by Facebook.

 Když byl svatý Pavel v Athénách, šel na areopág, kde se scházela většina Athéňanů. Byl dokonalý píárista, jak by se řeklo dnes. I když zdánlivě neměl úspěch, pár lidí se chytlo. Areopág je dnešní Facebook. Původně jsem si Facebook zřídila kvůli klukům, abych rozuměla, čím se zabývají. Je potřeba neuzavírat se před novými způsoby komunikace a nevidět je a priori jako špatné. I když se taky objeví lidi, co napíšou, že nějaká jeptiška nemá na Facebook co lézt. Tisk byl původně církví taky považován za dílo ďáblovo. Don Bosco ale řekl: „Buď se toho zmocní ďábel, nebo my!“

V těchto dnech, kdy spolu hovoříme, je to sedm let, co zemřel Václav Havel. Vy jste byla jednou z těch, kdo se o něj starali. Byla jste s ním v jeho poslední chvíli?

 Úplně ne, to byla jiná sestra. Naposledy jsem ho viděla na Hrádečku ve středu ráno, zemřel v neděli. O jeho smrti jsem se dozvěděla ve výchovném ústavu. Zrovna jsme ten den měli k obědu guláš, který měl Václav Havel velmi rád. Ve chvíli, kdy kluci dali guláš na stůl, jsem začala brečet. Byl to i pro ně silný moment. City není potřeba schovávat.

Překvapil vás Václav Havel něčím?

 Nehrál si na žádného velikána, kolem něhož by se muselo tancovat. Mluvil s námi stylem: kdybyste byla tak laskavá, jestli bych vás mohl požádat, prosím vás, děkuji vám. Jednou večer říkal: „Byla byste tak laskavá, mohl bych mít ještě jedno poslední přání?“ Povídám: „Když nebude úplně poslední, tak klidně!“ Do poslední chvíle měl nevtíravý smysl pro humor. Jednou jsme se dívali na přenos z Českého slavíka, protože chtěl být orientován, co se děje v populární hudbě. Když jsme pořad prokládaný mnoha reklamami zhlédli, zakončil to slovy: „Bylo to blbé a trapné, ale přestáli jsme to.“

Angelika Pintířová (*1963) Původní profesí zdravotní sestra vystudovala pedagogiku a ošetřovatelství na UK a dramatickou výchovu na DAMU. V roce 1977 vstoupila do řeholního řádu boromejek. V současnosti pracuje ve Výchovném ústavu a Středisku výchovné péče Klíčov. Na VOŠ Svatojánská kolej učí dramatickou výchovu. V Českém rozhlase moderuje pořad Jak to vidí… Její životní příběh zachycuje knižní rozhovor Angelika Pintířová: Padá mi to z nebe (i jako e-kniha)

Vzpomínal na něco?

 Velmi často se mu vybavilo něco z vězení, které se mu zarylo pod kůži. I proto jsme se dívali třeba na film o Kajínkovi. Jednou autorizoval rozhovor a říkal: „Mně to nejde odeslat faxem, to nebudu klidný, protože mám pocit, že někdo přijde a sebere mi to.“ Po těch letech! To musel být strašný nápor.

Jaký měl vztah k náboženství?

 On byl velmi poctivý, a tudíž velmi opatrný. Respektoval, že Bůh je tajemství a že ho nelze uchopit do škatulí, proto o něm mluvil opatrně. Ale vždy dbal na to, abychom jeli na mši. Když se ho jedna sestra ptala, jestli mu nevadí, že se pohybujeme pořád v jeho okolí, říkal, jestli vy se za mě nestydíte, tak já za vás ne, chtěl bych, aby lidé věděli, že řády mají ve společnosti místo. Jeho vztah k Bohu byl velmi niterný, nedával ho na odiv. Dle mého osobního názoru, když zemřel, přišli ho přivítat matka Tereza a Jan Pavel II. On k nim měl opravdu blízký vztah. Jana Pavla II. považoval za přítele, matka Tereza k nám přišla na jeho podnět.

Vy jste se dostala do blízkosti i současného prezidenta. Mohla byste oba státníky porovnat?

 Nerada bych je porovnávala. U Václava Havla je život už ukončený, u Miloše Zemana ne. Pro mě bylo zajímavé zjištění, že jsem-li sama sebou, vyjdu s každým. Nebylo potřeba se hrbit ani povyšovat. Služba milosrdenství se děje bez ohledu na to, komu se děje. I člověk v úřadu prezidenta může být potřebnější než nějaká babička. Není totiž jednoduché být v takové pozici. A každý člověk má nárok se v životě měnit. I on si zaslouží naši modlitbu a šanci na změnu.

Váš řád se koneckonců staral i o Babinského.

 Boromejky byly první ženy, které vstoupily do služby ve věznicích v Českých zemích, takže jsme se staraly i o Václava Babinského. On nebyl schopen po letech ve věznicích samostatného života. Babinský byl u boromejek zaměstnán jako zahradník a stěžoval si, že svět je zkažený, protože mu přes plot lezou lidi krást zeleninu a kytky.

Patří k životu řeholnice humor?

 Odpověděla bych nejnovější exhortací papeže Františka. Jmenuje se Radujte se a jásejte a pojednává o svatosti. Mezi pět znaků svatosti řadí smysl pro humor. Osobně mám také ráda Jana XXIII., který má v ranní modlitbě: „A dej mi taky trochu humoru, který je k životu nutně potřebný!“

***

FOTO: Vojtěch Vlk, Kateřina Kokešová

Rozhovor vedl Jan Nejedlý (vlevo na fotografii), vyšlo v časopise Rodina a škola, 1/2019