Hraní a realita od Donalda W. Winnicotta rozšiřuje řadu Klasici

Nejznámější Winnicottovou teorií je tzv. přechodový objekt. Podle Winnicotta žije dítě v nejranějším dětství v iluzi splynutí s matkou a své omnipotence - v představě, že ovládá svět a prostředí kolem sebe svými přáními. Ale přechod od této iluze k poznání reality - že totiž dítě omnipotentní, všemocné není a že matka je něco, co je vně a oddělené - nesmí být náhlý. Podle Winnicotta je mezi těmito dvěma fázemi ještě fáze přechodové zkušenosti. V této fázi je typické, že si dítě vybere nějaký přechodový objekt, nejčastěji hračku, ke kterému se dítě chová jako se chovalo ke všem objektům ve svém okolí ve své rané fázi, tzn. má nad ním stále úplnou moc, ale zároveň si už uvědomuje, že jde jen o hračku.

Z raného pocitu všemohoucnosti podle Winnicotta pramení i schopnost radosti, lásky a vůbec smysl života. Přechodová zkušenost je pak podle něj i u dospělých lidí stále přítomna a projevuje se jako hra, denní snění a umělecká tvorba a je tedy pramenem kreativity.

Kniha Hraní a realita vychází z původního autorova referátu z roku 1951, který je doplněn o případové studie a svou teorii přechodových objektů zde Winnicott rozšiřuje také o zamyšlení nad tvořivostí, skrytou rivalitou mužského a ženského aspektu v osobnosti a pojetí kultury jako potenciálního prostoru mezi subjektivním a objektivně vnímaným světem.

Donald Woods Winnicott (1896-1971) byl významný britský psychoanalytik a pediatr, autor teorie přechodových objektů a dalších významných teorií raného vývoje s důsledky pro rozvoj osobnosti, psychoanalýzu a psychoterapii obecně (držení, zrcadlení, rozvoj teorie objektních vztahů, pravé a falešné self).

Knihu Hraní a realita můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

Na základě přijímané psychoanalytické teorie lze učinit několik poznámek:

1. Přechodový objekt zastupuje prs nebo objekt prvního vztahu.
2. Přechodový objekt časově předchází ustálenému testování reality.
3. Ve vztahu k přechodovému objektu dítě prochází od (magické) omnipotentní kontroly ke kontrole manipulací (zahrnující svalovou erotiku a potěšení z koordinace).
4. Přechodový objekt se může nakonec vyvinout ve fetišistický objekt a přetrvávat tak jako charakteristický rys dospělého sexuálního života. (Viz Wulff, 1946, a jeho rozpracování tohoto tématu.)
5. Přechodový objekt může s ohledem na anální erotickou organizaci zastupovat výkaly (což však není z toho důvodu, že časem může zapáchat a zůstat špinavý).

Vztah k vnitřnímu objektu (Kleinová)

Je zajímavé porovnat koncept přechodového objektu s pojetím vnitřního objektu podle Melanie Kleinové (1934). Přechodový objekt není vnitřní objekt (což je duševní koncept) – je to vlastnictví. A přesto není (pro dítě) ani vnějším objektem.

Mohlo by vás také zajímat: Erving Goffman - Všichni hrajeme divadlo, předcházející novinka v řadě Klasici

Je třeba zformulovat následující souhrnné tvrzení. Dítě může použít přechodový objekt, je-li vnitřní objekt živý a skutečný a dostatečně dobrý (ne příliš perzekuční). Ale vlastnosti tohoto vnitřního objektu závisejí na existenci, živosti a chování vnějšího objektu. Pokud tento nenaplní nějakou základní funkci, vede to nepřímo k mrtvosti či perzekuční povaze vnitřního objektu.4 Pokud nedostatečnost vnějšího objektu přetrvává, i vnitřní objekt pozbývá pro dítě svého významu a poté, jedině poté ztrácí přechodový objekt svůj význam. Přechodový objekt tedy může zastupovat „vnější“ prs, ale jen nepřímo tím, že zastupuje „vnitřní“ prs.

Přechodový objekt není nikdy pod magickou kontrolou jako vnitřní objekt ani není mimo kontrolu, jako je skutečná matka.

