Kdo zvládl Slabikář, může se pustit do Čítanky. I pokud jde o modlitbu po vzoru sv. Terezie

Autor vychází novou knihou vstříc čtenáři, který se na základě Slabikáře vrhá do vnitřní modlitby, začíná meditovat – a také narážet: Jak to mám dělat? Mám prostě „studovat Bibli“? Číst si exegetické komentáře? Učit se texty zpaměti nebo si opakovat jednotlivé verše jako křesťanskou mantru? Nebo ještě něco jiného? Ale co a jak? Čítanka čtenáři ukáže texty sv. Terezie (a dalších karmelitánských autorů), které se k jeho situaci vztahují, a autorův komentář a jeho vlastní reflexe jej dál povedou na cestě vnitřní modlitby.

Pavel Vojtěch Kohut OCD je bosý karmelitán, teolog a překladatel, autor duchovní literatury. V letech 2002-2009 přednášel na KTF UK, následně (2011-2017) byl misionářem ve Středoafrické republice. V současné době působí v italském Arenzanu. Je překladatelem spisů sv. Terezie z Ávily a Jana z Kříže, v Portále vydal knihu Slabikář vnitřní modlitby.

Ukázka:

Docela nedávno jsem navštívil městečko Vence v jihovýchodní Francii, které se pyšní nejen tím, že bylo po staletí biskupským sídlem, ale rovněž jednou pozoruhodnou moderní kaplí, kterou navrhl a vyzdobil svými kresbami a vitrážemi slavný malíř Henri Matisse (1869–1954).

Na této kapli mě zaujala celá řada věcí, ale zde bych se s vámi chtěl podělit pouze o dvě. V přilehlém muzeu můžete zhlédnout řadu studií k jednotlivým výjevům, u nichž se vám zdá, že se díváte stále na totéž, a přece jsou mezi jednotlivými kresbami větší či menší rozdíly. Jako svého druhu komentář k těmto řadám podobných kreseb může posloužit jedna výpověď mistra, uvedená jako citát na zdi: „Musím být proniknut, prodchnut předmětem, abych jej mohl nakreslit i se zavřenýma očima. Vychází-li to ze mě zcela přirozeně, pak je i samotná kresba vznešená. Má práce spočívá v tom, že věcmi nasáknu. Od jisté chvíle to už nejsem já, je to zjevení: a já se tomu musím jen oddat.“

Jsem přesvědčen, že meditace biblických textů během vnitřní modlitby se tomuto procesu nesmírně podobá. Člověk se často vrací ke stejným obrazům, myšlenkám a slovům a ve svém nitru je opakuje stále dokola. A i když se zdánlivě nic nemění, daný obraz, myšlenka, slovo se zapisují do srdce meditujícího natolik, že je schopen je znovu vyvolat takřka „poslepu“, získat je jako živé. Připadá mi, že i Terezie by vám o svých rozjímáních řekla něco podobného. Zvláště scéna Ježíšova setkání se Samaritánkou u studny v Sychar (srov. Jan 4,1–42), o které tak ráda a často přemítala, to může přesvědčivě doložit a zároveň nás konkrétně učit, jak meditovat Písmo.

1. OBDIVUJTE OBRAZY

Pokud na svých cestách dorazíte až do Ávily, určitě neopomeňte navštívit muzeum při klášteře Vtělení vně městských hradeb, tedy u toho kláštera, do něhož vstoupila svatá Terezie, když jí bylo jedenadvacet let. Kromě mnoha liturgických předmětů, rekonstruované podoby její cely a dalších zajímavostí tu naleznete rovněž velký obraz zachycující scénu setkání Krista se Samaritánkou. Jedná se o dílo, které bylo původně v rodném domě světice, ale následně bylo darováno klášteru, do něhož Terezie vstoupila. Měla je totiž tak ráda, že se od něj nedokázala odtrhnout, a proto si je vyprosila na svém otci.

Mohlo by vás také zajímat: Modlitba usebrání

Co se v mládí naučíš…

Ne každý člověk se umí stejně divit, ne každý umí stejně obdivovat. A zdá se, že čím jsou lidé starší, tím snáze se otupuje schopnost pozorovat věci kolem sebe a nechat je na sebe působit. Všimněte si, jak se dívají na okolní svět úplně malé děti: Jsou vtělením úžasu, často hledí doširoka otevřenýma očima. Možná, že i v tomto směru si potřebujeme uchovat dětského ducha, anebo jej spíše znovu objevit a nabýt, případně čas od času obnovovat, protože jen tak budeme schopni vstoupit do Božího království (srov. Mk 10,15).

Svatá Terezie nás ujišťuje, že se na zmíněný obraz Ježíše se Samaritánkou nesmírně ráda dívala již odmala. Ale jak upozorňuje, nejednalo se o pouhé estetické pozorování, její pohled přerůstal do spontánní modlitby, a to tím spíše, že pod obrazem nacházela latinskou citaci Samaritánčiny prosby. „Ó, jak často si vzpomenu na živou vodu, o které mluvil Pán Samaritánce! Mám tak velmi ráda onen úryvek evangelia. A i když jsem tomuto dobru nerozuměla tak jako nyní, od útlého dětství jsem jej měla v lásce. Často jsem prosila Pána, aby mi dal onu vodu, jelikož jsem měla tuto scénu namalovanou vždy tam, kde jsem byla. Byl pod ní nápis ze scény, kdy Pán došel ke studni: Domine, da mihi aquam.“ (Ž 30,19)

Říká se, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Terezie si jako dítě osvojila nejen obdiv k tomuto obrazu, ale i modlitbu Samaritánky: „Pane, dej mi vodu.“ (Jan 4,15a)

Moc znovu viděného

Zřejmě měl tu schopnost také každý z vás, ovšem jen někdo si ji uchoval, u jiných zčásti ochabla a ještě další o ni přišli úplně. Nebojte se vynaložit úsilí na to, abyste ji v sobě obnovili či prohloubili, a dokázali tak obdivovat, pozorovat obrazy, nechat se jimi vtáhnout… Ale takovým způsobem, aby vám pomáhaly v modlitbě.

Zcela po právu se říká, že žijeme v době kultury obrazu. Problém je ovšem v tom, že těch obrazů je na nás příliš mnoho a střídají se v rychlém sledu, takže člověk nemá čas se zastavit a prohlédnout si je znovu a pořádně. Nemá příležitost nechat rozeznít vlastní nitro. Kolik je fi lmů, které jste viděli dvakrát, třikrát, desetkrát? Když se však znovu podíváte na Mrazíka, na Anděla Páně, kde znáte každou scénu a mohli byste recitovat dlouhé pasáže zpaměti, má na vás takový notoricky známý fi lm daleko větší vliv než nekonečný seriál, který jen zřídkakdo viděl víckrát.

Není proto divu, že když Terezie vyjmenovává různé prostředky, které nám mohou pomáhat ve vnitřní modlitbě, neopomene zmínit obraz: „Snažte se stále u sebe nosit nějaký obraz nebo portrét Pána, který by se vám líbil.“ (CV 26,9) Ale hned dodává: „Ovšem ne jenom, abyste jej nosily na prsou a nikdy se na něj nepodívaly, nýbrž abyste k němu mnohokrát promlouvaly, nebo on vám dá, co máte říci.“ (tamtéž)

Je z toho zřejmé, že obraz pomáhá v modlitbě, pokud se na něj člověk dívá opakovaně a hlavně pokud se mu stává odrazovým můstkem k důvěrnému rozmlouvání s Pánem. To platí stejně tak pro portrét Krista jako pro výjev z evangelia, který může být stejně tak dobře namalován, jako jednoduše vyvolán v naší mysli. Pochopitelně, že zvláště ti, kdo mají slabou představivost, velmi vítají konkrétní obraz, malbu, kresbu, jakož i scénu z biblického fi lmu.

* * *

Knihu koupíte na našem e-shopu.