Všichni jsou blázni...

Autorka se v této knize pokusila shrnout co nejvíce informací a podnětů, které jí takřka mimoděk poskytují její pacienti při psychoterapii během její téměř čtyřicetileté praxi. Nenabízí žádné hotové recepty typu „jak vycházet se šéfem,“ ale můžete díky ní zjistit, jestli náhodou nepatříte mezi ty, kdo by měli sundat prsty z počítačové klávesnice, dozvíte se, jak můžete své děti naučit rozumně zacházet s penězi, jestli by nebylo na místě se vyzpovídat z nevěry nebo jaká dávka sportu je pro vás skutečně zdravá.

Kniha je určena obyčejným lidem, nikoliv odborníkům z oboru psychologie, psychoterapie či neurologie. Je pro ty, kteří ovšem přece jen hodlají vytěžit užitek z nových poznatků zmíněných vědních oborů.

Andrea Jolander je pseudonym známé německé psychoterapeutky s více než třicetiletou praxí.

Knihu ...jenom já jsem letadlo koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Jste smombie?

Nemůžeme samozřejmě uzavřít celý tento tematický okruh, aniž bychom zmínili digitální egocentrismus.

Neurologové, a mezi nimi zdaleka nejenom ti staří páni s vlajícím plnovousem, nýbrž i mladé pěkné vědkyně na vysokých podpatcích, si dělají veliké starosti s tím, do jaké míry nás a celé lidstvo jako celek ovlivňuje zacházení s moderními technolo giemi. Zřejmě se nenajde nikdo, kdo by nepovažoval chytrý telefon nebo internet za nanejvýš praktickou záležitost. Ale stejně tak se nebude snažit nikdo, ani vědec, ani obyčejný konečný spotřebitel, popírat, že se tato oblast vyvíjí směrem, který vyvolává oprávněné obavy.

Na jaře roku 2015 byl Frankfurt nad Mohanem zaplavený plakáty. Byla na nich zachycena z perspektivy nemluvněte matka tlačící kočárek a zírající do svého smartphonu. A pod obrázkem byl nápis: Povídejte si radši se svým dítětem!

Původci celé akce, občanské iniciativy a vedení města Frankfurtu, se přitom přímo odvolávali na výsledky neurologického výzkumu, které dokazují, jak důležitý je úzký kontakt dítěte s matkou v prvních dvou letech života pro pozdější schopnost mladého člověka navazovat vazby a projevovat empatii a také pro schopnost správě zacházet s vlastními emocemi a ovládat svá hnutí. Nepostačí totiž pouhá přítomnost někoho, kdo se postará o uspokojení tělesných potřeb dítěte.

Mohlo by vás také zajímat: Nenechte se vyrušit, aneb jak získat zpět schopnost soustředit se!

Zřejmě by nikdo neměl nic proti tomu, že matka dítěte přijme naléhavý telefonát. Ale musí-li se neustále něčím zabavovat jen proto, že ji kontakt s vlastním dítětem prostě nudí, začíná to být kritické.

Zkuste jednou sledovat, kolik času trávíte v reálném a kolik ve virtuálním světě. Především v situaci, kdy plánujete rodinu. Až bude vaše dítě jednoho dne tady, bude potřebovat vás i vaši veškerou pozornost.

V rámci jiné studie se zjišťovalo, proč dnešní studenti tak často trpí pocitem nedostatku času a nakolik to může souviset s rostoucím tlakem studijních požadavků. Studenti byli požádáni, aby si po několik týdnů průběžně zapisovali, čím tráví čas. Účastníci studie byli šokováni, kolik hodin tráví surfováním po internetu a v jeho rámci především po sociálních sítích.

Ať už se to děje doma nebo v práci, ten, kdo trpí neustálým strachem, že něco zmešká, jistě zmešká to nejdůležitější. I když jde v tomto případě přirozeně o psychický důsledek nadměrného používání mobilního telefonu, ráda bych zde stručně zmínila i nebezpečí pro tělo a život.

V místě, kde žiji, se loni z jistého důvodu konala akce, při níž byly na mnoha tramvajových zastávkách rozmístěny lepenkové figuríny mladých mužů a žen v životní velikosti, upřeně zírajících do smartphonu. Byli to takzvaní smombies, neboli smartphonoví zombíci, kteří se pohybují prostorem, aniž by si uvědomovali, že existuje nějaký okolní svět. Na koleje byla bezprostředně vedle poutačů umístěna bílá silueta, obrys lidské postavy, jak ji známe z detektivek, dojde-li k neštěstí nebo k vraždě. A vedle siluety byl nápis „game over“.

Poselství bylo jasné: Nedáš-li si pozor a budeš-li pořád jen zírat do mobilu, může se stát, že po tobě zakrátko zbude taky jen ten křídový obrys.

Nedokážu posoudit, zda měla celá akce skutečně vůbec nějaký – alespoň krátkodobý – účinek. V tomto ohledu jsem spíše skeptik. V našem městě totiž nebylo znát, že by došlo k výraznému snížení zpráv o mladých, kteří byli zraněni nebo zabiti při přecházení ulice, protože nespustili oči z displeje mobilu a navíc měli na uších sluchátka. Také se ptám, kolik z nich celou akci vůbec zaregistrovalo.

