O depresi s cynickým humorem, ale bez zesměšňování vypráví kniha Zítra je bohužel taky den

Asi každý, kdo někdy zažil depresi, ví, že vyjádřit své pocity slovy tak, aby jim plně porozuměli i lidé, kteří depresi nikdy nezažili, je vlastně nemožné. To, co člověk v depresi zažívá, je často za hranicemi, kde končí veškerá možnost popisu. Proto jsou svědectví lidí, kteří se o tento popis pokusili, mimořádně cenná. Jedním z nich je i německý spisovatel, básník a scénárista Tobi Katze, který čelí své depresi pomocí cynického humoru a ironie - a také pomocí psaní. V roce 2014 začal psát o svém životě s depresí blog a posléze své texty vydal knižně.

Lidé, kteří sami bojují nebo někdy bojovali s depresí, se v řadě situací poznají, jejich rodinným příslušníkům a přátelům zase kniha pomůže pochopit, jak se ve skutečnosti cítí. Knihu ocení čtenáři psychologické literatury, rodinní příslušníci lidí s depresí, ti, kteří bojují nebo někdy bojovali s depresí, a užitečná bude i pro pomáhající profesionály.

Tobi Katze (1981) píše povídky, eseje, básně a scénáře. Více než deset let vystupuje v rámci velmi populárních poetry slamů. Získal několik literárních ocenění. V roce 2014 začal psát na webových stránkách časopisu Stern blog o svém životě s depresí. Zítra je bohužel taky den je jeho druhá kniha.

Ukázka:

OLOVO

Po ránu bývám někdy tak prázdnej, jako kdyby moje duše celou noc běžela. Celá zpocená a vyčerpaná chce potom být zticha a užívat si volna po práci. Jsme jako rozhádaní manželé, kteří pracují na různé směny.

Mohlo by vás také zajímat: Hranice, kde končí veškerá možnost popisu - spisovatel William Styron hovoří o své depresi v knize Viditelná temnota.

Když potom ležím v posteli, mám tělo jako z olova. Dům by mohl začít hořet, a já bych měl i tak problém spustit reflexy a dát se na útěk. Není to tak, že bych nechtěl vstát – naopak. Jenže jsem z olova. Z tmavého, bezbarvého olova. A na mně leží peřina z ještě těžšího olova. A hromada oblečení vedle postele, kterou jsem měl už před dvěma týdny vyprat, je taky z olova. A všechno, co by mohlo na mě klást nějaké požadavky, je tak jako tak z olova, brzdí mě to a tíží, pořád to zůstává v mých myšlenkách a při každém pomyšlení je to ještě těžší.

„Nazdar,“ ozve se hromada oblečení vedle mě, „hele, fakt tě nerada ruším v povalování, ale nechtěl bys mě uklidit? Připadám si děsně přehlížená.“

„Ne, já tě vidím,“ opáčím, „ale má to vůbec smysl? Když tě vyperu, skončíš nakonec zase tady, u mé postele. Mohl bych tě dát do skříně, jenže to tě pak kus po kusu zase vyndám. Takže tě tady můžu rovnou nechat ležet.“

„Jenže když uklidíš, bude to tu vypadat mnohem útulněji.“

„V téhle ložnici nebyla už rok žádná dlouhodobá návštěva, které by mohl nepořádek vadit. Ten zbytek byl ožralej.“

„Bingo,“ odpoví hromada šatstva.

Imaginární rozhovory s hromadou prádla. Věřím, že existují i optimálnější scénáře pro začátek nového dne.

Člověk má hodně času, když sice nedokáže vstát, ale zato o tom dokáže přemýšlet a dělat si výčitky. A sakra – v tom jsem fakt dobrej. Jeden by skoro řekl, že jsem v tom profesionál. Ovšem kdyby se tím daly vydělat peníze, zaručeně bych propásl ten vhodný okamžik. Racionální myšlení mi v podobných chvílích pomáhá překvapivě málo. Ležet celý den v posteli, protože nemůžu vstát kvůli frustraci z toho, že ležím v posteli, je perfidní nekonečná smyčka opravdu giganticky ironických rozměrů.

Je vidět, že vždycky uvažuju pozitivně. Jiné silné stránky jsem na sobě ještě nedokázal objevit. Že prý jsem fakt vtipnej. Kdysi se někdo rozhodl, že bude mé letargické odmítání jakékoli životní reality považovat za výraz humoru. Jenomže můj život jakožto perpetuum mobile permanentní frustrace je nakonec spíše vyčerpávající.

Kdybych mohl, zasmál bych se tomu. Jenomže smích je taky vyčerpávající. Nějak jsem do něho sklouznul. Do svého současného „života“. Tak jak to prostě chodí, řekl bych teď, kdybych věděl, jak to prostě chodí. Studoval jsem, germanistiku, to se dá zvládnout, aniž by se člověk musel do toho fakt ponořit, ale potom už jsem nikdy u ničeho dlouho nevydržel. Pendloval jsem mezi různými vedlejšáky a snahou o uměleckou seberealizaci. Rozdával jsem na pěších zónách křiklavé reklamní letáky, v pět ráno nakládal zboží do kamionů, zcela nesmyslně třídil miliony dokumentů v katakombách kanceláří rozpálených letním horkem. Nosil jsem lidem zavazadla a později jsem o nich psal povídky, dělal jsem vlastně všechno – akorát jsem v centru města nehrál na Panovu flétnu. A mezitím jsem pořád jen psal, psal, psal.

Čtěte také: Deprese, odkaz předků.

Představě, že by můj život měl časem nabrat produktivní směr, jsem se vyhýbal tak dlouho, dokud to jen šlo. A najednou jsem tu stál s univerzitním diplomem v kapse, ale zcela neschopný dodržovat pravidelnou pracovní dobu. Mé jediné rozhodnutí až do té chvíle bylo nerozhodovat se. Dělat rozhodnutí je největším strašákem mé generace.

A tak jsem udělal to jediné správné: nechal jsem se vláčet životem a dělal jsem to co vždycky. Akorát že jsem si začal říkat umělec. Píšu. Píšu o svých myšlenkách a o svém životě a snažím se v tom najít něco jako smysl nebo přinejmenším nějaký nepatrný rozpor, podnět ke krátké básni, kterou pak můžu na jevišti zašeptat do mikrofonu a připravit lidem pěkný zážitek.

Zcela konkrétně to znamená, že si vlastně můžu dělat, co chci.

Jenomže já nechci nic. Jenom ležet, a aby bylo všude ticho.

A pak si povídám se svou hromadou prádla. Pomaloučku mě začíná zaplavovat pocit, že se mnou možná není něco v pořádku.

Jak bych byl šťastný, kdyby se mi to všechno jenom zdálo. Kdyby poslední dva, tři roky mohly v okamžiku zmizet. Protože žít svůj sen je na hovno, když je to špatný sen. Nebo když se zdlouhavě táhne a člověk se v něm většinu času jen letargicky povaluje a všechno mu připadá úplně naprd.

Nic už nedává smysl, uklízet nemá význam, protože se beztak každou chvíli probudím. Docela určitě se probudím a pak bude veškerá práce ve snu k ničemu. Jsem si tím naprosto jistý. Tak jako jsem si jistý, že se v tom mýlím.

V těchto polosvětech se žije bez konsekvencí. A probuzení je sen, na který jsem už dávno rezignoval.

Bolí mě loket, leží na talíři s ocelově tvrdými drobky chleba. Nemám tušení, jak jsou staré. Každopádně víc než týden. Čas tak rychle utíká, když se člověk dobře baví…

Pokaždé když usínám, tak si říkám, že už ten talíř fakt musím uklidit. Dřív to vyplynulo ze situace úplně přirozeně a nezáleželo na tom, jestli vedle mě v posteli někdo spal nebo ne – dnes už ze situace nevyplývá vůbec nic. Šest piv často bývá minimum k myšlence na spánek, jenže tahle hladinka bohužel nestačí k tomu, abych aspoň dostal kocovinu. Takže to taky není výmluva, proč bych nemohl vstát.

„Kdybych tak včera v noci víc chlastal“ – to není výrok, pod který by se moc lidí podepsalo. Jenže člověk výmluvy potřebuje – stejně nutně jako potravu a přehrávač DVD. Muset zůstat ležet, nemoct vstát, se bez výmluv, kterým jste sami schopni uvěřit, stává bludným kruhem. To už jsem ostatně říkal. Moje myšlenky už léta téměř nepřetržitě krouží kolem téže osy tvořené vinou a příčinou. Cítím se mizerně, protože nemůžu vstát, a nemůžu vstát, protože se kvůli tomu cítím mizerně. Jenže vysvětlujte to lidem. Ještě víc nepochopení – to můžete vlastně prokázat jenom sami sobě.

Jaké jsou cesty z úzkosti a deprese? Dozvíte se v knize Heinze-Petera Röhra.

Možná bych si o tom měl s někým promluvit. Třeba se svým terapeutem. Jenomže to bych k němu musel zajít. Což by znamenalo vstát. Proveditelná řešení vypadají jinak.

Opravdu by mě zajímalo, jak to lidi dělají. Už jenom ta představa, že bych každé ráno jednoduše vstal bez boje se sebou samým… Nejspíš je k tomu zapotřebí jeden z oněch slavných cílů, ale můj cíl pro dnešní den mi ještě není jasný. Je toho třeba tolik udělat, ale nic mě nemotivuje. Zase si jednou umýt už hodně mastný vlasy – to by byl přece hezkej cíl. Teoreticky se mi dokonce zdá být celkem proveditelný. Ty další už tak moc ne.

Například bych docela rád napsal nový jevištní číslo, aby se lidi zase smáli. Svým způsobem je to totiž moje povolání, ale najít téma je hrozně těžký, když jenom ležíte v posteli a na facebooku o sobě tvrdíte, že jste spisovatel. Výhled do světa, o kterém by se vyplatilo psát, je z mé postele značně omezený. Můžu zašilhat do obýváku, ale to, co tam vidím, zrovna moc slibně nevypadá. A přes obývák do chodby – tam je jen velká, unavená tma.

Byla by světlejší, respektive by tam i ve mně samotným mohlo být víc světla, kdybych zvládnul vyměnit žárovku. To by taky mohl být cíl, říkám si. Nemusejí to přece vždycky být jenom velký věci. Vlastně by mě potěšilo už jen to, kdybych dneska v posteli neumřel hlady. A lampa by byla takový highlight. Ach jo.

Někdo si decentně odkašle. Nejspíš ta hromada prádla.

„Já na tebe nezapomněl. Jenom se mi nechce.“

Moje psýcha se mi v takových chvílích určitě snaží něco sdělit. Do budoucna ovšem očekávám přesvědčivý argumentační řetězec a jasnou komunikaci.

„Připíšu tě na seznam úkolů, co ty na to?“ navrhnu, abych prádlo uklidnil.

„Víš co? Trhni si,“ prádlo na to.

Je fakt skvělý být v souladu sám se sebou a se svými potřebami. Tahle dojemná konverzace mě aspoň přiměje vstát – ovšem jen proto, abych horu prádla demonstrativně ignoroval. Mohl bych ho vyprat a uklidit – ale ani mě nenapadne. Někdy je potřeba stanovit hranice. Stanovit hranice povinnostem. Jinak vás jednou bude vodit za nos váš vlastní smysl pro pořádek.

„Jdi do háje, organizovaná domácnosti,“ zašvitoří tedy moje vědomí a nechá mě se lehkým krokem odšourat do obýváku přes kalhoty, ponožky a trička, aniž bych byť jedinkrát šlápnul na parkety.

Můj život je tak plný rozporů, že někdy sám sebe obdivuju, jak jsem z něho pořád upřímně zmatený.

Knížku Zítra je bohužel taky den můžete koupit na našem e-shopu.