Kniha Exotem na této zemi je finalistou ankety Lidových novin Kniha roku 2016

Pomyslná bramborová medaile je úspěch, který hřeje. Být ve společnosti jednoho z nejlepších současných českých spisovatelů Jiřího Hájíčka nebo světoznámého Milana Kundery je pocta. Ale nejvíc nás těší, že díky ní mohou i lidé mimo církevní a undergroundové kruhy poznat osobnost Ládi Heryána.



Tentokrát si dovolím být osobní. S Láďou Heryánem jsem žil v salesiánské komunitě v pražských Kobylisích skoro deset let. Slova a příběhy, které nacházím v jeho knížce Exotem na této zemi, mi tedy nejsou neznámá. Žili a pracovali jsme ve stejném domě a vždycky jsem obdivoval jeho nezdolnou energii, jakousi „mystiku akce“.

Láďa se dlouho hledal: Na jedné straně byl vždycky „alternativním“ knězem – nikdy nenosil kolárek, v šatníku měl snad jen dvě mikiny a dvoje rifle, na nohou odřené křusky, vlasy neupravené, pořád s kytarou. Na druhé straně je intelektuál a nedovede to zapřít, takže kdysi ještě v Římě pilně studoval biblistiku a odnesl si z toho lásku k původním biblickým jazykům a k biblické lingvistice.

Někdy na přelomu století se setkal s Martinem Jirousem a celou tou bandou mániček kolem. Začal chodit na koncerty Plastiků a DG 307, už předtím ale vystupoval jako duchovní záštita trutnovského festivalu. Zmíněné sebehledání spočívalo v tom, že dlouho nebylo úplně jasné, jestli bude Láďa víc tím biblistou a odborníkem na Písmo s neortodoxním náhledem na věc, nebo „androšem“, který s tou komunitou tak nějak splyne.

Léčba televizí

Nakonec to ale dopadlo jinak, jak je vidět právě z jeho trochu bilančního spisu. Láďa se našel někde „mezi“, především ve svém radikálním pojetí evangelia jako poselství o bezvýhradné službě druhým. Našel se v pozornosti k lidem na okraji, ať jsou to děcka z nízkoprahového klubu, bába na veřejných záchodcích, bezdomovci, zoufalci všeho druhu, církví odmítaní lidé s různou orientací, která se nevleze do katechismu.

ČTĚTE TAKÉ: Ukázka z knihy Exotem na této zemi

Oba jsme po léta chodili k sestrám matky Terezy a můžu přidat jednu ilustrační historku, která se do Láďovy knihy nevešla. Sestry podle svých řeholních pravidel nesmí mít v domě žádná elektrická zařízení, ledničku, mrazák, natož televizor nebo počítač s „wifinou“. Přesto chtěly jednou za čas promítat svým bezdomovcům a romským rodinám nějaký zbožný film nebo dokument. Požádali tedy Láďu, aby jim u sebe na pokoji v Kobylisích přechovával jednu starou, strašně velkou televizi, kterou by občas přenesl k nim na promítání. Láďa to nějakou dobu rád dělal, ale ouha! Nějaký zloděj se k nám vloupal do domu, vykopl Láďovy dveře – nebo ani nemusel, protože měl svůj pokoj skoro vždycky otevřený – a televizi si odnesl. Musel se s tím starým krámem hodně nadřít… Z celkem banální historky plyne prvoplánové, ne však triviální poučení: snaha o obcházení pravidel se může snadno vymstít, ba může postihnout i jiné.

Co vlastně autor ve své knize krom historek nabízí? Především své přesvědčení, že Ježíš byl v první řadě služebník, a třebaže byl Božím synem, sloužil těm nejchudším lidem na okraji. A také přesvědčení, že právě tímto způsobem je třeba žít vlastní život.

Aramejsky se to řekne jinak


„Bůh je Milosrdenství, Velkorysost, Dávání,“ píše Láďa. A dodává: „Ježíšův nárok buďte „dokonalí“ neznamená ,perfektní‘, protože v aramejském originále se nemluví o farizejském perfekcionismu, ale o celistvosti, ryzosti. Milosrdenství pochází od hebrejského slova chesed, které je blízké slovu rechem, jež označuje mateřské lůno. Nejde tedy jen o nějakou Boží blahosklonnost k hříšníkovi, ale o mateřské objetí člověka, kterého má rád jako Matka.“

Láďa se postupem času stal veřejně známou figurou, ale také tím, kdo ovlivňuje mnohé. Lidé, kteří ho mají rádi, jej při jeho jinakosti vnímají jako vyslance, který může stavět mostky mezi církví a těmi, jež jako instituce opomíjí či odvrhuje. Knížka Exotem na této zemi je důkazem, že o Bohu je možné mluvit i v komunitách, které by bez takových Heryánů církev obcházely obloukem a s ucpaným nosem.

Zdeněk Jančařík pro Lidové Noviny

Pro knihu hlasovali: Josef Beránek, František Burda, Zora Freiová, Zdeněk Jančařík, Františka Jirousová, Josef Lacman a Václav Malý.

Kniha roku 2016 Lidových novin:

  • 1. Jiří Hájíček: Dešťová hůl – 17 hlasů
  • 2. Milan Kundera: Život je jinde – 10 hlasů
  • 3. Antoine Marès: Edvard Beneš – Drama mezi Hitlerem a Stalinem, překlad Helena Beguivinová – 9 hlasů
  • 4. – 6. Ladislav Heryán: Exotem na této zemi – 7 hlasů
  • 4. – 6. Miloš Doležal: Krok do tmavé noci – 7 hlasů
  • 4. – 6. Petr Stančík: Andělí vejce – 7 hlasů

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru