Sbohem, mami, sbohem, tati... už navždy.

„Jako psycholog jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří se v dospělosti stali sirotky, a všichni říkali, že tato ztráta pro ně znamenala významnou změnu. Doprovodné pocity nejčastěji popisovali jako „překvapivě intenzivní“, což naznačuje: „Vím, že pro většinu lidí to není tak důležité, ale pro mě rozhodně ano.“ Ztráta rodičů je nevyhnutelná a zdá se, že všichni se shodnou v tom, že se jedná o krizi. Proč se tedy o ní příliš nemluví ani nepíše, proč se jí skoro nikdo nezabývá?“

Sbohem, mami, sbohem, tati Levy, Alexander  Portál, 2021Říká v úvodní kapitole americký psycholog Alexander Levy, který se rozhodl toto opomíjené téma zpracovat sám. Výsledkem jeho práce je kniha SBOHEM, MAMI, SBOHEM, TATI, která se věnuje smrti rodičů v dospělosti. Autor se podivuje nad tím, jak osobní a nepřenosná je to zkušenost, přestože ji v životě prodělá každý, tedy pokud děti nezemřou dříve než jejich rodiče. Zajímá se o aspekty truchlení spojeného s úmrtím rodičů, jaký vliv má úmrtí rodiče na osobní identitu. Vztah k rodičům totiž jejich smrtí nekončí a podle autora může výrazně změnit naše vztahy k ostatním lidem, a to nejen k rodinným příslušníkům. 

Zmiňuje i rizika spojená s vytěsněním smutku, ke kterému v dnešní době dochází častěji než dříve, jako psycholog si totiž všímá tendence vytěsňovat smrt z mysli živých. Kniha se snaží co nejhlouběji zprostředkovat zkušenosti s procesem truchlení, důležitou fází, která neznamená jen překonání ztráty, ale podle autora je i příležitostí se od rodičů ještě naposledy něčemu naučit. 

Celý text je doplněn několika autentickými příběhy a velmi empatickými osobními úvahami.

Z anglického originálu The Orphaned Adult přeložila Eva Klimentová.

Ukázka:

Na toto nebezpečí mě před mnoha lety upozornil případ z mé praxe. Přišla ke mně na konzultaci bezvadně oblečená postarší dáma. Před čtyřmi lety jí zemřela matka. Dopodrobna mi vylíčila, co všechno učinila, aby po její smrti přebudovala svůj život. Většinu dospělosti zasvětila péči o matku, zvláště intenzivně se o ni starala na sklonku jejího života. Po matčině smrti v ní zůstala obrovská prázdnota, kterou se zatím marně pokoušela nějak zaplnit. Snažila se zapojit do různých klubů, cestovala na místa, kam se vždycky chtěla podívat, a dokonce se zapsala do kurzu vaření po italsku. Když dospěla k závěru, že žádný z těchto kroků nevede ke kýženému osvobození od bolesti z její ztráty, rozhodla se vyhledat odbornou pomoc.

Během úvodního rozhovoru jsem se jí zeptal, jak po matčině smrti truchlila a jak prožívala smutek. „To nebylo tak lehké,“ odpověděla. „Koupila jsem si o tom knihu a opravdu jsem se snažila do ní začíst. Ale kdykoli jsem začala, prostě jsem se rozplakala a musela jsem začít znovu od začátku.“

Mohlo by vás také zajímat: Čeho před smrtí nejvíce litujeme? Příběhy lidí loučících se se životem se prolínají s osobním příběhem autorky, hledající pozitivní smysl plného prožívání přítomnosti při stejně plném vědomí vlastní konečnosti.

Během našich četných dalších setkání vzpomínala na svůj dlouhý a komplikovaný vztah s matkou. Hodně plakala. Smála se. Třásla se. Zuřila. Její citové stavy neměly žádný řád ani stanovené pořadí, a jak zjistila, nic takového ani nepotřebovala. Celé jedno sezení proplakala, na klíně měla balíček rodinných fotek, které mi přinesla ukázat, ale vůbec je nerozbalila. Na jiném sezení mi vyprávěla veselé historky o matčině neuvěřitelné škudlivosti. Žádnou z jejích emocí jsem nepojmenovával ani jsem ji neupozorňoval na jednotlivé fáze. Spíše jsem přijímal a vítal vše, co přišlo. Věřil jsem, že když vzpomíná, vypráví, naříká, zuří, směje se či pláče, znamená to, že truchlí.

