Profesor Kevin Dutton podruhé - Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu

Kevin Dutton tentokrát přizval ke své knize dalšího tvůrce – Andyho McNaba, který si získal proslulost svou kariérou vojáka speciálních služeb SAS a také jako autor autobiografické knihy z války v Zálivu a několika úspěšných románů. Ale to mu samo o sobě pozornost Kevina Duttona, profesora na Oxfordské univerzitě, nazajistilo. Důležitější je, že je Andy ukázkový psychopat. Ovšem hodný psychopat!

Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu Dutton, Kevin; McNab, Andy  Portál, 2021Na rozdíl od zlých psychopatů totiž využívá charakteristické psychopatické povahové rysy, jako je bezohlednost, nebojácnost či schopnost přečíst pocity druhých, k tomu, aby v nejrůznějších situacích dostal jak ze sebe, tak z ostatních to nejlepší. Oba dva spoluautoři v knize Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu čtenáři vysvětlují, že hodný psychopat přemýšlí jinak než běžní lidé, a že kdybychom i my jednali více sebevědomě, zachovávali si vždy chladnou hlavu, lépe využívali svůj šarm a soustředěně žili přítomným okamžikem, byli bychom v pracovním i osobním životě bezpochyby mnohem úspěšnější.

V knize vám představí sedm psychopatických principů, které můžete od psychopatů pochytit a které vám dopomůžou k většímu úspěchu, bohatšímu, šťastnějšímu, víc naplňujícímu životu. Každé z těchto „zásad“  je věnována jedna celá kapitola, a zatímco Kevin Dutton tyto zásady komentuje z pozice odborníka – psychologa a objasňuje jejich teoretický základ, Andy přidává konkrétní příklady z praxe. V knize najdete i několik testů a grafických znázornění, které napomohou správnému pochopením předkládaných teorií a postupů.

Z anglického originálu The Good Psychopath’s Guide to Success přeložila Renata Červenková.

Ukázka:

Zaberte!

Ať už děláte cokoli, dělejte to dobře. Abraham Lincoln

V londýnském West Endu panuje horké letní odpoledne. Sedíme s Andym na zadním sedadle černého taxíku a jedeme na oběd. Právě jsme dokončili natáčení pořadu Noc psychopata pro Channel 4. Bylo to přinejmenším zajímavé posezení. V laboratoři se Andy podrobil jednomu z testů představujících zlatý standard pro určování míry psychopatie a absolvoval ho s vyznamenáním.

Při zkoumání řízené stresové odpovědi se dobrovolníci bombardují nepravidelnými výbuchy bílého šumu, proloženými záběry z autohavárií, mučení a umírání, které se promítají na počítačovém monitoru a vyvolávají nevolnost. Při tom všem měří vědci v amygdale, což je, pokud si vzpomínáte na minulou kapitolu, ministerstvo emocí, následnou mozkovou činnost.

U většiny lidí v takové situaci vyhlásí amygdala stav ohrožení – je to přirozená reakce na nebezpečné podněty. Ta Andyho však zůstala víceméně placatá. Znepokojující vizuální nápor, jímž jsem na ni v poslední půlhodině zaútočil, téměř nezaznamenala. Atmosféra v laboratoři byla elektrizující. Každý nevěřícně zíral, jak se pohyblivý graf, který odkudsi z hloubi Andyho mozku doloval neprozkoumaná ložiska minerálů, šinul v reálném čase jako mravenec napříč hypnoticky zeleným osciloskopem a zanechává plochou čáru.

Ještě než experiment skončil, nebylo pochyb, že teď konečně máme něco v ruce. Prokazatelně. Takové výsledky totiž nešlo podvrhnout. Když jsme ale Andyho od všech drátů a senzorů odpojili, staral se víc o to, co udělal gel s jeho vlasy, než o oči, varlata a vnitřnosti, na které se předtím díval.

Když jsme objížděli Trafalgar Square a viděli, jak si tu všichni turisté fotografují kašnu, dospěl jsem k rozhodnutí: Jestli si k obědu objedná chianti a játra, odejdu!

„Tak jak jdou kšefty? Je tu strašně lidí,“ zakřičí Andy na taxikáře přes mřížku.

Řidič zavrtí hlavou: „Hm, to jo, slunce je všechny vytáhlo ven, jenže v tomhle počasí si nikdo taxíka nebere. Každý chce sedět někde v parku a na všechno se vykašlat. Chtěl bych se večer dívat na fotbal, ale místo toho asi budu muset jezdit. Den co den musím vydělat 200 liber, abych pokryl všechny výdaje na nájem auta a tak. Navrch něco sežere. Sem s deštěm a zimou! Kdybych denní plán splnil, zapíchl bych to brzy.“

Zaplatíme mu a jdeme do restaurace. Navzdory tomu, že má pár michelinských hvězdiček, si dá Andy rybu s hranolky a dietní kolu, a tak setrvám.

Jsem tomu rád, protože u cappuccina vytáhne zajímavé téma.

„Ten taxikář… možná jsem něco přeslechl, ale rozuměl jsem mu dobře?“

„Co tím myslíš?“ zeptám se.

Předchozí kniha Kevina Duttona Moudrost psychopatů: Svatí, špioni a sérioví vrazi

„No, kdyby šlo o mě, tak v dobrých dnech makám ostošest a ve špatných vypadnu co nejdřív. Zamysli se nad tím. Pokud to hodláš zapíchnout brzy, proč to dělat v den, kdy si mastíš kapsu zprava, zleva i zprostřed? To je šílenství! V takovým dni bys měl držet nohu na plynu a zisk maximalizovat, ne? To skončit brzy v mizerným dni dává smysl, protože zisk bude stát beztak za houby, takže aspoň ušetříš energii na další šichtu, která může být zase dobrá.“ Pohlédne na mě tázavě: „Nebo brečím na špatným hrobě?“

Směju se: „No rozhodně brečíš, kámo, ale možná jsi něčemu na stopě.“

Objedná dvě další kávy.

„Díky,“ usrkne si. „Jsem možná psychopat, ale ne hlupák.“

Berte, nebo nechte být

Andyho postřeh při obědě mi uvízl v hlavě a už jsem se ho nedokázal zbavit. Netušil jsem ovšem, kolik taxikářů se chová podle stejného vzorce jako ten, který vezl nás. Něco mi ale říkalo, že jich zas tak málo není, a tak jsem se v tom začal hrabat.

Pár následujících měsíců jsem se pokaždé, když jsem v Londýně usedl do taxíku, vyptal řidiče na jeho zvyklosti, na to, co dělá v mizerných dnech a co v dobrých. A nevěřil jsem vlastním uším. Spousta z těch, s nimiž jsem mluvil, pracovala víc v mizerných dnech.

Jenže proč? Nedávalo to smysl. Andy byl psychopat, jenže takových navzdory náhlým otáčkám do protisměru uprostřed Piccadilly Circus za volanty londýnských taxíků zase tolik nenajdete. Pokud ano, pak by jejich týdenní příjmy byly asi závratné.

Abych vám vysvětlil, co mám na mysli, prozradím vám malé tajemství, které psychologové znají dost dlouho: Pokud už něco VÍTE, změní to jednou provždy způsob, jakým o tom či onom přemýšlíte. Všechno vychází z toho, jak kvantifikujeme úspěch.

V sedmdesátých letech provedli vědci brilantní pokus. Dali dohromady partu dobrovolníků a každému dali dvacet liber. Ti měli na vybranou: Mohli buď odejít s dvaceti librami v kapse, nebo vsadit nabyté peníze do rulety a zkusit vydělat na neschopných vědátorech ještě víc.

Co podle vás udělali?

Ještě než odpovíte, dovolte mi, abych vám řekl o jiné skupině dobrovolníků, které badatelé oslovili – tentokrát však s lehce odlišnými propozicemi. Stejně jako první skupina dostala i tato po dvaceti librách. Mělo to však háček. Zaprvé každý dostal nejdřív padesát liber, ale třicet jim vědci zase hned sebrali, takže i jim zůstalo jako čistý výdělek dvacet liber. Pokud chtěli oněch „ztracených“ třicet liber získat zpět, museli si je vydělat. Ano, tipujete dobře – vsazením svých dvaceti liber do rulety.

Případně mohli hru skrečovat a odejít s dvaceti librami.

Co myslíte, že udělali?

Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu si můžete pořídit i do čtečky! E-kniha zde. 

Pokud se domníváte, že dobrovolníci z první skupiny byli víc než ti z druhé skupiny nakloněni tomu, aby poděkovali a odkráčeli, máte pravdu. Téměř všichni řekli: „Na shledanou!“

Z nějakého podivného důvodu ale dobrovolníci z druhé skupiny vytrvali. Místo aby jim došlo, že jsou o dvacet liber v PLUSU, setrvávali v domnění, že jsou o třicet liber v MINUSU. A pokusili se vyhrát je zpátky.

Přesně jako taxikáři pracující víc v MIZERNÝCH dnech, aby ODVRÁTILI ZTRÁTU, místo aby přidali na hodinách v DOBRÝCH dnech, a tak MAXIMALIZOVALI ZISK! Šlo jim totiž mnohem víc o to, aby NESPADLI DO ČERVENÝCH ČÍSEL, než aby UDĚLALI TERNO.

A právě proto nakonec odcházeli s méně penězi.

Světlá stránka té temné

Výsledky tohoto pokusu svět psychologie omráčily. A ekonomiky také, jak si asi dokážete představit. Následovalo mnoho dalších pokusů, ovšem u všech bylo závěrečné poselství stejné. Inklinujeme víc k tomu, abychom zavřeli NEGATIVNÍ kohoutek, než abychom otevřeli ten POZITIVNÍ.

A to se prolíná všemi aspekty života, nejen finančním.

Proč jste vlastně včera večer v baru neoslovili onoho skvěle vypadajícího mladíka, když jste měli příležitost? Mohlo to být tím, že riziko, že dostanete před přáteli košem, převážilo nad možností získat telefonní číslo vytouženého partnera?

