Jako automat na modlitby Bůh nefunguje. A proto v něho lze věřit.

Thomas Frings ve své knize vychází vstříc všem, kteří nemají o Bohu jasnou představu, pochybují a hledají a zápolí s vírou: přiznává, že i on je jedním z nich. Nehovoří o církevních strukturách, naukách, zbožnosti ani o problémech církve. Hovoří o své vlastní víře, jak se vyvíjela a jak vypadala jeho vlastní cesta hledání. Při tom uvažuje nad tím, jaké představy různí lidé o Bohu mají, proč je opouštějí a vytvářejí si nové. Frings netvrdí, že ví, že má na Boha nějaké „know-how“: přiznává každému možnost jeho vlastní cesty a vlastní představy Boha, ale vysvětluje, proč některé běžné a obecně sdílené představy odmítl: především pak představu Boha „funkčního“, který v představách mnoha lidí má fungovat jako jakýsi „automat na modlitby“, na plnění jejich přání. Knihu přeložil Zdeněk Jančařík. 

Thomas Frings (1960) je od roku 1987 katolickým knězem. Působil v Münsteru, v roce 2016 odešel do jednoho holandského kláštera. Od roku 2018 opět působí jako kněz v Kolíně nad Rýnem.

Ukázka:

Věřím v Boha a ve svíčky

Pán se stará: tím si je jist kněz Josef Prokeš.

Tu noc, kdy blízko stanu vyly hyeny, jsem nepochyboval o Bohu nebo o své víře. Nemodlil jsem se o zázrak nikoli snad z důvodu, že bych byl nějak zvlášť statečný či nebojácný, nebo že bych to vzdal. Nemodlil jsem se, protože nevěřím v boha, který by tak fungoval. To, že to tak prostě nedělám, mi ale došlo se vším všudy až po té noci – i se všemi obtížemi a otázkami, které s tím jsou spojeny. Bylo to vlastně kvůli obrazu Boha, který v sobě nosím.

Když lidé říkají Bůh, vůbec tím nemyslí totéž nebo téhož. Jelikož je ten, kterého označuje pojem Bůh, tak těžko pochopitelný a srozumitelný, je tento pojem asi nejméně uchopitelný a nejvíce nadužívaný ze všech. Co všechno bylo v jeho jménu učiněno jak v dobrém, tak ve zlém! Jak ale lidé vlastně Boha skrze své náboženství pochopili, jak jim byl prostředkován, jaký obraz si o něm udělali? Na to si musí odpovědět každý sám za sebe. Ovšem nezávisle na tom, jak tato odpověď dopadne, lze říct, že dřív byl hlásán Bůh trestající, zatímco dnes Bůh mírný, trpělivý a milosrdný. Když se zeptáte starších lidí, jaký obrázek o Bohu si přinesli z dětství, dostanete z nich většinou dvě věty: „Oko, které všechno vidí, i to, co se děje v noci!“ a pak také začátek jedné církevní písně: „Přísný soudce všech hříšníků, Otče věrných služebníků.“ Tímto Božím obrazem trpěli mnozí lidé celý život. Bez víry v Boha nechtěli nebo nedovedli žít, ale opustit tento obraz se každému nepodařilo. Sám jsem vyrůstal pod přísnou výchovou. Zároveň jsme ale jako děti získaly obraz Boha přátelského – tresty a jejich následky, kterých se nám dostávalo, nebyly spojovány s Bohem, ale vždy se týkaly konkrétních přestupků a vždy jsme si uvědomovaly, že jsou na místě.

Je riskantní podlehnout pokušení a představovat si Boha čistě prakticky a funkčně. Brát ho v životě v úvahu, jen když ho potřebujeme. Jistý otec, který měl dvě děti, z nichž jedno umřelo hned první den a druhé po osmdesáti dnech, o tom napsal knihu. V jednom rozhovoru se ho ptali, jakou roli hraje v jeho životě náboženství. Někteří lidé se při takové zkušenosti obrátí k Bohu, jiní se od něho odvrátí. Otec odpověděl: „S církví jsem neměl skoro nikdy co do činění. V době, kdy se to stalo s Lucou, jsem se hodně modlil, v nouzi se člověk chytá stébla. S Lucovou mámou jsme jednou na Silvestra zapálili v kolínském dómu svíčku v naději, že mu to nějak pomůže. Dnes říkám: Chytám se každé pověry, podniknu cokoli, co by mohlo účinkovat v situaci, kdy je člověk bezradný. Nakonec o tom, jak to dopadne, rozhodne medicína nebo štěstí. Později jsem každopádně vystoupil z církve. Jistě k tomu napomohla Lucova smrt. Říkal jsem si: Bože, vykašlal ses na mě.“

