Unikátní paměti celosvětově známého psychologa Philipa Zimbarda, koordinátora Stanfordského experimentu

Životopisný rozhovor přináší barvité líčení dětství, dospívání a studia Philipa Zimbarda, popisuje také jeho profesní růst, experimenty, studie i přátelství se Stanley Milgramem. Nemalá část knihy se věnuje průběhu a důsledkům Stanfordského vězeňského experimentu, dílo zároveň poskytuje vhled do dějin psychologie 20. století.

Paměti psychologa, Philip Zimbardo


V rámci programu orální historie Stanfordské historické společnosti Stanfordovy univerzity vznikly v roce 2017 nahrávky rozhovorů s předním současným psychologem Philipem Zimbardem. V knize PAMĚTI PSYCHOLOGA vzpomíná Zimbardo na své těžké dětství v Bronxu v době hospodářské krize, na předsudky okolí i vlastní rodiny. Popisuje spolupráci se Stanley Milgramem, spolužákem ze střední školy a část knihy patří vzpomínkám na studium na vysoké škole a na začátky psychologické praxe v laboratoři se zvířaty. Zimbardo seznamuje čtenáře také se svou přednáškovou a pedagogickou činností, věnuje se průběhu a důsledkům svého světoznámého Stanfordského experimentu i hodnocení aféry kolem věznice Abú Ghrajb.

K dostání také jako e-kniha.

Chcete-li zjistit, jak je nastavený váš vnitřní časový operační systém, vyplňte si Zimbardův dotazník časové perspektivy, který v roce 1999 vymysleli s Johnem Boydem.

Profesní záběr Philipa Zimbarda je široký, zkoumal například oblasti a podoby zla, vězeňské systémy, ovládání mysli, poslušnosti, stydlivosti, kniha tak nabízí rozsáhlý pohled do dějin psychologie 20. století.

Knihu přeložila Linda Bartošková.

Stávám se sám sebou je zajímavá autobiografie psychologa Irvina D. Yaloma.

Ukázka

Nedělalo vám starosti, jak se to vyvíjí?

Ne. Jedině že došlo na fyzické násilí, když dozorci vtrhli do cel a vyvlekli vězně ven. Nechtěl jsem tam chodit. Nemohl bych tomu zabránit. Ale následně jsem si všechny dozorce svolal a řekl jim: „Nemůžete používat fyzickou sílu. Můžete je držet, pokud někoho potřebujete omezit, ale nemůžete je udeřit. Můžete symbolicky použít obušek – jen se jich dotknout. Pokud je udeříte, budete vyřazeni z experimentu.“ Neustále jsem jim tyhle věci opakoval.

     Velmi rychle se dozorci uchýlili k intuitivní psychologii selského rozumu, takže postavili jednu celu proti ostatním, nebo neustále opakovali, že pokud vězeň číslo 416 nechce jíst svoje párky, žádný z ostatních vězňů v jeho cele jídlo nedostane. Jestli jeden bude nadále dělat tohle, vězni v jeho cele nebudou mít návštěvy. Začali je stavět proti sobě. Po prvním dni vzala jednota mezi vězni zasvé. To byl kritický moment, protože to také znamenalo, že když jeden vězeň začínal ztrácet nervy – a záchvat trval mnoho hodin, kdy křičel a ječel –, nikdo z ostatních vězňů mu nepřišel na pomoc. Nikdo z nich neřekl: „Hele, dej se dohromady, kamaráde.“

Proč ne?

To nevíme. Došlo k tomu opravdu v tu chvíli: odteď každý za sebe. Žádná vězeňská solidarita. Což se liší od skutečného vězení. Naše studie byla vlastně ve stylu tábora s válečnými zajatci, protože do zajateckých táborů všichni přicházejí v podobnou dobu. Všichni váleční zajatci prohráli bitvu. Ve skutečném vězení je to podobné jako v rodině, protože tam mnozí žijí jako starousedlíci desítky let. Když jste nový, dostanete od nich nalejvárnu. Řeknou vám: „Taková jsou naše pravidla. Tohle můžeš dělat, tohle nemůžeš dělat. Má to takové a takové výhody. Tímhle zaplatíš, pokud uděláš tohle.“ Ale v našem experimentu se všechno dělo poprvé. Všechno se rodilo. Pro mě to bylo ohromně zajímavé. Dělo se tu něco, co bych si předtím vůbec nepředstavil.

     Pak už to bylo jasné. Každá směna ohlásila střídající směně: „Tenhle chlapík dělá potíže. Tenhle z dvojky potřebuje srovnat.“ Pak se to usadilo tak, že v každé směně o třech dozorcích se našel jeden, který automaticky zaujal vedoucí postavení, což znamenalo, že dával víc příkazů. Uděloval tresty. To on rozhodoval, jaké činnosti budou vězni vykonávat. Pak byli ve směně samozřejmě ti druzí dva dozorci. Důležité bylo, že ten třetí byl skoro vždy pasivnější, spíš nakloněný vězňům. Nechtěl vězně trestat. Často si raději zašel na jídlo, jen aby pokud možno nebyl fyzicky na vězeňské chodbě.

     Klíčové bylo, ke komu se přidá dozorce číslo dvě: pokud k tomu mírnějšímu chlapíkovi, pak by jejich směna byla co do moci „měkká“. Pokud by se přidal k dominantnímu chlapíkovi, pak by jejich směna byla co do moci silnější. A dozorce číslo dvě se ve všech případech a při každé směně přiklonil k tomu mocnějšímu.

Projekt Hrdinové všedního dne představil Zimbardo také v Praze.


Knihu Paměti psychologa koupíte na našem e-shopu.

Daniel Hartwig je historik, filozof a archivář Stanfordovy univerzity.

Philip Zimbardo patří k nejznámějším současným psychologům na světě. Proslavil se mj. svou knihou Luciferův efekt. Portál chystá k vydání jeho knihu Nesmělost. Zimbardo je zakladatelem Projektu hrdinské představivosti, mezinárodní organizace, jejímž cílem je povzbudit psychologii hrdinství v každodenním životě.


Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru