Rozdělené self

Laing knihu napsal ve svých osmadvaceti letech a hlavním předmětem jeho zájmu je fenomén schizofrenie: podle Lainga se nejedná pouze o psychickou nemoc, ale vlastně o nemoc celé epochy a společnosti, ve které vlastně žádná skutečná "normálnost" neexistuje, protože mnozí "normální" lidé si vytvářejí falešná já, aby se jejich pomocí bránili před skutečností a tak se skutečnosti i ostatním lidem vzdalují. Dezintegrace jeho skutečného self jde ruku v ruce s rostoucím pocitem neskutečnosti jeho falešného self, až do bodu, kdy se v podobě akutního schizofrenního zhroucení dezintegruje celá osobnost. 

Na případových studiích schizofrenních pacientů autor nejen objasňuje tuto problematiku, ale předkládá vizi duševního zdraví a nemoci jako „stupňů spojení či odpojení dvou lidí, kdy jeden je na základě obecného mínění zdráv“.

Ronald D. Laing byl skotský psychiatr, který se věnoval práci s psychotickými pacienty. Byl vyškolen v Tavistockém institutu a spolupracoval s osobnostmi, jako byli D. Winnicott, J. Bowlby a Ch. Rycroft. Jeho osobnsot inspirovala řadu divadelních her a filmových zpracování, poslední v roce 2017 Mad to Be Normal.

Ukázka:

1

Existenciálněfenomenologické základy vědy o člověku

Pojmem schizoidní označujeme jedince, jehož celková zkušenost je rozštěpena dvěma hlavními způsoby: jednak je natrženo jeho spojení se světem a jednak je narušen jeho vztah se sebou samým. Takový člověk není schopen zakoušet sebe „spolu s“ druhými nebo „doma ve“ světě; naopak zakouší sám sebe v zoufalé osamělosti a izolaci. Navíc neprožívá sám sebe jako celistvou bytost, ale jako osobu různými způsoby „rozštěpenou“, třeba jako mysl více či méně pevně propojenou s tělem, nebo jako dvě či více self apod. V této knize se pokusíme o existenciálněfenomenologický přístup k některým schizoidním a schizofrenním jedincům. Dříve, než se však do svých zkoumání pustíme, bude nutné srovnat náš přístup s přístupem formální klinické psychiatrie a psychopatologie.

Existenciální fenomenologie se snaží charakterizovat povahu zkušenosti člověka se světem a se sebou samým. Nejde tolik o pokus popsat konkrétní předměty jeho zkušenosti, jako spíše zařadit všechny jeho konkrétní zážitky do kontextu jeho celkového bytí-ve-světě. Bláznivé věci, které schizofrenik říká a dělá, pro nás nezbytně zůstanou zavřenou knihou, pokud neporozumíme jejich existenciálním souvislostem. Na popisu jednoho způsobu rozvoje duševní poruchy se pokusím ukázat, že mezi zdravým schizoidním způsobem bytí-ve-světě a psychotickým bytím-ve-světě existuje pochopitelný přechod. I když zachovávám pojmy schizoidní a schizofrenní pro zdravou a psychotickou pozici, nebudu je užívat v jejich obvyklém, klinicky psychiatrickém významu, ale z hlediska existenciálního a fenomenologického.

Klinický pohled se zužuje pouze na některé způsoby schizoidní existence či způsoby, jimiž se ze schizoidního stává schizofrenní. Avšak popis věcí, které prožívá jednotlivec, jímž se budeme zabývat na následujících stranách, má ukázat, že tuto záležitost / tyto záležitosti nelze pochopit s použitím metod dnešní klinické psychiatrie a psychopatologie, ale že znázornění jejich pravé závažnosti a významu pro člověka vyžaduje existenciálněfenomenologickou metodu.

K pacientům samotným přistupuji v této knize tak napřímo, jak je to možné, a pouze v minimální míře se věnuji diskusi o historických, teoretických a praktických otázkách, které nastínila psychiatrie a psychoanalýza. Konkrétní formu lidské tragédie, s níž se zde setkáváme tváří v tvář, zatím nikdo nepopsal dostatečně jasně a zřetelně. Měl jsem proto pocit, že všem dalším úvahám by měl předcházet pouhý popis. Tato kapitola má tedy poskytnout pouze velmi stručné tvrzení o základním směřování této knihy, abychom se vyhnuli těm nejtragičtějším nedorozuměním. Míří dvěma směry: jednak je určena psychiatrům, kteří jsou důvěrně obeznámeni s typem „případu“, ale nejsou možná zvyklí vnímat „případ“ qua person, jak tu o něm píšeme; a jednak je určena těm, kteří nějakého takového člověka důvěrně znají nebo s ním cítí, ale nesetkali se s ním jako s „klinickým materiálem“. Je tedy nevyhnutelné, že žádnou z těchto skupin nemůžeme plně uspokojit.

Jako psychiatr narážím hned na začátku na jednu zásadní obtíž: jak se dostanu přímo k pacientovi, když odborné psychiatrické výrazy, jimiž disponuji, mě od něj vzdalují? Jak znázornit obecnou lidskou závažnost a význam jeho stavu, jestliže jsou užívaná slova speciálně určena k tomu, aby izolovala a ohraničovala smysl jeho života do zvláštní klinické jednotky? Nespokojenost s psychiatrickými a psychoanalytickými výrazy je dost rozšířena nejen mezi těmi, kteří je nejvíce využívají. Lidé mají obecně pocit, že psychiatrické a psychoanalytické pojmy jaksi dostatečně nevyjadřují to, co člověk „opravdu míní.“ Je však formou sebeklamu předpokládat, že mohu říci jedno a myslet druhé.

