Století nového dítěte – úvahy o výchově

Koupit na e‑shopu

Při čtení STOLETÍ NOVÉHO DÍTĚTE čtenář rychle zjistí, že dnešní problémy ve výchově a vzdělávání dětí nejsou v podstatě nic nového pod sluncem a že již před sto lety se jimi společnost skoro stejně intenzivně zabývala. Mnohé myšlenky, které ve svých úvahách Ellen Key nabízí (a které tehdy zněly tak novátorsky a objevně), jsou platné i pro dnešek a v současné pedagogice mají již svoje pevné místo.

Ellen Key pocházela ze švédské aristokratické rodiny a základ svých bohatých pedagogických zkušeností získala při opatrování vlastních mladších sourozenců. Její pozdější výchovné teorie často stojí v přímém protikladu k rodiči praktikované výchově v jejich rodině, ta byla spartánsky přísná, někdy až krutá. Ovšem Ellen se inspirovala spíše dílem „Učitele národů“ Jana Amose Komenského a záhy po vlastních studiích (historie, dějiny umění, švédštiny a přírodních věd) se začala věnovat i vlastní pedagogické činnosti, kde svoje teorie přenášela do praxe. Položila základy pedocentrismu, pedagogickému směru, který podřizuje cíle výchovy a vzdělávání individuálním potřebám a zájmům dítěte a ze kterého dodnes vychází mnohé tzv. alternativní školy. Waldorfské, Montessori, nebo třeba vzdělávací program Začít spolu, používaný i na běžných mateřských a základních školách, ty všechny sdílí podobné znaky - důraz na samostatnou práci dítěte, vlastní objevování, svobodu dítěte ve volbě učiva atd. Z myšlenkových tezí pedocentrismu vychází i čím dál populárnější projektové učení, kdy jsou žáci vedeni k řešení komplexních problémů a získávají zkušenosti praktickou činností a experimentováním.

Kniha obsahuje i soupis použité literatury a poznámkový aparát.

Ze švédského originálu Barnets århundrade vybrala, přeložila a vysvětlivkami opatřila Viola Somogyi.

Ukázka:

Hluboký vhled obsahují i slova Madame de Staël³, že pouze ten, kdo si dokáže s dětmi hrát, je schopen je i něco naučit. Stát se podobným dítěti je první podmínkou pro výchovu. Neznamená to však předstíranou dětinskost, žvatlavou přezíravost, kterou dítě okamžitě prohlédne a z hloubi duše jí pohrdá. Znamená to nechat se dítětem uchvátit, stejně úplně a prostě, jako je dítě samotné uchváceno existencí; zacházet s ním skutečně jako se sobě rovným, tedy přistupovat k němu se stejnou skromností, jemnocitem a důvěrou jako k dospělému. Znamená to neovlivňovat dítě požadavky, aby se stalo takovým, jaké ho sami chceme mít, ale působit na něj prostřednictvím toho, co sami jsme. Znamená to nepoužívat vůči dítěti úskoky ani násilí, ale prokazovat mu vážnost a upřímnost, jaká je vlastní jemu samému.

Rousseau kdesi píše: „… veškerá výchova ztroskotává na tom, že příroda nestvořila rodiče jako vychovatele ani děti jako vychovávané…“ Co kdybychom se konečně začali řídit pokyny přírody a pochopili, že největší tajemství výchovy spočívá v tom, že – nevychováváme!

Přečtěte si také: Marie Montessori: Londýnské přednášky, třiatřicet přednášek, které představují souhrn základů učení Marie Montessori. 

Nejhrubšího porušení této zásady se dnešní výchova dopouští tím, že nenechává dítě na pokoji. Cílem výchovy budoucnosti bude naopak vytvořit pro dítě svět krásný ve vnitřním i vnějším smyslu, v němž bude moci vyrůstat; kde se bude svobodně pohybovat, dokud nenarazí na nepřekonatelnou hranici práv druhých. Teprve tehdy mohou dospělí získat skutečně hluboký vhled do dětské duše, jež je dnes často nepřístupnou říší. Dítě totiž na základě pudu sebe záchovy uzavírá své nitro před vychovatelem, který mu pokládá dotěrné otázky, například na co myslí. Na takovou otázku dítě téměř vždy odpovídá černou nebo bílou lží; uzavře se i před vychovatelem, který usměrňuje nebo koriguje jeho myšlenky a nápady; který bezohledně zrazuje či zesměšňuje nejkřehčí myšlenky dítěte nebo se jimi vychloubá; který opravuje jeho chyby nebo vychvaluje jeho vlastnosti před cizími; a někdy dokonce zneužije důvěrnost sdělenou v přátelském okamžiku k pozdějším výčitkám!

Věta „žádná lidská bytost se nenaučí pochopit jinou, nanejvýš ji snášet“ platí zejména o vzájemném vztahu rodičů a dětí, v němž téměř vždy chybí nejniternější znak lásky: pochopení.

Rodiče například nechápou, že potřeba klidu je z celého života největší v dětských letech: navzdory veškeré vnější čilosti je nutný vnitřní klid. Dítě má svůj vlastní nekonečný svět, v němž se musí zorientovat, prozkoumat ho, dát prostor snění – ale čeho se mu dostává? Od rána do večera samých překážek, vměšování, poučování. Dítě musí neustále něčeho nechávat, dělat něco jiného, myslet si něco jiného, chtít něco jiného, než co právě dělá, myslí si nebo chce; neustále je vláčeno jiným směrem, než jakým se touží vydat. A všechno tohle se děje z něhy, bedlivosti, dychtivosti napravovat, radit, pomáhat, zdokonalovat, přitesávat a leštit človíčka jako předmět, dokud se nestane sériovým výrobkem v modelové řadě s názvem „vzorné dítě“!

„Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ To bylo hlavní krédo italské pedagožky Marie Montessori. Její převratný pedagogický přístup dosáhl rozšíření po celém světě. Základním textem montessoriovské pedagogiky je kniha Objevování dítěte.

Jednou jsem slyšela, jak tříletému dítěti vytýkají, že je na kamaráda „zlé“, protože mu řeklo, že je „prase“ – pro věčně ukoptěného kamaráda to bylo naprosto výstižné označení! Je to typický příklad toho, jak jsou otupovány zdravé dětské instinkty. Z dětského srdíčka snad nikdy nevytryskla spontánnější otázka, než kterou položil mamince jeden chlapeček, když mu vylíčila nebe, do kterého se dostanou „hodné“ děti. Zeptal se jí, jestli by nemohl, až stráví coby hodné dítě v nebi celý týden, vždycky v sobotu navečer zaskočit do pekla a tam si pohrát se zlobivými kluky.

Dítě totiž v hloubi duše cítí, že má právo také „zlobit“, právo, které si zcela přivlastňují dospělí. A nejen zlobit, ale smířit se se svou „zlobivostí“, být vystaveno jejím nebezpečím a užít si radost z ní!

Propracovat se od každé „nectnosti“ k odpovídající „ctnosti“ znamená překonat špatné dobrým. Jiná věc je však potlačovat něco přirozeně silného nedostačujícími prostředky, které později nedokážou odolat zkouškám, jimž život tyto umělé ctnosti vystaví.

Tvrzení, že špatné by se mělo překonávat dobrým, patří mezi ony pravdy, které se snadno říkají, avšak ve skutečnosti není žádný proces složitější a zdlouhavější než najít k tomu ty správné prostředky. Když chceme změnit například svéhlavost v sílu charakteru, prohnanost v moudrost, marnivost v roztomilost či hádavost v podnikavost, je mnohem snazší říct, co by se dělat nemělo, než co by se udělat mohlo. Dosáhnout toho můžeme, teprve když pochopíme, že to „špatné“ – pokud se nejedná o atavismus z dřívějších kulturních období nebo o perverzi – je stejně přirozené a nevyhnutelné jako to dobré a že něco skutečně špatného z takové tendence vznikne jen následkem svrchovaného násilí.

Ellen Key (1849–1926), švédská pedagožka, spisovatelka a myslitelka, se počátkem 20. století v Evropě proslavila zejména jako autorka pojednání o výchově nové generace Století dítěte, napsala však i řadu dalších esejů a článků, které získaly mezinárodní ohlas. Ve své době byla nazývána díky svým hojným kontaktům s významnými osobnostmi „babičkou Evropy“. V poslední době byl ve Švédsku obnoven zájem o její polozapomenuté dílo a objevují se snahy znovu nahlédnout některé její myšlenky a práce ze současné perspektivy.

Vychovatel si přeje, aby dítě bylo okamžitě zcela vychované a dokonalé; vnucuje mu sebeovládání, ukázněnost, upřímnost – ale dospělí se těmto vlastnostem často překvapivě rychle odnaučí! Pokud jde o dětské chyby, doma i ve škole se zaměřujeme na komáry, ale dítě den co den vidí, jak se dospělým toleruje jeden velbloud za druhým!

V devíti případech z desíti zamhouřit nad pochybením dítěte oko; vyvarovat se okamžitých zásahů, které často bývají chybné, a místo toho se zcela zaměřit na formování prostředí, v němž dítě vyrůstá, a na výchovu, již poskytujeme sami sobě – to je umění přirozené výchovy. Najít však vychovatele, který den za dnem cílevědomě vychovává okolní svět i sám sebe, je stále ještě vzácnost. Většina lidí žije z úroků a kapitálu výchovy, které se jim kdysi dostalo, výchovy, díky níž byli kdysi vzornými dětmi, a ztratili tak touhu jakkoli se dále vychovávat sami!

Ovšem pouze tím, že se udržujeme v neustálém růstu, neustálým stykem s tím nejlepším, co nám naše doba nabízí, můžeme postupně svým dětem nabídnout poměrně dobrou společnost!

Vychovávat dítě znamená uchopit svou duši do dlaní, opatrně kráčet po úzké stezce. Znamená to nevystavit se nikdy nebezpečí, že v pohledu dítěte uvidíme chlad, který nám beze slov sděluje, že dítě nás považuje za ne dost dobré nebo za nevypočitatelné; znamená to pokorně přijmout, že existuje bezpočet možností, jak dítěti ublížit, a jen málo těch, jak mu prospět. Vychovatel si je jen málokdy vědom, že už čtyřleté nebo pětileté dítě dokáže dospělého zhodnotit a prohlédnout; provádí svá hodnocení s úžasným bystrozrakem a na každý vjem reaguje s děsivou citlivostí! Stačí slabounká nedůvěra, drobná beztaktnost, bezvýznamná nespravedlnost, sebeprchavější výsměch, a na jemných dětských duších to zanechá celoživotní jizvy. Na druhou stranu se stejně hluboko vtiskne i nečekaná laskavost, ušlechtilý přístup, spravedlivé pobouření. O dětských myslích se říká, že jsou tvárné jako vosk, ale zacházíme s nimi, jako by byly z volské kůže!

***

Knihu STOLETÍ NOVÉHO DÍTĚTE můžete zakoupit na našem e-shopu.