Proč jste včera ráno nezvedli při uvádění nového projektu ruku, když se šéf marketingu zeptal, kdo má nějakou otázku? Vadilo vám víc riziko, že byste před zbytkem týmu vypadali hloupě, nebo že byste si měli lámat hlavu s nepřehlednými tabulkami prodejů?

Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu Dutton, Kevin; McNab, Andy  Portál, 2021Kevin Dutton je experimentální psycholog a spisovatel. Výzkumný pracovník katedry experimentální psychologie na Oxfordské univerzitě je autorem úspěšné knihy Moudrost psychopatů (Portál, 2019).

Proč jste si v úterý večer při návratu z práce nesedli na prázdné místo v metru? Snad kvůli tomu, že kdyby byl mladík naproti, co ho taky viděl, rychlejší než vy, stáli byste pak nad ním v hanbě dalších několik zastávek? Vsadil bych se, že nejsem daleko od pravdy.

No, a co se stalo místo toho?

Odešli jste z baru a ani jste si neškrtli.

Zase!

Museli jste se na ta plánovaná čísla zeptat kolegyně, která se na vás hned začala vytahovat, protože přece měla milion jiných věci na práci i bez toho, aby vám poskytovala školení o podpoře prodeje.

Druhý člověk získal místo v metru jednoduše: Šel za ním, a vy ne. I když VY jste k němu měli blíž!

Samozřejmě všichni známe lidi, kteří jsou stateční, za věcmi jdou a radši by „umřeli“, než by jen dřepěli, chytali lelky a dumali nad tím, co by kdyby. A přitom po většinu času se zdá, že jsou v pohodě. Můžeme si o nich myslet, že jsou trochu blázni, ale kdesi hluboko si přejeme mít aspoň trochu jejich akčnosti.

Někteří z nás, třeba Andy, i když mě to bolí, když to říkám, jsou vždycky „racionálnější“ než ostatní.

Ale proč? Liší se od nás ostatních tihle superlogičtí „chirurgové rozumu“ něčím zásadním? S nástupem moderních metod zobrazení mozku začínají studie na odpověď na tuto otázku doslova vrhat světlo.

A hádejte co?

Předběžná zjištění něco nápadně připomínají.

Ti z nás, kdo v testovacích scénářích typu „zůstat, nebo odejít“ spíš hrají, než odcházejí, a tím vydělávají víc peněz, mají v mozku určitou biologickou odlišnost. Prefrontální kortex, tedy ministerstvo racionálního myšlení, je lépe personálně obsazeno a mnohem lépe vybaveno než u těch, kdo jsou umírnění.

Jinak řečeno, v porovnání s těmi „normálnějšími“ je u nich mnohem méně pravděpodobné, že jimi bude jejich amygdala smýkat – že se podvolí nátlaku mozkové výběrové komise emocí.

Znamená to tedy, že psychopaty s jejich personálně nedostatečně obsazeným ministerstvem emocí čeká vítězství častěji než nás ostatní? Že se méně trápí tím, že by se jim mohlo něco špatného stát, a víc se zaměřují na světlou stránku života? A neumožnilo právě tohle Andymu naráz pochopit, v čem se mýlil každý londýnský taxikář?

Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu Dutton, Kevin; McNab, Andy  Portál, 2021Andy McNab je bývalý příslušník SAS, dnes konzultant a spisovatel. Proslavil se jako velitel hlídky vysazené během první války v Perském zálivu hluboko v nepřátelském území. Svoje drastické zkušenosti popsal v knize Konečná stanice Bagdád (2004). V Portále vychází i jeho dětská kniha Dostaňte mě odsud!.

Věda soudí, že ano.

Když badatelé porovnali výkony psychopatů a nepsychopatů v jednoduchém úkolu, například když měli dobrovolníci co nejrychleji pochytit jednoduché pravidlo, narazili na propastně velký rozdíl. Pokud se chyby TRESTALY bolestivými ELEKTRICKÝMI ŠOKY, byli psychopati v chápání pomalejší než nepsychopati. Jakmile se však změnila motivace – ÚSPĚCH byl FINANČNĚ ODMĚŇOVÁN a nehrozil elektrický šok –, úspěchy se dramaticky změnily. Najednou to byli psychopati, kdo odhalil pravidlo rychleji.

Výsledkem je psychologický převrat.

Ve třetí kapitole jsme se u Epikura poučili, že my lidé máme přirozený sklon snažit se o radost na úkor bolesti. Tedy vítězit a neprohrávat. Při bližším ohledání ale nejsou všichni na stejné startovní čáře.

Pokud jsou šoupátka nastavena dole a my máme hlavu na špalku, dochází k něčemu poměrně kurióznímu: Vyhnout se bolesti je mnohem důležitější než dosáhnout radosti. Zatraceně víc zkrátka pracujeme na tom, abychom se VYHNULI PORÁŽCE, než abychom DOSÁHLI VÍTĚZSTVÍ.

Tedy pokud nejsme psychopati.

Zato psychopat chce z každé situace těžit. Jakmile se nabízí jakýkoli druh odměny, jde do toho. K čertu s „měl bych“ a „kdyby“. Hlavně se předvést!

***


Knihu Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu můžete koupit na našem e-shopu.


Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru