RECENZE: Psychologický výklad pohádek

Opakovaně dotiskované zásadní dílo jungovské archetypové psychologie z pera neméně zásadní postavy - Marie-Louise von Franz Psychologický výklad pohádek. Zatímco teorie i praxe psychoanalýzy, jakož i analytické psychologie, je naprosté většině čtenářů zcela ukradená, analytický výklad pohádek skrývá v sobě zvláštní kouzlo. S trochou seriózního základu a dobré vůle k překrucování můžete rozkrýt deviantní podklad v každém příběhu, i když mistrovství "analytické práce" M. C. Putny na Mrazíkovi asi hned tak nedosáhnete. (Pravda, dílko je freudovského ražení, ale žádnou tak dokonalou jungovskou prasárnu neznám.)
I autorka si byla vědoma, že po knize s tímto titulem sáhnou i lidé, kteří by o analytickou psychologii nezavadili ani tyčí na krmení hrochů a vybavila ji velmi sofistikovaným kulturním kontrabandem. Slovy autora úvodu L. Běťáka: Neznám lepší úvod do hlubinně psychologické interpretace pohádek, než je tato útlá knížka. Je ovšem také skvělou ukázkou a, dá se říci, i učebnicí archetypové školy analytické psychologie. Nezbývá mi, než se k tomuto prohlášení připojit.

Pohádky jsou nejčistším a nejednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů. Jejich hodnota pro vědecký výzkum nevědomí tedy převyšuje hodnotu všeho ostatního materiálu. Není proto divu, že výklad pohádek se těší tak velké popularitě. Avšak pozor! Semináře, při nichž účastníci interpretují tutéž pohádku, jsou něco jako zpověď a Rorschachův test současně. Tomu se nelze vyhnout, a je to tak dobře - člověk musí nasadit celou svou bytost.

Prvá kapitola seznamuje s významem archetypu a je to pravé jungiánské "peklo": Kolektivní nevědomí zažívá vpád archetypového světa a jeho prostředníkem je jedinec. Pokud žargon překousnete, jste hodni vstoupit do kapitoly druhé, věnované praktickému postupu a jeho úskalím. Dovíte se, proč se vlastně interpretuje a některé návody a tipy, ale jako v pohádce O chytré horákyni: Situace je vždy dvojznačná, klaďte důraz na aktuálnost situace a ne na šablonovitost.

A pak už konečně, klasická proměna krále, stín, anima, animus i motiv vztahu, aneb úryvky z běžných i nevšedních pohádek a pronásledování jednotlivých motivů, postav i zápletek. Ony se sice rozebírají pohádky, ale vlastně také proces analýzy pacienta (a jeho pohledu na pohádku) a teorie analytické psychologie a jejího konceptu rozvoje osobnosti vůbec. Je potřeba říci, že autorka je neobyčejně přesvědčivá a čtivá - ona je ten pravý moudrý žrec z chrámu nad strží, jehož slova se dají do kamene tesat, ať už radí králi nebo si krájí chleba. Většinou, převážně, tedy až na některé excesy, o kterých se zmíním v dalším.

Klasická proměna krále se věnuje tématu v pohádkách vpravdě klasickému: Prosťáčkovi, třetímu synu, který svou bezelstností a upřímností zvítězí nad piklemi ukutými staršími bratry i starých králem. V hutném textu, který pro prosťáčky rozhodně není, se čtenář seznámí s rolí hrdiny, Já odděleného od bytostného Já skrze jáský komplex a mnoha dalších. Shrňme to definicí: Hrdina je archetypová postava, která ukazuje model takového já, jež funguje v souladu s bytostným Já.

Sliboval jsem jisté disonantní tóny. Proudí ze dvou zdrojů. Jedním je Jungova příchylnost k rasovému dělení podle rovnice: Nevědomí = instinktivní zvířecí povaha + tradice minulosti, která vede k moudrům jako: Nějaký Žid třeba ani v nejmenším nedbá na minulost své kultury, ale v jeho snech se objevují kabalistické motivy. Germánské a keltské národy pilně uctívaly bohyně Země, a proto jejím potomkům, respektive prosťáčkovi, poskytne spásnou radu po sestupu do podzemí ropucha (jasný symbol patriarchálním křesťanstvím potlačené bohyně), třeba i obklopená malými žabkami. Trapné je, že prosťáčkovi daruje nádherný koberec a je třeba najít výklad koberce v arabské hlavě a natlouct jej do palice árijské, která si jej pod dubem jistě nerozvíjela.

Druhým zdrojem neuvěřitelností jsou odvolávky na překonané a upadlé biologické teorie, jako že teritoriálnost savců pramení z pobytu v děloze, případně rovnou přírodopisné nesmysly, jako že ropuchy jsou zelené. (Netvrdím, že ropucha zelená (Bufo viridis) neexistuje, ale pohádková ropucha je prostě ropucha obecná (Bufo bufo).) Zajímavé rozhodně je, že ještě v době psaní knihy byly v Bavorsku kostely a kaple zasvěcené P. Marii plné voskových ropuch, jakožto votivních darů za pomoc při porodu či onemocnění dělohy.

Ale zpět k prosťáčkovi, který již překonal dvě zkoušky a nyní si má přivést nejkrásnější ženu. To už víme, že nevědomá psýché je schopna vyvolávat pohyb, který se rodí z ní samé - něco, co mnoho religií přisuzuje jen bohu. Prosťáček musí žabku (= animu) naložit do kočáru z mrkve (= chtíč) a sex, tento dopravní prostředek duše, přiveze animu do vědomí, kde může být integrována na cestě hrdinovy individuace. V ruské verzi - Žabce carevně - anima (= žabka) dokonce tvoří symbolický život proměňujíc obyčejné jídlo v duchovní potravu.

Když někdo v analýze zaujímá příliš objektivní postoj a netrpí - ať již ohněm zoufalství, nenávisti, konfliktu, zlosti, hněvu nebo čehokoli podobného - můžeme si být téměř jisti, že se nic moc nekonsteluje a že jde spíše o pouhý analytický blábol. Takže pokud dosud netrpíte, máte poslední možnost, neboť v tomto bodě prosťáček zpravidla chybuje, pálí žabí kůži své princezny a po dlouhých peripetiích mu nezbývá, než se seznámit s otcem své žabí princezny, což je ďábel nebo starší bůh, dle pobožnosti tvůrcovy.

Následující, méně rozsáhlé kapitoly jsou věnovány stínu, animě a animovi, kteří se v pohádkách také objevují, přestože téměř všechny pohádky se točí kolem symbolu bytostného Já nebo byly tímto symbolem "uspořádávány". Stín je částečně osobní, částečně kolektivní. Občas provází hrdinu a občas má hrdina dvě stránky, pozitivní a démonickou. Figuranty v této lekci bude islandský princ Ring a pes Snati-Snati, který na něj pokřikuje v kuchyni obrů. I stín je třeba integrovat, ale ne celý - destrukci a sebeničivost je třeba potlačit - jinak stínu podlehneme. Ostatně za příklad záměny instinktu za mystickou představu vysvobození von Franzová považuje komunismus (a nejen ten).

Kapitola o animě je ilustrována několika kratšími příběhy a vesměs se nese v duchu hesla, že kult P.Marie je křesťanskou "lahví" na animu, alias pohanský světový názor animy poskytuje muži v určitém ohledu bohatší životní možnosti.

Problém ženského stínu je zobrazován řídce. Ženy nebývají od svého stínu odděleny tak ostře. Toto oddělení způsobuje animus, jehož vliv se s vlivem stínu proplétá. Následující severská pohádka ukazuje, co dokáže s lidskou psychikou napáchat polární noc. Lití vody do koupeli pod postel je tak to nejvšednější (ilustruje, že v animalitě se skrývá plodnost).

Máme-li hůl, nejsme zcela pasivní, máme směr. A ženy anima. V té holi. Ten bývá u žen příčinou osamělosti a hladu a žena pod jeho vlivem není nikdy spokojena. Podstata zatvrzelosti při posedlosti animem pochází z méněcenného mužského myšlení; čím méně je schopna vlastních názorů, tím vášnivěji na nich lpí. Tyto úvahy posléze ústí v prohlášení: Pokud byla žena v mužském světě úspěšná, je pro ni velkým utrpením, když musí omezit akční rádius své činnosti nebo se své činnosti zcela vzdát, aby byla ženštější.

Motiv vztahu, čili setkávání mužské a ženské psýché přináší tento zajímavý vývod: Proto se ženy svému uvědomění často vzpírají; jakmile takového uvědomění nabudou, ztrácejí schopnost hrát animu - čarodějku a přicházejí o svou moc nad muži. Podobně se i muž ponořený v nevědomí chová jako ženský animus. Příkladem posledního je prý Hitler.

Poslední kapitolou je přehled teorií pohádek, odkazy na literaturu a další studijní pomůcky. Ke cti autorce připočítávám, že se odmítá zabývat množstvím dnešních sociologických a feministických teorií pohádek, neboť jejich pohled je zkreslen ideologickými předsudky nebo resentimentem. Freudovsky orientovanějšího čtenáře asi potěší, že von Franzová doporučuje i knihy Bruno Bettelheima (Za tajemstvím pohádek i v češtině).

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph. D.