ROZHOVOR: Bůh jedná, když jsme velkorysí

Kdo je tím stopařem z názvu knihy?

Ten název vymyslel šéfredaktor Portálu Martin Bedřich, stejně jako u té předchozí knihy s názvem Exotem na této zemi. A vymyslel ho na základě první povídky, kterou jsem mu poslal. On si původně myslel, že tím stopařem jsem já, ale pro mě je to Ježíš, který stopuje na této zemi, abychom ho vzali do svého života. V té první povídce píšu o tom, že jsem vzal jednoho stopaře, z kterého se pak vyklubal bezdomovec, který mě obohatil. A já jsem přemýšlel nad tím, nakolik do svého života bereme Ježíše jako stopaře.

V každé kapitole vaší knihy potkáváte lidi s jejich příběhy, které vás nějak inspirují. Jsou to často jejich mezní situace a to, jak v nich obstojí. Proč jsou tyto situace tak důležité?

Neprožívám samozřejmě jen mezní situace, ale když píšu knihu, snažím se ze svého života vybrat ty, které silně promlouvají, aby kniha měla smysl. A nakolik jsou mezní situace důležité? V mém pohledu na evangelium a na Pána Boha mě určitě posunuly. Uvedu jednu evangelijní pasáž: Když Ježíš jde po moři, po hladině, učedníci jsou vyděšeni. Petr ale překoná strach a řekne: „Jsi-li to ty, přikaž mi, abych šel za tebou.“ Vystoupí z loďky na vodu, překračuje všechny meze – a při tom si vyzkouší obojí: jde po vodě, pokud se na Ježíše dívá, a topí se, když se na něj nedívá. A já myslím, že kdyby z loďky nevystoupil, tak by měl v životě o tuto zkušenost méně. Tato zkušenost ho musela posunout někam dál, jak ve vztahu k Ježíši, tak ve vztahu k sobě samému, k životu. Bez ní by to nebyl ten stejný Petr. Pokud se jako kněz dokážu otevřít mezním situacím lidí, tak s nimi někam postoupím a ukáže mi to něco nového o Bohu, o mně i o světě kolem.

ČTĚTE TAKÉ: Puberta mě hodně přiblížila k Bohu - Láďa Heryán a Exotem na této zemi

Mohou tyto situace, třeba i nezvládnuté, posunout člověka dál, než když žije v zajištěném náboženském prostředí, které ho nevystavuje větší zkoušce?

Je to samozřejmě ošemetné, ale svatý Pavel říká, že „těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“. A myslím, že to říká z vlastní zkušenosti. Přečtěte si třeba závěr 11. kapitoly z 2. listu Korinťanům, kde popisuje své peripetie, jak mu šlo mnohokrát o život. Musí se to ale umět zpracovat. Napadá mě: Kdo na tom byl lépe v podobenství o marnotratném synu? Ten syn, který zůstal doma, nebo ten, co odešel a pak se vrátil?

To jsou takové šťastné viny.

Ale taky to mohlo dopadnout špatně.

Když jsme u těch stopařů, měl jste jako kluk rád indiánky?

Měl jsem rád Vinnetoua, to byl můj základní hrdina. Měl jsem dokonce vyrobenou stříbrnou pušku. Na mayovkách jsem vyrůstal.

Pocházíte z vesnického prostředí moravskoslezského území, tedy okraje republiky. Není už zde položen váš sklon k lidem na nejrůznějších periferiích? Že máte díky svým kořenům na ně nějak citlivá tykadla…

Myslím, že ne, je to spíš otázka rodinného prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Rodiče měli jen základní vzdělání, a u nás se vždycky řešil problém „my a oni“. Za komunistů byly takové dělicí čáry, které jsem vnímal – třeba mezi dělnickou třídou a těmi, na které dělníci museli pracovat. Nebo my a komunisti. Naše rodina nepatřila k těm věřícím, a tak jsem si i v katolickém prostředí mezi svými kamarády, kteří pocházeli z křesťanských a mnohdy i intelektuálních rodin, připadal jako cizí, jako někdo trochu jiný. Myslím, že to mě formovalo víc než příslušnost k moravskoslezskému kraji.

Jaká byla vůbec vaše cesta k víře?

Tatínek se narodil v roce 1926 a maminka v roce 1937, takže to byla ještě křesťanská generace vychovaná ve víře, ale tuto víru už nebyla schopna předat svým dětem. Ještě je ale nechali pokřtít a zajistili jim první svaté přijímání, protože to považovali za správné, byť do kostela už sami nechodili. U nás na vesnici bylo ve třídě 26 dětí a z toho dvacet nás bylo pokřtěných a všichni jsme šli k prvnímu svatému přijímání. Z těch dvaceti dětí pak do kostela chodilo pět. Moji rodiče tedy do kostela nechodili, ale kamarádi mě stáhli, takže jsem chodil do kostela s nimi asi do 5. třídy. Potom mi to rodiče zakázali, protože se báli, že se nedostanu na školu. Ale semínko bylo ve mně už zaseto, navíc jsme tam měli dobrého kněze, patera Novosada, salesiána, který mě učil náboženství. Byl jsem tedy už jako dítě ve víře chycený, ale pak jsem musel ještě v pubertě udělat ten osobní objev Boha.

Jak vypadal?

I když jsem nesměl chodit v neděli do kostela, byl jsem pořád v kontaktu s farností, chodil jsem třeba na faru kreslit obrázky nebo jezdil s farností na poutě. Tam mě naši pustili. A sám od sebe jsem se také modlil. Pak přišly přijímačky na střední školu a já jsem se hrozně moc modlil, abych neměl trému, protože jsem měl strach, že neudělám přijímačky z matiky. Ale při té písemce jsem měl najednou takový pocit jistoty, že Pán Bůh je tu se mnou, že jsem všechno zvládl v pohodě. To byl pro mě tehdy důležitý moment.

A kdy jste v sobě pocítil touhu stát se knězem?

Když mi bylo asi 16 let. Bylo mi to tak nějak jasné.

Najednou jste věděl, kde je vaše místo.

Asi ano. Samozřejmě jsem potkal i kněze, kteří mě nějak ovlivnili, možná jako dítě jsem chtěl být jako pater Novosad, ale vědomí, že chci být knězem, přišlo nezávisle na těchto postavách.

V roce 1981 jste se stal tajným salesiánem a žil v Brně. Co bylo tím klíčovým momentem pro to, že jste se v roce 1987 rozhodl emigrovat?

Jako salesiáni jsme se tam tajně starali o věřící děti, ale mě to moc nenaplňovalo, protože jsem si říkal, že tyhle děti se dostanou do nebe i beze mne. A tak jsem dělal takového misionáře kolem Brna. Za komunistů to měla věřící mládež ve městě lehčí, dala se dohromady parta a křesťanství se tam žilo relativně snadno. Kdežto na vesnicích bylo dětí málo, byly víc vidět, a tak většinou do kostela přestaly chodit, vesnice je pohltila. To mě hrozně štvalo, a tak jsem objížděl vesnice u Brna a snažil se tam působit. Ale v roce 1985 náš provinciál, pater Vik, přečetl dopis našeho hlavního představeného o misijním projektu Afrika, který spočíval v tom, že každá provincie si vezme na starost jednu zemi v Africe a zřídí tam misii. Mě tehdy šokovalo, že na jednoho kněze v Brazílii připadá asi 60 tisíc křesťanů, a říkal jsem si: „Co tady ještě dělám?“ Už Don Bosko říkal, že za jednoho misionáře pošle Pán Bůh provincii deset nových salesiánů. A mně bylo najednou jasné, že musím emigrovat a jít do misií. To ale vyžadovalo přípravu a uskutečnilo se to až v roce 1987.

Jak vaše rozhodnutí přijali rodiče?

Oni o tom nevěděli. Koupil jsem si zájezd a rodičům napsal dopis na rozloučenou, že se už nikdy neuvidíme. Nechal jsem ho pak u jednoho spolubratra a teprve když jsem byl za hranicemi, zavolal jsem mu, ať ho pošle.

Ve své předchozí knize líčíte v úvodu právě silnou scénu s otcem, který netušil, že se vidíte naposledy. Vašeho návratu se už nedožil. Nelitoval jste později, že jste se nemohli rozloučit?

(Po chvilce mlčení) Nelitoval, ale to byl jen jeden celkem nepodstatný aspekt celé té věci, která byla jinak úplně na život a na smrt. Na jedné straně hrozilo, že odejdu a taťku to zabije, ale zároveň jsem cítil Boží volání. A tak jsem ten krok udělal se vším, co to přinese.

Měl jste vyhlídnutou zemi, kam byste chtěl?

Ne, potřeboval jsem nejdřív dokončit studia, takže jsem věděl, že musím utéct do Říma. A kam by mě pak poslali, tam bych šel. Římská provincie salesiánů měla misie na Madagaskaru, takže pokud by nepřišla revoluce, byl bych dnes na Madagaskaru.

Příští rok si připomeneme už 30 let od pádu komunismu. Ale nejsme spíš pořád ještě na cestě ke svobodě? V měřítku putování vyvoleného národa jsme zhruba v polovině cesty. Co nám v této fázi putování nejvíc chybí?

Aby člověk mohl svobodu a demokracii ocenit, musí podle mě mít určitou míru hmotných prostředků, určitou životní úroveň a míru vzdělání. Po revoluci naši zemi převálcovala vlna rychlých zbohatlíků, divoký kapitalismus, který s polovinou společnosti totálně zametl. Z toho, co jsme nabyli, těží dnes jen někteří, zatímco jiné tato vlna uzavřela v jejich světě, z něhož se nemají šanci nikdy dostat. Takže nemají žádné velké perspektivy, žijí v sociální pasti. Výsledkem je, že tito lidé mají strach a volí nějaké zachránce, kteří jim nalžou, že je z těch pastí dostanou. Nebo si volí lidi, skrze které se druhé polovině společnosti mstí. Naše společnost je takto rozryta. To, co nám chybí, je jakási sociální spravedlnost a vzdělání, abychom neměli strach ze světa kolem nás.

V závěru knihy jste napsal, že skutečnými démony dnešní doby nejsou Putin, Trump, Babiš nebo Zeman, ale právě strach. Co lze proti němu dělat? Protože někdy je přece legitimní...

Právě to zmíněné vzdělání je nejdůležitější – školy by měly být naší „svatyní“, měly by děti odmalička vzdělávat a dobře připravit na život. Ze srabu, ve kterém naše společnost je, neexistuje jiná cesta, než skrze vzdělání nových generací. To znamená učit děti důvěře v život a vybavit je, aby se ho nebály. Je to právě strach před životem, který způsobuje, že je společnost uzavřená, že má strach ze všeho cizího. A pak je také důležité pro vznik zdravé občanské společnosti, aby si lidé vyzkoušeli, že když spolu něco tvoří, tak to potom také funguje. Komunisté nás totiž naučili žít uzavřeni ve svém vlastním baráku a o nic se nestarat.

Vaše kniha nese podtitul „O Boží velkorysosti mezi námi“. V jedné povídce popisujete také zážitek z koncertu irské rockové kapely U2, kde jste si uvědomil, že jeden z projevů velkorysosti je nedělat věci napůl, ale naplno, až to vyrazí dech. Jak ale dělat v běžném životě věci tak, až vyrazí dech?

Když člověk něco dělá, měl by to udělat nejlépe, jak to jde, neměl by věci flákat. Když mám učit, musím se připravit na hodinu tak, aby z toho studenti měli zážitek, využít ten čas. To je podle mě první věc: dělat věci poctivě. A pak by měl být člověk připravený reagovat velkoryse na to, co život přináší. Například když se mě zeptáte: „Kolik máte času?“, tak řeknu: „Kolik budete potřebovat“, i když bych toho času moc neměl. Utkvěl mi v hlavě jeden komentář na text v horském kázání, kde Ježíš říká antiteze: „Když tě někdo uhodí do pravé tváře, nastav mu i levou, když někdo s tebou chce jít jednu míli, jdi s ním dvě, když po tobě chce košili, dej mu i plášť.“ Komentář k tomu byl, že Ježíš chce říct: Když člověk udělá, co se od něj čeká, nikoho to nepřekvapí. Jen tehdy, když udělá víc, než se čeká, má to nějakou výpovědní hodnotu. To je to, co odlišuje Ježíšovo poselství od všech ostatních. Jsem přesvědčen, že velkorysost je jedním z důležitých úhlů pohledu na samu podstatu Boha – On je velkorysost, a jen když jsme velkorysí, naskočíme na Boží vlnu. V naší normalitě Boží vlna není. Bůh operuje tehdy, když jsme velkorysí, tím se propojíme, a pak je nám Ježíš blízko.

***

P. LADISLAV HERYÁN SDB (narozen 24. února 1960) byl od roku 1981 tajně salesiánem, po absolvování stavební fakulty VUT v Brně pracoval v brněnské panelárně a pokračoval ve studiu teologie. V srpnu roku 1987 emigroval do Říma. Po revoluci byl řádovými představenými požádán, aby se po dostudování na Papežském biblickém institutu vrátil do vlasti a pomohl zde s obnovou řeholního života. Od září 2002 působí v Praze-Kobylisích. Přednáší na vyšší odborné škole Jabok, Institutu ekumenických studií a Evangelické teologické fakultě UK.

Ptal se Jan Paulas, vyšlo v Katolickém týdeníku, 6.3. 2018, s.13

Stopařem na této zemi zakoupíte na e-shopu