Dobře takovému postoji rozumím. Mohu se jen dohadovat o velikosti bolesti, zoufalství a úzkosti takového otce. Ty zapálené svíčky musely v jeho duchovním zraku jen potvrdit, jak nesmyslné jsou všechny modlitby a prosby. Chápu jeho rozhodnutí i jeho vystoupení z církve a myslím, že to bylo silně spojeno s jeho obrazem o Bohu, který by měl fungovat. Bůh, který by měl být po ruce jako deštník v případě nouze, a pak by klidně mohl být zase odložen. Až zase přijde nečas, člověk po něm sáhne, a zapomenutý deštník poslouží také jako výmluva, že člověk zmokl. Tehdy Bůh není uctíván jako něco absolutního, ale jako pomoc v životní nouzi. Zapojit to božské do života jako cosi účelného a fungujícího je lákavé, není to ale nejen vůči nám samým, ale především vůči Bohu správné.

Na spojení Boha, víry a svíček jsem narazil ještě jednou, i když to vypadalo úplně jinak. Při jedné přípravě na křest mi rodiče vyprávěli, že během vyšetření ultrazvukem, které se konalo týden před svatbou, zjistili, že se má dítě narodit s hendikepem. Při svatební cestě vstoupili do každého kostela, na který narazili, a zapalovali votivní svíčky. Dítě se nakonec narodilo zdravé. Řekli mi, že nevěří na kauzální souvislost mezi svíčkami, modlitbami a narozením zdravého dítěte. Maminka dítěte, sama lékařka, říkala, že ultrazvukové vyšetření vykazuje značnou chybovost. Přesto jsou Bohu vděční a svíčky zapalují dál. Obavy rodičů byly skutečné a velké. Ve svých obavách se obrátili s konkrétní prosbou na Boha. On byl ta instance, k níž se mohli utéct ve svých starostech. Považovali jeho pomoc za možnou, své modlitby a vztah k němu tím ale nepodmiňovali. Pro nevěřícího člověka se to zdá nelogické a může to takové připadat i věřícímu. Věřící smí svou modlitbu a vyslyšenou prosbu považovat za doklad jeho působení. Jaké mají ale vysvětlení, když se to nepodaří? Je-li Bůh tak vrtkavý a nevypočitatelný, pak chápu, že s ním lidé v životě raději nepočítají. Namísto svévole budou věřící raději mluvit o tajemství a spíš se verbálně při vysvětlování příčinné souvislosti s Bohem stáhnou, což je při různých katastrofách asi na místě. V nouzi jednají lidé, a věřící, nebo nevěřící, spíš nelogicky. Mnozí se utíkají k Bohu jako k poslednímu stéblu. Zapalují-li lidé v kostelích svíčky, nedělají to asi kvůli romantické atmosféře. Nejspíš nebudeme daleko od pravdy, když budeme předpokládat, že s každou svíčkou je spojeno nějaké jméno nebo prosba.

Sami na této zemi? - ptá se Ladislav Heryán ve své nové knize.

V katolické církvi je zvláštní moc připisována tzv. hromničkám. Druhého února slaví církev slavnost Zvěstování Páně, lidově se jí říká Hromnice. Tato slavnost připomíná Ježíšovu první návštěvu s rodiči v Jeruzalémském chrámě, při níž starý Simeon a prorokyně Anna poznají v dítěti Mesiáše a Simeon mluví o svém „propuštění v pokoji“ (Lk 2,22–40). Toho dne se v kostele žehnají svíčky, které se tradičně rozsvěcovaly při bouřce. Bouře ohrožovala dům a majetek a lidé byli často v nebezpečí života. V takovém nebezpečí měla svíčka připomínat, že člověk je už vykoupen Mesiášem, Ježíšem Kristem. Teologická myšlenka se v lidové zbožnosti proměnila v magickou až pověrčivou představu, že hromnička může ochránit před bleskem. S vynálezem hromosvodu ztratila na významu, lidé se ovšem bohužel nevrátili k původní myšlence. To se občas stane, když chce víra vytěsnit vědu.

Často v kostelích zapaluji svíčky, zvláště za své kmotřence, ale také v osobních i jiných situacích. Nedělám si přitom žádné představy o jejich účinku. Svíčka sama nemůže nahradit mou snahu nebo schopnost lidí, ale je jejich symbolem. Věřím v Boha a ve svíčky! Přitom se Bohu blížím spíš srdcem než rozumem. Bůh není logickou funkční silou, která by se dala zabudovat do života. Cedule s nápisem Bůh na obálce knížky vypadá, jako by už několikrát skončila v koši a někdo ji zase vytáhl. Se všemi těmi přehnutími a záhyby se stále víc podobá mému životu, kterým jen tak neproklouzneme – ani já, ani Bůh.

Knihu Bůh nefunguje koupíte na našem e-shopu.