Výbor z díla C. G. Junga Aspekty mužství rozšiřuje řadu Klasici

Do výboru Aspekty mužství jsou zahrnuta díla raná i pozdní, jde tak o významný příspěvek k poznání Jungova díla napříč jeho životními etapami. Mezi témata, s nimiž se ve výboru setkáme, patří především problematika hrdiny coby toho, kdo se snaží získat vědomou nezávislost na nevědomých silách reprezentovaných matkou, dále vývoj maskulinity, otázka animy, ženského principu v mužích a anima, mužského principu v ženách, nebo otázka otce, logu, erótu či alchymického sjednocení protikladů.

Knihu Aspekty mužství můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

Archetypy kolektivního nevědomí

Jung si uvědomoval, že iniciace mladých mužů s mateřským komplexem neznamená separaci od všeho mateřského ve prospěch toho, co je maskulinní. Často může hlubší spojení s pozitivními aspekty mateřského archetypu pomoci uzdravit poškozeného maskulinního ducha. Zde Jung (z hlediska, jež bylo poněkud narušeno medicínskou terminologií jeho doby, pro kterou byla homosexualita spojená s opožděným vývojem) popisuje mladého muže, jehož sny jej nutily vydat se na tuto femininní iniciační cestu ve jménu sexuálního vztahu s druhem z bratrstva.

Nejdříve musím čtenáře poněkud seznámit s osobou snícího. Bez toho se člověk stěží dokáže vcítit do svébytného náladového obsahu snů. Jsou sny, které jsou tou nejryzejší poezií, a proto jim můžeme porozumět jen z celkové nálady. Snící je mladík ve věku o málo přesahujícím dvacet let, dosud zcela chlapeckého vzezření. Na celém jeho zjevu a formách projevu dokonce tkví nádech čehosi dívčího. Je na něm znát velmi dobré vzdělání a výchova. Je inteligentní, se zřejmými intelektuálními a estetickými zájmy. Estetično u něj vystupuje silně do popředí. Bezprostředně vnímáte jeho dobrý vkus a jemné porozumění pro všechny formy umění. Jeho citový život je něžný a jemný, mírně blouznivý a má charakter pubertálního věku, ale ženské povahy. Není tu ani památky po pubertálním klackovství. Nepochybně je na svůj věk příliš mladý, čili očividný případ zpožděného vývoje. S tím je v souladu, že mě vyhledal kvůli homosexualitě. V noci předtím, než měl se mnou první konzultaci, se mu zdál tento sen: „Nacházím se v rozlehlé katedrále naplněné tajuplným příšeřím. Říkají, že je to katedrála v Lurdech. Uprostřed je hluboký temný pramen, do nějž bych měl sestoupit.“

Čtěte také: Červená kniha - fascinující Jungovo dílo, které leželo devadesát let v trezoru

Ten sen je, jak vidno, souvislým vyjádřením určité nálady. Poznámky snícího jsou následující: „Lurdy jsou mystický pramen uzdravení. Včera jsem samozřejmě myslel na to, že hledám uzdravení a podrobím se u vás terapii. V Lurdech prý takový pramen je. Pravděpodobně je nepříjemné do té vody sestoupit. Studna v kostele ale byla velmi hluboká.“