V době psaní této knížky právě vyšla hra „Pokémon Go“, která promítá herní postavy do hráčova reálného světa. Byla jsem zajedno s prvními hráči, se kterými jsem měla možnost mluvit, že z toho budou mrtví. Ještě téhož dne se skutečně ve zprávách objevila zmínka o patnáctiletém děvčeti z USA, které hru přežilo jen díky mimořádnému štěstí. Při hledání pokémonů totiž vběhlo do čtyřproudé vozovky a přejelo je auto.

Čtěte také: Mohou neurovědci číst naše myšlenky?

Nedávno jsem se sama na vlastní kůži setkala s jednou takovouto smombie, naštěstí ve zdaleka ne tak tragické souvislosti.

Bankovní pobočka, do které většinou chodím, má velké otáčivé dveře. Ve výši očí na vás na každém křídle dveří křičí velkými červenými písmeny nápis: Prosím, nedotýkejte se skleněné výplně. A přece to někdo tu a tam udělá – buď z nepozornosti, nebo naschvál. V tom okamžiku se dveře na okamžik zastaví, než zase pokračují v otáčení. Pravděpodobně to má co dělat s ochranou banky před přepadením podle hesla: Čím rychleji chce někdo opustit banku, tím to půjde pomaleji.

Zmíněného dne se před křídly otočných dveří objevila dívka se smartphonem v ruce. Aniž by při celé akci spustila na jediný okamžik pohled z displeje, zjevně se rozhodla, že to celé trvá trochu moc dlouho a že ty dveře trochu postrčí. Ty se samozřejmě okamžitě zastavily. Sotva se však znovu daly do pohybu, mladá dáma (s pohledem pořád ještě přibitým k displeji) znovu zvedla ruku a znovu tak dveře zastavila. Ty se po chvíli znovu rozpohybovaly a my jsme to konečně měli za sebou a byli opět volní.

Možná si ta slečna později postěžovala kamarádkám, že banka navzdory jejímu tučnému kontu zřejmě nesežene dost peněz na opravu těch porouchaných otočných dveří. Pravděpodobně se nikdy nedoví, že tu věc sama způsobila, protože k přečtení nápisu by musela zvednout hlavu.

Roku 2015 uveřejnil Zemský úřad pro média Porýní-Vestfálska (LfM) výsledky průzkumu týkajícího se využívání mobilů a mobilního internetu dětmi a mladistvými ve věku osmi až čtrnácti let. To je věk, v němž pomalu slábne vliv vrstevnického prostředí a rodiny. Šedesát čtyři procent dotázaných z této věkové skupiny mělo podle uvedené studie přístup na internet prostřednictvím mobilu nebo smartphonu. Pokud se z celkového počtu sledovaných vybrala pouze podskupina třinácti- až čtrnáctiletých, stouplo procento na osmdesát šest.

Když vám začne vaše osmiletá dcera vykládat, že je už jediná ve třídě, kdo ještě nemá mobil, zpravidla následuje vaše skeptická reakce. Významní neurologové navíc doporučují, aby se předpubertálnímu dítěti vůbec nedával mobil do ruky. Ani námitka rodičů, že možnost kdykoli zkontrolovat dítě je přece uklidňující, není ve skutečnosti příliš přesvědčivá, protože by to dokazovalo jen jediné, a sice že současná generace mladých není stejně životaschopná jako ty předcházející a že je neustále odkázána na podporu rodičů. Patříte-li sami ještě k té předmobilní generaci, odpovězte si: Skutečně jste ve věku osmi až čtrnácti let tolik trpěli tím, že vás rodiče nemohli kdykoli zastihnout? Nebo naopak vy své rodiče? Přinejmenším v mladším školním věku by dítě nemělo mít mobil. Je-li občas nutné během dne je zastihnout, půjčte mu přístroj jen na ten jeden výjimečný den. Začne-li argumentovat tím, že druzí přece už také mají mobil, popovídejte si s ním o tom, proč si to zatím nepřejete. Zaručeně ovšem nesklidíte úspěch s ničím, co zavání jednáním z pozice moci („ještě žádný nepotřebuješ“; „ještě s tím neumíš zacházet“). „Škodí ti to ve vývinu“ je blíže pravdě, jakkoli to zatím dítě nedokáže pochopit.

U jedenadvaceti procent osmi až čtrnáctiletých dětí dosáhlo užívání mobilu rozměrů vedoucích k zamyšlení, osm procent vykazuje přímé známky závislosti. Vědci ve svých studiích zdůrazňují, že tendenci používat telefon extrémním a riskantním způsobem mají především ty děti a mladiství, kteří se bojí vymezit se vůči svému okolí. Jako důležitý ochranný faktor uvádějí výzkumníci naopak sebeovládání, které poskytuje dětem a mladým schopnost využívat mobilu rozumně. Tím se opět dostáváme bezprostředně k teorii vazeb. Dítě s bezpečnými vazbami zpravidla nebude mít problém zařadit se do skupiny vrstevníků a také mu nebude činit větší problémy kontrolovat své emoce a neupadnout do závislosti jakéhokoli druhu. Vědci naopak pokládají za problematickou skutečnost, že asi patnáct procent rodičů vůbec nezasahuje do způsobu, jakým děti mobil používají. U těchto pasivních dospělých je na místě obava, že se i v jiných ohledech stáhli z účasti na výchově svých dětí. Autoři studie v každém případě zdůrazňují, že kvalita vztahu k rodičům i funkce rodičů jakožto příkladu hraje velkou roli v otázce, jestli je mobil v rukou dítěte jen příjemným pomocníkem, nebo jestli mu nahrazuje realitu.

Knihu ...jenom já jsem letadlo koupíte na našem e-shopu.