Iluze–deziluze

Abych připravil půdu pro vlastní pozitivní příspěvek k tomuto tématu, musím zformulovat některé věci, které se podle mě berou příliš snadno jako samozřejmost v mnoha psychoanalytických textech o emočním vývoji dítěte, i když z hlediska praxe je to pochopitelné.

Neexistuje možnost, aby dítě pokročilo od principu slasti k principu reality nebo k primární identifi kaci a za ni (viz Freud, 1923), pokud tu není dostatečně dobrá matka. Dostatečně dobrá „matka“ (ne nutně vlastní matka dítěte) je ta, která se aktivně adaptuje na potřeby dítěte, přičemž aktivní adaptace postupně slábne s ohledem na rostoucí schopnost dítěte zvládat chvíle, kdy matka jeho potřebu neuspokojí, a tolerovat důsledky frustrace. Je přirozené, že vlastní matka dítěte bude s větší pravděpodobností dostatečně dobrá, spíše než někdo jiný, protože aktivní přizpůsobování se potřebám dítěte závisí na tom, že se tímto konkrétním dítětem snadno a bez odporu zabývá. Úspěch v péči o dítě ve skutečnosti závisí na oddanosti, nikoli na chytrosti či poučenosti.

Jak jsem uvedl, dostatečně dobrá matka začíná téměř naprostým přizpůsobováním se potřebám dítěte, a jak čas plyne, už se těmto potřebám postupně nepřizpůsobuje tak úplně s ohledem na rostoucí schopnost dítěte vyrovnat se s jejím selháním.

Prostředky dítěte k vyrovnávání se s tímto selháním matky zahrnují následující:

1. Dítě má, často opakovanou, zkušenost, že frustrace je časově omezená. Zpočátku musí být přirozeně tento časový limit krátký.
2. Rostoucí zážitek procesu.
3. Počátky duševní aktivity.
4. Zapojení autoerotického uspokojení.
5. Pamatování, znovuprožívání, fantazie, snění; integrace minulé, současné a budoucí zkušenosti.

Čtěte také: Maria Montessori - Objevování dítěte

Pokud jde všechno dobře, dítě může ze zkušenosti s frustrací ve skutečnosti těžit, protože neúplným přizpůsobením se potřebě se objekt stává skutečným, tedy nenáviděným i milovaným. Důsledkem toho je, že pokud jde všechno dobře, může dítěti okamžité přizpůsobení se jeho potřebě, které trvá příliš dlouho, škodit a bránit přirozenému procesu, protože přesné přizpůsobování se potřebám působí magicky a objekt, který se chová dokonale, není o nic lepší než pouhá halucinace. Nicméně na začátku je třeba, aby bylo přizpůsobení téměř dokonalé, a pokud tomu tak není, nemůže se u dítěte začít rozvíjet schopnost prožívat vztah k vnější realitě, a dokonce ani vytvořit si koncept vnější reality.

Iluze a hodnota iluze

Zpočátku se matka potřebám dítěte přizpůsobuje téměř stoprocentně a poskytuje dítěti možnost vytvořit si iluzi, že její prs je jeho součástí. Je to, jako by byl pod magickou kontrolou dítěte. Totéž lze říct z hlediska péče o dítě obecně, v krátkých obdobích mezi vzrušením. Zážitek omnipotence je téměř skutečný. Úkolem matky je postupně dítě o tuto iluzi připravit, ale nemá šanci na úspěch, pokud nejprve nebyla schopná poskytnout dostatečnou příležitost k tomu, aby se iluze vytvořila.

Jinými slovy, dítě si prs stále znovu vytváří na základě své schopnosti milovat nebo (dalo by se říct) z vlastní potřeby. U dítěte se rozvíjí subjektivní jev, který nazýváme mateřským prsem. Matka umísťuje skutečný prs tam, kde je dítě připraveno ho stvořit, a to ve správném okamžiku.