Truchlení Kast, Verena  Portál, 2015Truchlení představuje emoční proces, díky němuž se můžeme se zemřelým rozloučit, můžeme zpracovat problémy zaniklého vztahu a můžeme integrovat tolik z jedinečných vlastností našeho protějšku, jež nám umožní žít s novým porozuměním sobě i okolnímu světu. Autorka ve své knize Truchlení vychází z klinické zkušenosti z práce s depresivními klienty, kteří až příliš nedostatečně prožili okamžiky ztráty.

Po pár měsících, kdy ke mně chodila na konzultace, začínala dospívat k určitému smíření s matčiným životem i smrtí. Na konci onoho roku už se dokázala více vnímat jako samostatný jedinec, nezávisle na matce, a byla připravena vykročit do budoucnosti bez iluze jistoty a spolehlivosti, kterou pro ni matka vždy představovala. Po našem posledním setkání měla schůzku s realitním makléřem, protože konečně byla schopna matčin dům prodat. Na druhý den mi zavolala, aby mi sdělila, že se zároveň cítí smutně i svobodně, a aby se jí ode mě dostalo posledního ujištění, že to jsou ony spletité a komplikované dimenze zármutku.

Alexander Levy (1943 – 2021) byl americký psycholog, kromě své klinické praxe se věnoval i projektu Alpha House, který se zabývá terapií závislostí. Jeho nejznámějším počinem je kniha Sbohem mami, sbohem tati (The Orphaned Adult) o vyrovnávání se se smrtí rodičů, která byla přeložena do několika jazyků a stala se celosvětovým bestsellerem.

Uvědomil jsem si, že kdykoli mi lidé vyprávějí o svém zármutku, nikdo nikdy nemluví o posloupném, uspořádaném prožívání. Hovoří o směsici různých okamžiků, kterým dodávají strukturu a význam emoce, jako je strach, bolest, stud a radost, a této změti říkají „smutek“.

Mluví o spoustě různých věcí, například o strašlivém strachu, že už jim nikdy nebude líp nebo nikdy nepřestanou plakat, nebo se bojí, že je s nimi něco v nepořádku, protože se vlastně necítí tak nešťastní a ještě vůbec neplakali. Svěřují se mi s neodbytnými a nesplnitelnými přáními, aby bývali před smrtí matce nebo otci aspoň ještě jednou řekli „mám tě moc rád/a“. Nechápou, proč jsou ostatní vůči jejich smutku nedůtkliví a neprojevují trochu strpení. Diví se, jak moc se jim po zesnulém stýská. Stejně tak často, i když se za to stydí, se diví, že se jim po zesnulém skoro vůbec nestýská. Nesměle se přiznávají k radosti, kterou jim přináší nově nabytá svoboda. Popisují noční děsy, kdy se náhle probudí a zjistí, že celí zpocení stojí u své postele a křičí na prchavou vidinu z rozplývajícího se snu. S rozpaky se přiznávají, že v sobě objevují nehezké vlastnosti, jako je malichernost, chamtivost či náladovost. Zamýšlejí se nad tím, jak jim teď všechno připadá podivné, i když se vlastně skoro nic nezměnilo.

Někdy se mnou vůbec nejsou s to mluvit. Jsou schopní pouze zoufale vzlykat jako neutěšitelné malé dítě, vyděšeně naříkat jako novorozenec či zuřit jako batole, které zbrunátní a nemůže popadnout dech, protože zrovna nedostalo, co chtělo.

Mami, kdy už konečně umřeš? Otevřená zpověď dcery pečující o matku s Alzheimerem

Budeme-li předstírat, že smutek – což je skutečně základní a primitivní prožitek – probíhá v naší mysli nebo že jej lze pojmově uspořádat a „porozumět mu“, riskujeme, že nepochopíme jeho chaotickou sílu a úplně nám unikne jeho význam.