Co tedy říká tento sen? Na první pohled je úplně jasný a my bychom se mohli spokojit s tím, že ho budeme brát jako svého druhu poetickou formulaci nálady předvečera. S tím bychom se však nikdy spokojit neměli. Zkušenost totiž říká, že sny jsou mnohem hlubší a závažnější. Skoro bychom si mohli myslet, že snící přišel k lékaři v poetické náladě a terapii zahájil jako posvátný bohoslužebný akt v mystické polotmě tajuplného místa milosti. To však vůbec neodpovídá faktické skutečnosti. Pacient prostě přišel k lékaři, aby podstoupil terapii kvůli oné nepříjemné věci, totiž kvůli své homosexualitě. To je cokoli, jen ne poetické. Každopádně není ze skutečné nálady předvečera zřejmé, proč by pacient měl tak poeticky snít – kdybychom totiž směli předpokládat takovou přímou kauzalitu při vzniku snu. Zato bychom snad mohli usuzovat, že tím, co dalo podnět ke snu, byl právě dojem nanejvýš nepoetické záležitosti, která pacienta přiměla k tomu, aby u mě vyhledal terapii. Mohli bychom se například domnívat, že pacient snil ve zvýšené míře poeticky právě následkem nepoetičnosti své předvečerní nálady, asi tím způsobem, jako když někdo, kdo se přes den postil, v noci sní o bujných hodokvasech. Nelze popřít, že myšlenka na terapii, vyléčení a nepříjemnou proceduru se ve snu vrací, ovšem v poetickém zjasnění, tj. v podobě, která nejúčinněji vychází vstříc živé estetické a emocionální potřebě snícího. Tento zvoucí obraz ho bude neodolatelně přitahovat, přestože studna je temná, hluboká a studená. Něco z této snové nálady přetrvá dokonce i po spánku a zasáhne do jitra onoho dne, kdy se má podrobit nepříjemné a nepoetické povinnosti. Šedá realita tím snad získá mírně nazlátlý odlesk snových pocitů.

Přečtěte si také: Starý pán neposlouchá jazz - rozhovory s C. G. Jungem

Že by právě to bylo účelem snu? Není to nemožné, neboť podle mých zkušeností je naprostá většina snů kompenzační povahy. Zdůrazňují vždy druhou stranu, aby se udržela duševní rovnováha. Kompenzace nálady však není jediným účelem snového obrazu. Ve snu se objevuje také korektura jeho názoru. Pacient neměl dostatečné představy o terapii, jíž se chystal podrobit. Ale sen mu poskytuje obraz, který poetickou metaforou charakterizuje její podstatu. Stává se to zřejmým, když dále sledujeme jeho nápady a poznámky k obrazu katedrály. Říká: „Ke ‚katedrále‘ mě napadá katedrála kolínská. Ta mě silně zaměstnávala už v raném mládí. Vzpomínám si, že moje matka mi o ní vyprávěla jako první. Vzpomínám si také, že když jsem uviděl vesnický kostel, zeptal jsem se, jestli je to kolínská katedrála. Přál jsem si stát se duchovním v nějaké takové katedrále.“

Pacient v těchto nápadech líčí jeden velice podstatný zážitek z mládí. Jako téměř ve všech případech toho druhu trvá u něj obzvláště niterné sepětí s matkou. Tím ovšem nesmíme rozumět mimořádně dobrý nebo intenzivní vědomý vztah k matce, nýbrž spíše cosi jako tajemné, podzemní sepětí, které se ve vědomí projevuje možná jen zpožděním vývoje charakteru, tj. relativním infantilismem. Osobnostní vývoj přirozeně pudí pryč od takového nevědomého infantilního sepětí. Nic totiž není větší zábranou pro vývoj než setrvávání v nevědomém stavu – dalo by se též říci ve stavu psychicky embryonálním. Proto se instinkt chápe nejbližší příležitosti k nahrazení matky jiným objektem. Ten objekt musí být v určitém smyslu matce analogický, aby ji mohl skutečně nahradit. U našeho pacienta tomu tak je opravdu plnou měrou. Intenzita, s níž se jeho dětská fantazie chopila symbolu kolínské katedrály, odpovídá síle nevědomé potřeby najít náhradu za matku. Tato nevědomá potřeba se ještě stupňuje v případě, kdy hrozí, že se infantilní vazba stane škodlivou. Proto ten entuziasmus, s nímž jeho dětskou fantazii zaujala představa kostela a církve. Vždyť církev je v tom nejúplnějším smyslu a v každém významu matkou. Mluví se nejen o „matce“ církvi, ale též o jejím klíně. V ceremonii benedictio fontis katolické církve oslovují křtitelnici jako immaculatus divini fontis uterus (neposkvrněné lůno božského zdroje). Snad se domníváme, že je nutná vědomá znalost takového významu, aby mohl účinkovat na fantazii, a že nevědoucí dítě tyto významy uchvátit nemohou. Takové analogie však jistě nepůsobí prostřednictvím vědomí, nýbrž docela jinou cestou.