Od narození se tedy lidská bytost zabývá problémem vztahu mezi tím, co je objektivně vnímáno, a tím, co subjektivně utváří. V případě lidské bytosti, jíž matka nepřipravila dostatečně dobrý začátek, není řešení tohoto problému zdravé. Pomezí, o němž mluvím, je oblastí, která pro dítě představuje prostor mezi primární tvořivostí a objektivním vnímáním založeným na testování reality. Přechodové jevy představují raná stadia užití iluze, bez níž pro lidskou bytost představa vztahu s objektem, který ostatní vnímají jako vnější vůči této bytosti, nemá význam.

Obrázek 1 ilustruje tuto myšlenku: v určitém teoretickém okamžiku v raném vývoji každého lidského jedince je dítě v prostředí, jež mu poskytuje matka, schopné stvořit představu něčeho, co uspokojí rostoucí potřebu vyrůstající z pudového napětí. Nelze říct, že by dítě na počátku vědělo, co má být stvořeno. V tomto okamžiku se mu nabízí matka. Běžným způsobem mu dává svůj prs a své potenciální puzení krmit. Matčino přizpůsobování se potřebám dítěte, je-li dostatečně dobré, poskytuje dítěti iluzi, že existuje vnější realita, která odpovídá vlastní schopnosti dítěte k tvoření. Jinými slovy, oblasti toho, co poskytuje matka, a toho, co je schopné vytvořit dítě, se překrývají. Pro pozorovatele dítě vnímá to, co matka ve skutečnosti předkládá, ale to není celá pravda. Dítě vnímá prs jen natolik, nakolik může být prs právě tam a tehdy stvořen. Mezi matkou a dítětem nedochází k žádné vzájemné výměně. Psychologicky dítě bere z prsu, který je součástí dítěte, a matka dává dítěti mléko, které je její součástí. V psychologii je myšlenka vzájemné výměny založena na iluzi psychologa. Na obrázku 2 je dán tvar oblasti iluze, abych dokreslil, co míním hlavní funkcí přechodového objektu a přechodových jevů. Přechodový objekt a přechodové jevy v každé lidské bytosti spouštějí to, co pro ni bude vždy důležité, tj. neutrální oblast zkušenosti, která nebude zpochybněna. O přechodovém objektu lze říct, že je to otázka dohody mezi námi a nemluvnětem, že se nikdy nezeptáme: „Stvořil jsi to, nebo ti to bylo předloženo zvenčí?“ Důležité je, že v tomto ohledu žádné rozhodnutí není očekáváno. Tato otázka nemá být položena.

Čtěte také: Bruno Bettelheim - Za tajemstvím pohádek

Tento problém, který se bezpochyby na začátku týká lidského mláděte ve skryté formě, se postupně stává zřejmým vzhledem k tomu, že matčiným hlavním úkolem (kromě poskytnutí příležitosti k vytvoření iluze) je tuto iluzi zklamat. Tento úkol předchází odstavení a je také nadále jedním z úkolů rodičů a vychovatelů. Jinými slovy, tato iluze náleží k podstatě lidských bytostí a žádný jedinec ji nemůže sám rozřešit, i když teoretické porozumění může poskytnout teoretické řešení. Pokud jde vše dobře, pak se v tomto postupném procesu dez iluze připravuje půda pro zážitky frustrace, které souhrnně označujeme slovem odstavení. Měli bychom si však pamatovat, že když mluvíme o těchto jevech (které Kleinová, 1940, zřetelně objasnila svým konceptem depresivní pozice), jež se soustředí kolem odstavení, předpokládáme existenci procesu, který je jejich základem, procesu, v němž je poskytnuta příležitost k vytvoření iluze a postupné deziluzi. Pokud se proces iluze–deziluze zvrtne, dítě nemůže pokročit k tak běžné věci, jako je odstavení, ani k reakci na ně, a proto je pak absurdní o odstavení vůbec mluvit. Samotný konec kojení není odstavení.

Můžeme pozorovat, jak obrovský význam má odstavení u normálního dítěte. Jsme-li svědky složité reakce, k níž dochází v průběhu odstavení u konkrétního dítěte, víme, že k tomu může u dítěte dojít, protože proces iluze–deziluze probíhá tak dobře, že ho můžeme při diskusi o samotném odstavení zcela pominout.

Knihu Hraní a realita můžete koupit na našem e-shopu.