Bude proto vhodné začít tím, že se podíváme na některá užívaná slova. Myšlení je řeč, napsal Wittgenstein. Technický slovník je pouze jazykem v jazyce. Úvaha o tomto technickém slovníku bude současně pokusem o objevení reality, kterou daná slova buď odhalují, nebo zakrývají.

Nejvážnější námitka proti běžně používaným technickým pojmům při popisu psychiatrických pacientů je ta, že se skládá ze slov, která člověka štěpí způsobem, jenž je analogický k existenciálnímu štěpení, jaké tu máme popsat. Nemůžeme však podat odpovídající popis existenciálních trhlin, aniž bychom vyšli z konceptu jednotného celku, a žádný takový koncept nemůže být současným jazykovým systémem psychiatrie či psychoanalýzy vyjádřen.

Slova současné terminologie se vztahují buď k člověku izolovanému od druhých a od světa, tedy k entitě, která není v podstatě „ve vztahu k“ druhým a ve světě, nebo se vztahují k chybně ztělesněným aspektům této izolované entity. Patří sem slova jako: mysl a tělo, psýché a soma, psychologický a fyzický, osobnost, self, organismus. Všechny tyto pojmy jsou abstraktní. Místo původního pouta mezi já a ty bereme izolovaného jednotlivce a konceptualizujeme jeho různé aspekty jako „ego“, „superego“ a „id“. Druhý se stává buď vnitřním, nebo vnějším objektem, či fúzí obojího. Jak můžeme jakkoli náležitě mluvit o vztahu mezi mnou a tebou v rámci interakce jednoho duševního ústrojí s druhým? Jak lze dokonce z hlediska hranic mezi jednou a druhou částí jednoho duševního ústrojí říci, co znamená něco před sebou skrývat nebo podléhat bludu? Těmto obtížím čelí nejen klasická freudovská metapsychologie, ale stejně tak jakákoli jiná teorie, která začíná člověkem nebo částí jedince abstrahovanou z jeho vztahu s druhým člověkem v jeho světě. Všichni ze své zkušenosti víme, že můžeme být sami sebou pouze ve svém světě a jeho prostřednictvím a že v určitém smyslu „náš“ svět zemře s námi, i když svět jako takový bude pokračovat bez nás. Pouze existenciální myšlení se pokusilo spojit původní zkušenost sebe samého ve vztahu k druhým ve světě v pojmech, které tuto úplnost reflektují správně. Konkrétno je nahlíženo jako lidská existence, její bytí-ve-světě. Pokud tedy nevyjdeme z pojetí člověka ve vztahu k druhým a k jeho počátku „ve“ světě a neuvědomíme si, že člověk neexistuje bez „svého“ světa a ani svět nemůže existovat bez něj, jsme odsouzeni k tomu, že na počátku naší studie schizoidních a schizofrenních jedinců dojde k slovnímu a konceptuálnímu štěpení, které odpovídá štěpení úplnosti schizoidního bytí ve světě. Navíc naše slovní a pojmová reintegrace různých částí bude probíhat paralelně se zoufalým pokusem schizofrenního jedince znovu složit své dezintegrované self a svůj rozbitý svět dohromady. Krátce řečeno: rozbité vajíčko nemůžeme znovu složit bez určitého počtu slov spojených spojovníkem nebo složených slov jako psycho -fyzický, psycho -somatický, psycho- -biologický, psycho -patologický, psycho -sociální atd.

Je-li tomu tak, mohl by být pohled na to, jak taková schizoidní teorie vzniká, velmi důležitý pro porozumění schizoidnímu prožívání. V následující části se užitím fenomenologické metody pokusím tuto otázku zodpovědět.

Na bytí člověka (dále budu užívat slova „bytí“ k označení jednoduše všeho, co člověk je) lze pohlížet z různých hledisek a ohniskem jeho zkoumání se může stát jeden nebo druhý pohled. Člověka je možno vidět jako osobu nebo jako věc. Dokonce táž věc pozorovaná z různých úhlů pohledu dává vzniknout jejím dvěma zcela rozdílným popisům a z těchto popisů mohou vzniknout dvě zcela rozdílné teorie vedoucí ke zcela odlišným způsobům jednání. Počáteční způsob, jakým danou věc vidíme, podmiňuje naše další zacházení s ní. Představme si dvojznačný útvar: na tomto obrázku, jediné věci na papíře, můžeme vidět buď vázu, nebo dva k sobě obrácené obličeje.

Na papíře nejsou dvě věci, je tam jedna, ale podle toho, jak se nám jeví, v ní můžeme vidět dva rozdílné objekty. Vztah částí k celku u jednoho objektu je úplně jiný než u druhého. Kdybychom popisovali jednu z tváří, viděli bychom shora dolů čelo, nos, horní ret, ústa, bradu a krk. I když jsme popsali stejnou čáru, která by při jiném pohledu mohla být obrysem vázy, nepopsali jsme obrys vázy, ale obličeje.

Jestliže nyní budete sedět proti mně, mohu ve vás vidět osobu, jako jsem já, a aniž byste vy cokoli změnili nebo udělali, mohl bych vás nyní vnímat jako fyzikálně -chemický systém, který snad má své charakteristiky, nicméně i tak je to chemický systém. Z tohoto pohledu už nejste osoba, ale organismus. V jazyce existenciální fenomenologie bychom řekli, že druhý, viděný jako osoba nebo jako organismus, je objektem různých úmyslných činů. Nejde tu o žádný dualismus ve smyslu koexistence dvou různých podstat nebo látek v objektu, duše a těla, ale o dva různé zkušenostní tvary (gestalty): osobu a organismus.