Co je tedy smutek? A proč truchlíme?

Myslím, že smutek je projevem hluboké neschopnosti pojmově či jakkoli jinak pochopit, že nám zemřel milovaný člověk. Náš mozek to zkrátka „nebere“. Nic s tím nenaděláme.

Jsme zvyklí, že když někdo odejde z místnosti, zase se vrátí. Nedokážeme si v duchu představit, že někdo tu není, když tu přece vždycky byl. Jednoduše je pro nás nepředstavitelné, že někdo, koho jsme dříve znali živého, není naživu.

A tak vykročíme, snažíme se obejmout známý obraz někoho, kdo už tu není, a zřítíme se do propasti, kterou po sobě zanechala jeho nepřítomnost. Propadáme se do nekonečné prázdnoty a obklopuje nás temná a dusivá nejistota těch nejnepochopitelnějších a nejtísnivějších životních dilemat: navzdory konejšivým iluzím o síle a mladistvosti je náš život křehký a pojí nás s ním pouze tenká nitka rozmaru štěstěny; bez ohledu na to, jak jsme soběstační, úspěšní a chytří, jsme hluboce závislí na těch, které milujeme; žádná fasáda odborných znalostí, životního úspěchu či společenského sebevědomí nedokáže zakrýt hlubokou a posvátnou hrůzu z neznámého; a bez ohledu na to, kolik toho víme a jak silná je naše víra, před neproniknutelnými záhadami života zůstáváme bezmocní a bezradní.

Jak s dětmi mluvit o smrti Goldman, Linda  Portál, 2015Smrt je náročné téma, zejména pokud s ním přicházejí děti. Autorka se zabývá myšlenkami na smrt a pocity, které v souvislosti s ní děti prožívají. Ať již se děti vyrovnávají se smrtí blízké osoby, domácího mazlíčka nebo samy žijí s nevyléčitelnou nemocí, hledají dospělí jen obtížně odpovědi na otázky svých dětí týkající se smrti.

Podle mého názoru je zármutek právě toto uvržení do křehkosti a záhadnosti života, které nás dočasně zcela pohltí. Je to čas tísně a tápání, ale zároveň to může být jedna z největších životních příležitostí k osvobození a proměně.

Někdy se na mě obracejí pozůstalí, kteří mají pocit, že uvízli v zármutku. V zásadě říkají: „Myslím, že něco je špatně. Zemřel mi člověk, kterého jsem miloval, a už dlouho jsem nešťastný. Vím, že je mrtvý, a má mi kvůli tomu být mizerně, ale mně je skutečně mizerně.

Už se z toho musím nějak dostat. Nedělá mi to dobře. Nejsem sám, kdo si to myslí. Všichni říkají, že je načase, abych už to překonal, začal znovu normálně žít a tohle všechno nechal za sebou. Souhlasím s nimi, že už bych to měl mít vyřešené, ale nějak se z toho nemůžu vyhrabat. Co mám za problém?“

Moje odpověď zní: Vítejte ve světě pozůstalých. Tohle není žádné vybočení z vašeho normálního života. Není to cvičení, které se skládá z několika fází – raz, dva, tři, čtyři, pět –, které musíte vykonat, než se vrátíte zpátky do opravdového života. Tohle je váš opravdový život. Tuto ztrátu jste skutečně utrpěli. Skutečně budete zbytek života žít bez tohoto nenahraditelného člověka. Nikdo vám nemůže pomoci, abyste se přes to přenesli, já ani nikdo jiný. Nikdo vám nepomůže, abyste se „z toho dostali“. Není to nutné. Smutek je něco, co prožíváte, a pokud si to připustíte, nakonec zjistíte, že v sobě máte dost prostoru na to, abyste jej pojali a obsáhli. A až toto strašlivé období budete mít za sebou, aniž byste museli pochopit, jak se to stalo, stejně jako nemusíte chápat, jak váš organismus tráví jídlo a rozděluje živiny, zjistíte, že se dokážete nově postavit k životu a žít jinak než dříve.

***

Knihu Sbohem, mami, sbohem, tati můžete zakoupit na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru